Pavlína Dušková

Abstract

Emanuel Bozděch was one of the important authors of historical games which were performed on the stage Czech theater in the second half of the 19th century. Due to his strong sympathies for French theater – and especially for the playwright Eugène Scribe – Bozděch was often described as the Scribe of Czech drama. The aim of this study will be to approach Bozděch's dramatic work and also to compare Bozděch's work with the French playwright Eugène Scribe.

Key Words

Emanuel, Bozděch, historical drama, Czech theatre, comedy, Eugène Scribe, vaudeville.

Dramatik, divadelní kritik, prozaik a publicista Emanuel Bozděch¹ proslul v divadelním světě zejména jako autor historických her. V letech 1874–1875 studoval v Paříži slovanskou a francouzskou literaturu. Francouzská kultura a divadlo Bozděchovi velmi imponovaly a ovlivnily jeho dramatickou tvorbu: „Bozděch vzdělával se na literáta-divadelníka z pramenů kultury francouzské, cílem studijních zájezdů jeho byla Paříž, její divadlo, musea, galerie a hlavně slavná národní bibliotéka“ (ŠÍPEK, 1919a, s. 1). Po návratu z Francie působil mimo jiné jako kulturní a divadelní referent v pražských novinách (například v Světozoru či Pražském deníku).

Díky úspěchu první veselohry Z doby kotiliónův v roce 1869 se Emanuel Bozděch stal dramaturgem Prozatímního divadla, kde působil až do roku 1876.² Jako dramaturg usiloval o bohatší kontakty právě s francouzským divadlem, které pro Bozděcha znamenalo vrchol dramatického umění: „Doba Prozatímního divadla nepatřila generaci Vrchlického, nýbrž Bozděchově, nepěstoval se soustavně Victor Hugo, tím pilněji Scribe a Sardou“ (FISCHER, 1983, s. 32). Za touto tendencí se skrývalo ale i praktické hledisko, a to finanční zisk, neboť francouzská divadelní tvorba znamenala pro divadlo „kasovní“ jistotu (ŠÍPEK, 1919, s. 306–307). Bozděch se vedle autorské činnosti zabýval překladem zahraničních dramat.³ Po odchodu z Prozatímního divadla žil v ústraní a věnoval se především novinářské činnosti. V letech 1882–1884 redigoval v Praze vydávaný francouzský časopis Le Pragois a v roce 1883 vstoupil do redakce časopisu Politik.

Do poloviny 19. století se na divadelních scénách cenily zejména historické tragédie, souběžně s nimi se na jevišti objevovaly běžné veselohry, aktovky, frašky či deklamační scénické výstupy. Historická veselohra se tak na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století rozvinula na divadelní scéně jako nový žánr. V Prozatímním divadle bylo uvedeno hned několik historických veseloher, například hra Šachy (1864) Václava Vlčka či Šašek Jiřího z Poděbrad (1870) od Karla Sabiny. První pokusy českých dramatiků o historickou veselohru však nebyly úspěšné. Literární a divadelní kritik Jan Neruda na tuto skutečnost reagoval v Národních listech, jedním z faktorů dle Nerudy byl fakt, že v pohnutých českých dějinách nelze nalézt mnoho úsměvných okamžiků, které by inspirovaly k veselohře (NERUDA, 1870, s. 3).

Bozděchovy veselohry uvedené v Prozatímním divadle patřily naopak k těm zdařilejším. Napsal celkem pět historických veseloher, z nichž tři uvedl na divadelní scénu s kritickým úspěchem – Z doby kotiliónův (1867)⁴, Zkouška státníkova (1872)⁵, Světa pán v županu (1876)⁶. Hra Generál bez vojska (1889)⁷ byla nalezena v dramatikově pozůstalosti.⁸ Veselohra Dobrodruzi (1879), jediná hra dějem odehrávající se v českých zemích, nebyla pro cenzurní zákaz uvedena na jeviště. Dramatik proti tomuto rozhodnutí podal rekurs k ministerstvu, bohužel bez výsledku (ANONYM, 1881, s. 2). Důvod pro zákaz scénického uvedení veselohry byla zřejmě stylizace postav proradných poradců císaře Rudolfa II., což představovalo pro cenzurní úředníky problém a obavu z případných analogií s dobovými poměry. Jaroslav Vrchlický byl názoru, že šlo o velikou škodu, když tato hra byla zakázána⁹: „Bozděchův duch stál asi na výši svého rozvoje, když psal „Dobrodruhy“ – aspoň co do finessy a drobnokresby neznám tak hned díla povedenějšího. Co při čtení – „Dobrodruzi byli otištěni v „Květech“ r. 1880 – tak neodolatelně působí, musilo by na jevišti vyniknout dvojnásob, jemné tkanivo podvodův a šibalství obou dobrodruhů na dvoře Rudolfově přeťaté originálním rozluštěním skoro drasticky, musilo by účinkovati na jevišti znamenitě a v komice úchvatné“ (VRCHLICKÝ, 1892, s. 86).

