Ivo Pospíšil

Abstract

The author analyzes the two Czech direct or indirect cultural reactions to the Austro-Hungarian compromise of 1867 connected with the Czech playing with the Russian or Slavonic card. On the one hand, there are the translations of K. J. Erben from the old literature of East Slavs (Old Russian literature) one of which became the indirect part of the Czech „pilgrimage“ to Russia in 1867, on the other, there is an anthology of Slavonic poetry edited by the Brno typesetter and polyhistor František Vymazal. The continuation is represented by the history of Russian literature by A. A. Vrzal (A. G. Stin) and the Russian circles going back to the beginning of the 20th century. The author connects these thematic spheres with the conception of Central Europe and, generally speaking, with the polity (constitutional system) in general.

Key Words

pilgrimage, Russia, K. J. Erben, Nestor‘s Chronicle, František Vymazal, A. A. Vrzal, History of Russian literature, Russian circles

O tzv. rakousko-uherském vyrovnání se v různých zemích mnoho psalo, a to v různých dobách různě a z různých zorných úhlů. Jistěže maďarský pohled bude jiný než německo-rakouský nebo než český či obecněji slovanský. Asi zcela nelze vymyslet na toto téma něco zásadně nového, lze jen mírně posouvat důrazy. Ani zvýraznění českého pohledu, i když ani ten nebyl jednolitý, není ničím novým, ale obecně bychom chtěli zdůraznit dvě věci: jakékoli reformy územního a státoprávního uspořádání jsou delikátní a citlivé, neboť se vždy dotýkají více subjektů než těch, pro které byly zamýšleny, a hlavně uvádějí do pohybu dosud skryté nebo poloskryté síly, jež zemi mohou změnit v tekuté písky permanentních pohybů vedoucích až k dezintegraci. V struktuře 20. století se tato témata z hlubiny 19. století, snad kromě jejich důsledků zdála vskutku jen historickou reminiscencí, ale v situaci současného štěpení probíhajícího s proměnlivou intenzitou od 90. let 20. století po současnost, s různými přílivy a odlivy, se tato tematika a její konkrétně historické okolnosti i její obecné přesahy zdají se být docela důležité. Se značnou hyperbolou lze dokonce říci, že dualizace monarchie v roce 1867 i s pokusy o dodatečné dořešení s Čechy vedly na jedné straně k jistému uvolnění napětí v monarchii po bouřlivých událostech 40. let 19. století a nové geopolitice po roce 1866, na straně druhé vedly k vzniku nových ohnisek sporů, jež ve svých důsledcích vedly, jistě také pod vnějším tlakem, k jejímu rozpadu, byť původní záměr byl přesně opačný. Druhý aspekt je zjevně filologický: české reakce byly – kromě politických – především jazykové a literární (neboť jazyk je základem národní identity a základní stavební prvek potenciálního obnovení státnosti) a jazykové boje byly také do značné míry dominantou české drobečkové politiky, a to se střídavými úspěchy.

V květnu a červnu 1867 se uskutečnila proslulá česká Pouť na Rus jako výraz českého zklamání z dualizace monarchie. Pouť vedená Františkem Palackým (1798–1876) a Františkem Ladislavem Riegrem (1818–1903), jeho zetěm, se zúčastnila Národopisné výstavy v Moskvě, navštívila také Sankt-Petěrburg a dostalo se jí carské audience. Jejich žádost o politickou podporu byla carem přijata shovívavě, leč v podstatě odmítavě. Snad ještě jedna malá poznámka: účastníci pouti vzpomínali na hostinu na Něvském v domě kupce Lichačova. Podle všeho, tedy i pamětí akademika Dmitrije Sergejeviče Lichačova (LICHAČEV, 1995, s. 517), mohlo jít o jeho děda Michaila Michailoviče. Nebyla to první česká negativní reakce na rakousko-uherské vyrovnání: již v dubnu 1867 opustili čeští a moravští poslanci zemský sněm a zahájili pasivní resistenci. Uveden do pohybu byl také lid – konaly se poutě a vzniklo táborové hnutí, jež se přelévá do roku 1868. Aktivizuje se také národní hnutí včetně úsilí o vybudování Národního divadla. Dva roky nato se čeští poslanci vracejí do sněmu a jednají s rakouskou vládou. To i další je už známo z každé učebnice dějepisu: nový premiér, pokusy o vyrovnání s českými zeměmi, slib korunovace císaře českým králem a fundamentální články zahrnující zemskou vládu, kancléře, společná ministerstva a rovnost češtiny a němčiny. Jak to dopadlo, víme: zajímavé snad je i to, že nerealizace nebo neúplné realizace těchto představ údajně podpořil i ruský car, neboť i pro něho byla národnostní mapa země Pandořinou skříňkou. Všeobecně známý je fakt, že ruský carismus odmítal panslavistické teorie vyjádřené např. v proslulém Štúrově traktátu Das Slawenthum und die Welt der Zukunft, k němuž jsme se v posledních letech několikrát vraceli, naposledy i v souvislosti se Štúrovým jubileem a novými edicemi (Viz naše studie a recenze: POSPÍŠIL, 2006a, 2006b, 2012a, 2014a, 2016a, 2016b, 2017).