Bozděch pro historické veselohry vybíral náměty z prostředí královských salónů 18. a 19. století, například dobu vlády Marie Terezie, život a období vlády císaře Napoleona I. či dobu markýzy de Pompadour. Bozděchova prvotina konverzační komedie Z doby kotiliónův (1867), jejíž děj se odehrával na francouzském dvoře Ludvíka XV., dokazovala, v čem tkvěly autorovy charakteristické dramatické přednosti. Bozděch dovedl se smyslem pro jevištní účin osnovat zábavné komediální zápletky a vládl lehce plynoucím jazykem salonní konverzace (OTRUBA, 1982, s. 28–29). Dramatik se touto divadelní hrou přihlásil ke vzorům francouzské situační a konverzační veselohry, která byla v tehdejší době u českého měšťanského publika v oblibě. Veselohra Z doby kotiliónův byla přijata kladně: „Výsledek byl rozhodný, skoro po každé scéně potlesk, již po druhém aktu volali spisovatele. […] Hlavní přednost kusu je dialog, je hladký i závažný dle osob i situací, ale vždy duchaplný. Provedení to bylo veskrz pečlivé ano výtečné. […] Strávili jsme večer ve všem spokojícím“ (NERUDA, 1908, s. 262–265). Taktéž další Bozděchovy historické komedie se opíraly o vzor francouzského divadla. V dramatech rozehrával malicherné pozadí světové historie, dějinné události představoval, dle motta „malé příčiny, velké následky“, jako výsledek intrik, omezenosti, prospěchářství, milostných rozmarů a osobních zájmů. Historický moment nehrál v dramatech zcela významnou roli, vytvářel „jistý kolorit a pozadí pro ironický posun, který Bozděch provádí v pojetí ústředních historických postav“ (KÖNIGSMARK, 1985, s. 284). To, že intriky a nepřímé chování hrály v ději velkou roli, dokazovaly scénické poznámky a tzv. mluva stranou jednajících postav. Ve veselohře Generál bez vojska byla mluva stranou provedena osmačtyřicetkrát, ve Zkoušce státníkově čtyřiapadesátkrát, Z doby kotiliónův sedmašedesátkrát a ve Světě pán v županu dokonce stošedesátkrát.

Další divadelní hra Zkouška státníkova (1872) představila divákovi v jednoaktové zkratce zákulisní zápas o zahraniční orientaci Rakouska za vlády Marie Terezie. Obratný diplomat hrabě Kounic odhaluje intriky pruského vyslance, smíří oba císařské manžele, prosadí spojeneckou smlouvu mezi Rakouskem a Francií, nakonec je jmenován kancléřem. O premiéře se zmínil opět Jan Neruda v Národních listech: „Zkouška státníkova je veselohrou nejelegantnějšího genru. […] Novou hrou Bozděchovou je obohacena česká literatura vůbec, je prozatím obohacena vůbec víc než specielně divadlo […]“ (NERUDA, 1872, s. 2). Josef Durdík označil veselohru za „pravý konversační kus“ (DURDÍK, 1873, s. 19).

Zápletky tříaktových komedií Světa pán v županu (1876) a Generál bez vojska (1889) byly čerpány z intimního prostředí v okolí císaře Napoleona I. Obě veselohry byly přijaty kladně, i když měly již své „nedostatky“, například „sestrojení děje v Bozděchově Světa pánovi v županu jest rovněž velice působivé jako virtuosní, avšak není bezvadné. Bozděch je zajisté nevšedně důmyslný divadelní charpentier, ale co jeho novince schází, je potřebné stupňování událostí“ (ZÁKREJS, 1876, s. 3) či „Bozděchův Jenerál bez vojska četnému obecenstvu, které přivábila oslava tajemně zmizelého autora, přišel velice vhod. Veselohra tato, s duchaplnostmi minulého dvacetiletí, bez přílišných zápletek, trochu pikantní a trochu lidově jadrná, byla nastudována dobře“ (ŠTECH, 1903–1904, s. 175).

Emanuel Bozděch se uvedenými veselohrami zasloužil o určitý vývoj českého jazyka, jelikož nalezl jeho jemné vyjadřovací možnosti v novém žánru. Jazyková stránka historických dramat se v šedesátých letech 19. století podstatně změnila, neboť se dialog stal rozvláčným a mnohomluvným, pronikla do něho ozdobná fráze politických řečníků, překypoval přirovnáním, básnickými metaforami a slovním žonglérstvím (ČERNÝ, 1977, s. 65). Jako jeden z prvních českých dramatiků zachytil češtinu společenské salonní vrstvy, „Bozděch tuto řeč do jisté míry i dotvořil, anticipoval její vývoj, takže jeho historické veselohry byly nejen školou společenského vystupování, ale i jazykovou školou měšťanstva“ (IBIDEM, s. 86). Emanuel Bozděch uplatňoval a hlavně rozvíjel promyšlenou techniku situační komedie, která měla konverzační spád opírající se o pružný a vtipný dialog. Vytvořením českého konverzačního stylu jevištního dialogu Bozděch právem zasáhl do vývoje českého dramatu: „Jeho dialog je mistrný, kresba povah ucelená, řeč lahodná a vybroušená, vtip jemný a uhlazený – práce jeho jsou chloubou českého písemnictví“ (FLAJŠHANS, 1901, s. 684). Co bylo ale veselohrám vytýkáno, byl fakt, že jazykový projev všech postav byl po vzoru francouzských předloh salónními normami nivelizován a ztrácel charakterizační schopnost. Kladné ohlasy však Bozděch sklízel za techniku výstavby veseloher: „Síla účinu Bozděchova nebyla v aktualitě námětové, nýbrž ve dvou prvcích divadelních: v eleganci technické a v dialogu. Zní-li nám dnes jeho zvuk starožitností, třeba se vmyslit v ovzduší let šedesátých, aby se ocenilo, jaký to tenkrát byl objev, tento český Scribe a Sardou v jedné osobě, jak neslýchaně nově zvonila a třpytila se jeho břitkost, přece ryze česká. Ve svých anekdotických hrách námětů skoro vesměs cizích nebo zpola cizích, Bozděch převáděl tradici v podstatě klicperovskou do kolejí nejen moderních, ale mondénních, a se svým vtipem, po prvé zároveň českým i salonním, je to první český dramatik, jemuž plně náleží přívlastek ››duchaplný‹‹ […]“ (KONRÁD, 1939b, s. 7). Jan Neruda hodnotil Bozděchovy veselohry za velmi zdařilé s jistým půvabem: „tím půvabem je široký jich, volný obzor. Bozděch přes ten kruh, který předvádí, vždy otvírá zajímavou perspektivu na různé strany, tu přes kus současné historie, tu zas do celé společenské atmosféry, význačné pro svou dobu. V tom ohledu zasluhují kusy jeho plně jména kusů historických“ (NERUDA, 1910, s. 110).

Bozděchovy hry, jako jednoho z mála z dramatiků historických veseloher, zakotvily v repertoáru Národního divadla, pronikly i na zahraniční divadelní scény.¹⁰ Sám autor přeložil své veselohry Z doby kotiliónův a Světa pán v županu do němčiny (König Cotillon; Der Weltbeherrscher im Hauskleide), „první z nich dávána byla na německém divadle v Praze, druhá v Drážďanech a na jiných větších jevištích německých s čestným úspěchem“ (ANONYM, 1889, s. 166). Veselohra Z doby kotiliónův byla přeložena do francouzštiny a uveřejněna v periodiku Revue Slave C. Courrièrem (ANONYM, 1879, s. 224), dále byla přeložena do ruštiny ruským knížetem Engaličevem (ANONYM, 1871, s. 380). Také se dočkala uvedení v Krakově v polském překladu Marie Grabovské (SKÁCELÍK, 1880, s. 3–4). I po padesáti letech od dramatikovy smrti čeští kritici vzpomínali a oceňovali Bozděchův talent. Karel Zdeněk Klíma se ve čtyřicátých letech 20. století zabýval nedoceněním her zejména z pohledu zahraniční kritiky: „Ach ta radost, když jeho komedie, které si sám překládal, byly v Německu více méně odmítány! Pochopitelně, dávali přednost rovnou Scribeovi před jeho napodobitelem. Ale pro české divadlo toto napodobitelství mělo význam historicky platný. Bylo to třeba vývojové, divadelně-technicky. Na české jeviště se jím dostala po prvé psychologická divadelní řeč“ (KLÍMA, 1941, s. 3). Podle Edmonda Konráda stavěl Bozděch veselohry na několika principech: „Ta podstata je gracie. Bozděchem vstupuje před českou rampu anekdota v jádře klicperovská, rozvitá do pařížského vtipu, do francouzského bonmotu, příchuť česky trpká vytváří první salonní, první mondénní českou konversací. Její půdorys ve všech veselohrách je týž: když dva se perou, třetí má radost“ (KONRÁD, 1939a, s. 7). Kritik Karel Engelmüller zařadil Emanuela Bozděcha k „nejvýznamnějším zjevům dramatické naší literatury“ (ENGELMÜLLER, 1918, s. 288).

Dobovou kritikou byl Bozděch označován též jako „Scribe českého dramatu, náš první jevištní modernista, objev a chráněnec Nerudův“ (KONRÁD, 1938, s. 9). Vliv francouzského dramatika byl zřejmý. Eugène Scribe, novátor francouzského vaudevillu¹¹, charakterizoval drama jako „dobře udělanou hru“, to znamenalo hru, kde hrála velkou roli náhoda, události byly na prvním místě a musely být uspořádány tak, aby byly zcela neočekávané, divák jim však musel rozumět. Do svých her převzal tři vaudevillové motivy (motiv skrýše, pootevřených dveří a motiv příchodu manžela/manželky pro odhalení nevěry). Hry Eugèna Scriba měly zároveň svá daná specifika (pevnou strukturu, propracovanou zápletku, přísnou logiku sledu událostí). V dramatech dominovaly i prvky zápletkové komedie a frašky (např. řetězové reakce postav na nečekanou situaci). Za nejúspěšnější Scribovu hru je považována Sklenice vody aneb Malé příčiny a velké následky (1840), která byla přiřazena k žánru vysoké komedie bez zpívaných kupletů. I když Scribova dramata byla na francouzských divadlech vítána s nadšením, ani tak nebyl autor ušetřen kritických poznámek. Ty se týkaly zejména nedostatečné verbální invence, používání klišé a chudého, nepropracovaného jazyka (VOŽDOVÁ, 2009, s. 157).

O podstatě Scribovy tvorby psal Jan Neruda, který hry francouzského dramatika na českém jevišti vítal: „Vždyť tu není historie sama, nýbrž plod poetický, při němž nám ani na tom nezáleží, aby musilo to být pravdivé, hledáme tu jen pravdu poetickou, a té vyhoví pravděpodobnost se skutečným životem. Scribe s velkou obratností užíval takto dějin, vlastně historických osob. […] Proto také má básník, podkládající osobám a činům historickým motivy jemu vhodně, pro svou vynalézavost pole co nejširší, celý ten ocean lidských citů a chtíčů, a má též – obecenstvo vždy co nejsrdečnější, neboť zajímavo je každému, spatřuje-li události, nám obyčejným, nevládnoucím smrtelníkům jakous vznešenou a neproniknutelnou mlhou zahalené a oddělené, vylíčeny co vplyv radostí a miserií čistě lidských. […]“ (NERUDA, 1910, s. 111). O úspěchu a oblíbenosti Scribových her svědčilo jejich četné nastudování, hrály se například Čarovné ruce (1862), Okovy (1865), Ďáblův podíl (1865), Výtečníci (1867). Největšího úspěchu dosáhla (s očekáváním) Sklenice vody aneb Malé příčiny a velké následky, která byla v Prozatímním divadle celkem dvacetkrát reprízovaná.

Obecně se dá říci, že francouzská veselohra zaujala na českém divadle své místo, a to i přes negativní ohlasy některých konzervativních kritiků, například Josefa Durdíka či Gustava Pflegera-Moravského. Ve svých kritikách poukazovali na fakt, že české obecenstvo nemohlo hrám rozumět, jelikož poměry, které byly v dramatech líčeny, mu byly cizí. Naopak Neruda byl jedním z nejdůležitějších obhájců francouzské moderní dramatiky. „Novější dramatikové francouzští mají vždy alespoň něco pro sebe: sociální tendenci, jež jest nesmírně mnohým nesmírně nepohodlna a živou, obsažnou myšlénku, jež jest mnohým přímo protivna“ (NERUDA, 1868, s. 3). Nerudu na francouzské dramatice zajímalo i líčení názorů moderního člověka a společenské poměry.

Emanuela Bozděch převzal do svých her mnoho z formálních postupů francouzské konversační veselohry a tzv. vaudevillové techniky. Příčinou hlavních historických momentů, zejména důvody k vypovězení války, obratům v diplomatických vztazích a změnám v obsazení klíčových státních funkcí, byly milostné vztahy, dvorské intriky, žárlivost či kompromitující rekvizity (dopisy). Dramata nesla po francouzském vzoru vždy pevnou strukturu a propracovanou zápletku, která byla zapříčiněna politickými intrikami, bojem o přízeň vlivných lidí, získáváním lepších politických pozic a náhodami. Mimo tyto základní body se v dramatech objevovaly vztahy, které byly rozehrány v pomyslném trojúhelníkovém vzorci. Ve veselohrách nalezneme hned dva druhy vztahových trojúhelníků – milenecké a politické.¹² V druhém typu trojúhelníku se jednalo o politické vztahy, ve kterých docházelo k „boji“ o získání významné funkce (např. guvernéra, kancléře, velvyslance či velitele pluku). I když tyto kompozice vypadaly stereotypně, díky vztahovým trojúhelníkům byl v dramatech prostor nejen pro intriky, zámlky, ale i pro komičnost. Všechny Bozděchovy hry končily obdobně (stereotypně) – hlavní hrdina získal nejen dámu, o kterou měl celou dobu zájem, ale také byl dosazen do prestižní politické funkce.¹³

Po vzoru Scribových her situoval Emanuel Bozděch děje veseloher zejména na císařský dvůr a do společenských salonů, které zaručovaly vhodné prostředí pro rozehrání politických a mileneckých intrik. Podobnost prostředí u obou dramatiků dokládá následující popis:

1. Emanuel Bozděch
   1. Světa pán v županu – Dvůr francouzského císaře Napoleona I.
   2. Z doby kotiliónův – Prostředí Versailles za vlády krále Ludvíka XV.
   3. Zkouška státníkova – Dvůr rakouské císařovny Marie Terezie
2. Eugène Scribe
   1. Diplomat – Dvůr německého vévody
   2. Sklenice vody – Dvůr anglické královny Anny

Další shody mezi Bozděchem a Scribem nalezneme ve výstavbě výstupů, zejména v posledních třech, ve kterých docházelo k obdobnému navyšování počtu postav pro finální vyřešení zápletky. V posledním výstupu se na scéně sešly vždy všechny hlavní postavy a zápletka byla vyřešena za dozoru dalších členů královského dvora (viz následující srovnání).

1. Zkouška státníkova
   1. Císařovna Marie Terezie a hrabě Kounic
   2. Císařovna Marie Terezie, hrabě Kounic a císař František Štěpán Lotrinský
   3. Císařovna Marie Terezie, hrabě Kounic, císař František Štěpán Lotrinský, markýz Hautefort, hrabě Podevils a pět členů státní rady
2. Sklenice vody
   1. Královna Anna a Abigail
   2. Královna Anna, Abigail a Masham
   3. Královna Anna, Abigail, Masham a vévodkyně de Marlborough, vikomt de Bolingbroke, pánové od dvora, dámy z královniny družiny

Scribe v duchu vaudevillu využíval vyšší frekvence příchodů a odchodů postav. Pro tento záměr byl dokonale využíván scénický prostor. Hlavním prostorem byl například budoár s propracovaným systémem dveří pro nenadálé objevování a mizení postav. Podobné přizpůsobení scény (opět) nalezneme v Bozděchových dramatech, a to hlavní vchod v pozadí s vedlejšími dveřmi po obou stranách (viz následující srovnání).

1. Z doby kotiliónův – Salon u maršálkové d‘Estrées. Vchod jest v pozadí, po obou stranách jsou dvéře. Levými se vchází do síně taneční, pravými do herny.
2. Světa pán v županu – Veliká síň v Tuileriích. Vzadu hlavní vchod; vpravo vchod ke komnatám císaře Napoleona, vlevo ke komnatám císařovny Josefiny.
3. Zkouška státníkova – Vzadu uprostřed vchod. Vlevo dveře ke komnatám císařovniným, vpravo k obydlí císařovu.

Po této „základní“ analýze dramatické tvorby obou autorů je zjevné, že Bozděchova přezdívka „český Scribe“ byla oprávněná. Emanuel Bozděch se pokoušel ve svém podání přenést Scribovu „dobře udělanou hru“ na české jeviště. Dle motta „malé příčiny, velké následky“ představoval v dramatech malicherné pozadí světové historie, dějinné události byly výsledkem politických intrik, osobních zájmů, rozmarů a prospěchu. I přesto, že francouzská dramata tvořená dle tohoto motta byla řadou českých kritiků řazena mezi pseudohistorické kusy, Bozděchovi se podařilo zachovat stopu historické události (v Generálu bez vojska byla přiblížena nelehká situace ve Francii v období direktoria roku 1796; ve veselohře Světa pán v županu byl oslavován císař Napoleon Bonaparte a jeho válečná vítězství). Po Scribově vzoru zasazoval Bozděch děje her do šlechtického prostředí, dramata měla pevnou strukturu, dobře propracovanou zápletku, vtipný, pointovaný dialog a dokonale využitý scénický prostor. Dobovou kritikou byly Bozděchovy hry ceněny zejména z pohledu jazykové výstavby, jelikož dramatik ovládal „ s neobyčejnou jistotou a s překvapující lehkostí studeně kombinační techniku Scribeovu a vybroušený salonní dialog francouzský, se vzácnou hospodárností a s účinnou úsečností, sestylizoval šťastně do formy veselohry situační a zápletkové dobu rokokovou, empirové období Napoleonovo“ (NOVÁK, 1913, s. 352). I když mluva postav byla salonními normami nivelizována a ztrácela charakterizační funkci, získal Bozděchův dialog pochvalné přívlastky – vtipný, pružný, duchaplný, moderní dialog s espritem, bystře vypointovaný (ŠALDA, 1961, s. 228). V jazykové rovině tak český dramatik zjevně předčil svůj dramatický vzor, neboť Eugène Scribe byl naopak dobovou kritikou kritizován za chudý a nepropracovaný jazyk s mnoha klišé.

Tato studie vznikla na Masarykově univerzitě v rámci projektu „Salonní próza 2. poloviny 19. století v literárních a intermediálních souvislostech“ MUNI/A/1101/2020 podpořeného z prostředků účelové podpory na specifický vysokoškolský výzkum, kterou poskytlo MŠMT v roce 2021.

Bibliografie

Primární

BOZDĚCH, E. Zkouška státníkova. Praha: Grégr&Dattel. 1871.

BOZDĚCH, E. Z doby cotillonův. Praha: Grégr&Dattel. 1872.

BOZDĚCH, E. Jenerál bez vojska. Praha: Eduard Valečka. 1889.

BOZDĚCH, E. Světa pán v županu. Praha: Jaroslav Pospíšil. 1896.

SCRIBE, E. Sklenice vody, aneb Účinky a příčiny. Praha: Kober. 1898.

Sekundární

ANONYM. Česká dramata na Rusi. Světozor 5. Č. 32. 1871, s. 380.

ANONYM. Pan C. Courrière, člen Slovanského komitétu. Lumír 7. Č. 14. 1879, s. 224.

ANONYM. Z divadla národního. České noviny. Č. 191. 1881, s. 2.

ANONYM. Letní divadlo na Král. Vinohradech. České noviny. Č. 116. 1882, s. 2.

ANONYM. Naše vyobrazení. Emanuel Bozděch. Světozor 23. Č. 14. 1889, s. 166.

BOZDĚCH, E. Panu J. J. Stankovskému, spisovateli v Praze. Národní listy 10. Č. 98. 1870a, s. 3.

BOZDĚCH, E. Panu Jos. Mikuláši Boleslavskému, redaktorovi časopisu Česká Thalie v Karlíně. Pokrok. Č. 96. 1870b, s. 3.

ČERNÝ, F. (a kol). Dějiny českého divadla III. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd. 1977.

DURDÍK, J. Zkouška státníkova. Světozor 7. Č. 2. 1873, s. 19.

ENGELMÜLLER, K. Národní divadlo: Jenerál bez vojska. Zlatá Praha 35. Č. 24. 1918, s. 288.

FISCHER, O. Činohra Národního divadla do roku 1900. Praha: Československý spisovatel. 1983.

FLAJŠHANS, V. Písemnictví české slovem i obrazem od nejdávnějších dob až po naše časy. Praha: Grosman a Svoboda. 1901.

HOŘÍNEK, Z. Drama, divadlo, divák. Brno: Janáčkova akademie múzických umění. 2008.

KABELÍK, J. Literární pramen Bozděchova Barona Goertze. Zvon 21. Č. 39. 1821, s. 537.

KLÍMA, K. Z. Tragédie Emanuela Bozděcha. Lidové noviny 7. Č. 45. 1941, s. 3.

KÖNIGSMARK, V. (šifra vkö). Emanuel Bozděch. In FORST, V. a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1, A-G. Praha: Academia. 1985, s. 284–286.

KONRÁD, E. První Francouz českého dramatu. Lidové noviny 46. Č. 447. 1938, s. 9.

KONRÁD, E. Emanuel Bozděch v Národním divadle. Lidové noviny 47. Č. 63. 1939, s. 7.

KONRÁD, E. Cyrano českého dramatu. Lidové noviny 47. Č. 76. 1939, s. 7.

NERUDA, J. Novější dramatikové. Národní listy 8. Č. 110. 1868, s. 3.

NERUDA, J. Theatralia. Národní listy 10. Č. 19. 1870, s. 3.

NERUDA, J. Literatura a umění. Divadlo. Národní listy 12, č. 344. 1872, s. 2.

NERUDA, J. Z doby kottilonův. In: Kritické spisy Jana Nerudy III. Praha: F. Topič. 1908, s. 262–265.

NERUDA, J. Světa pán v županu. In: Kritické spisy Jana Nerudy V. Praha: F. Topič. 1910, s. 109–115.

NOVÁK, A. Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob po naše dny. Olomouc: R. Promberger. 1913.

OTRUBA, M. a kol. Emanuel Bozděch In: Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Praha: Československý spisovatel. 1982, s. 28–29.

PLESKOT, J. Prozatímní divadlo. Ostava: Scholaforum. 1996.

POHORSKÝ, Miloš. Drama. In: MUKAŘOVSKÝ, J. a kol. Dějiny české literatury III: Literatura druhé poloviny devatenáctého století. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd. 1961, s. 91–99.

SKÁCELÍK, F. (šifra S. K.). Bozděchova veselohra „Z doby kotillonův“. Divadelní listy 1. Č. 1. 1880, s. 15.

ŠALDA, F. X. O naší moderní kultuře divadelně dramatické. In: Studie z české literatury. Praha: ÚČL ČSAV v nakladatelství Československý spisovatel. 1961, s. 219–246.

ŠÍPEK, K. Za Emanuelem Bozděchem. Národní listy 59. Č. 36. 1919, s. 1–2.

ŠÍPEK, K. Z divadelních vzpomínek. Zlatá Praha 36. Č. 39–40. 1919, s. 306–307.

ŠTECH, V. (šifra Ech). Bozděchův Jenerál bez vojska. Máj 2. Č. 11. 1903–1904, s. 175.

ŠTĚPÁN, V. a M. TRÁVNÍČKOVÁ. Prozatímní divadlo: 1862–1883. Díl I. Praha: Academia. 2006.

VALENTA, E. (šifra lm). Anketa městského divadla vinohradského. Lidové noviny 35. Č. 326. 1927, s. 7.

VOŽDOVÁ, M. Francouzský vaudeville: Geneze a proměny žánru. Olomouc: Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. 2009.

VRCHLICKÝ, J. Emanuel Bozděch. In: Studie a podobizny. Praha: F. Šimáček. 1892, s. 81–92.

ZÁKREJS, F. (šifra F. Z.). Divadlo, umění a literatura. Česká činohra. Posel z Prahy. Č. 75, 1876, s. 3.

Internetové zdroje

Archiv Národního divadla. Dobrodruzi. (Činohra). [online]. [cit. 2020-08-08].). Dostupné z: <http://archiv.narodni-divadlo.cz/default.aspx?jz=cs&dk=Inscenace.aspx&ic=691&pn=256affcc-f002-2000-15af-c913k3315dpc>

Mgr. Pavlína Dušková (1992) vystudovala na brněnské FF MU obor Český jazyk a literatura a obor Učitelství českého jazyka a literatury pro SŠ. Nyní působí jako doktorandka na Ústavu české literatury a knihovnictví FF MU v Brně.

Kontakt: 413317@mail.muni.cz