„Drobečková politika“ dosahovala i jistých úspěchů, snad první větší roku 1880 v podobě Stremayrových jazykových nařízení a rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity v roce 1882, rozšíření českého školství – tyto české přístupy koneckonců inspirovaly i Poláky zdecimované dvěma krvavě potlačenými povstáními a jejich „pozitivistickou“ literaturu. Bylo by možná v tomto politizujícím výkladu jako volném pokračování dualizace monarchie až k sarajevskému atentátu pokračovat, ale zastavíme se u oněch dvou vybraných dvou kulturních nebo spíše přímo literárních reakcí: jedna byla česká, druhá moravská.

S Poutí na Rus byla spojena i překladatelská aktivita. Karel Jaromír Erben (1811–1870) věnoval třetímu synovi cara Alexandra II. Osvoboditele, Vladimírovi Alexandroviči (1847–1909)¹ svůj překlad první kyjevské kroniky Повесть временных лет (ERBEN, 1940). Erbenova předmluva s poznámkami je datována dubnem 1867.

Je nač navazovat: již dávno předtím dostávají česko-ruské styky nový impuls v období osvícenství, preromantismu a romantismu, jímž se tak začíná české národní obrození: známý je bibliografický zájem Václava Fortunáta Durycha o Rusko (1735–1802), šestiměsíční pobyt Josefa Dobrovského v Rusku roku 1792, kde pomáhal mimo jiné překládat Nestorův letopis do němčiny, kritický zájem o ruskou literaturu, jež projevoval P. J. Šafařík, a klíčové působení Václava Hanky (1791–1861), přítomnost ruské literatury v Jungmannově Slovesnosti (1820), rusistickou činnost F. L. Čelakovského a zmíněného K. J. Erbena (přeložil Nestorův letopis, Slovo o pluku Igorově, Zádonštinu, roku 1862 dostal ruský řád sv. Anny, od r. 1856 byl čestným členem Petrohradské akademie věd).

Erbenův překlad Nestorova letopisu ruského datovaný osudovým rokem rakousko-uherského vyrovnání 1867 je za dva roky následován novým překladem Slova o pluku Igorově.² Jistě nešlo o volbu náhodnou. Oba texty měly sice různou historii, ale podobnou ruskou recepci; oba byly chápány jako doklad ruské státnosti, návazné tradice a ruské velikosti. Nestor je – módně řečeno – standardním evropským kronikářem své doby: původ ruského státu kyjevského odvozuje z plemene Jafetova, jde tedy až do starozákonního textu, stavby babylónské věže a k židovské diaspoře. Vyjmenovává 14 východoslovanských kmenů a zřetelně dokládá skandinávský (vikingský, varjažský) původ ruského státu již jmény členů Olžina poselstva v Byzanci. Toto „skládání“ prvního státu východních Slovanů v čele s kmenem Polanů/Poljanů na středním Dněpru, k němuž odkazuje pozdější Ruská říše. Roku 1862 se v Rusku konala bombastická oslava milénia Kyjevské Rusi jako prvního ruského státu, ve Velikém Novgorodě byl postaven pomník tisíciletí reflektující pozvání varjagů na Rus, jehož autory jsou tři sochaři, dva z nich s jen málo ruskými jmény (Michail Mikešin, Ivan Šreder, Viktor Gartman); samo slovo „Rus“ je ostatně patrně ugrofinského původu a označuje severní Germány, Skandinávce.

Slovo o pluku Igorově je vykládáno také tak: tedy jako boj o Rusko a jeho záchranu, ačkoli šlo o rutinní tažení proti turkickým kočovníkům, kteří byli jak ve stepi, tak přímo žili v Kyjevské Rusi, podíleli se na vládě, pěstovali sňatkovou politiku s místními knížaty a dokonce ve 13. století bránili stát proti svým turkickým příbuzným (účast v slavné bitvě na řece Kalce 31. května 1223). To barvitě popisuje kazašský básník Olžas Sulejmenov (nar. 1936) v knize Az i ja.³ Jiní dokládají, že Slovo je moderním falzem: tento spor se táhne desetiletí a zasáhla do něho řada badatelů (viz naše studie: POSPÍŠIL, 2007, 2012b). Jde v podstatě o dva základní středověké ruské či východoslovanské texty se silně aplikovanou státotvornou funkcí.

V bohatství rusko-českých vztahů v 19. století se někdy zapomíná na Františka Vymazala (1841–1917), brněnského sazeče, filologa a autora proslulých jazykových učebnic, z nichž uvádíme alespoň Anglicky snadno a rychle (1902), Dánsky snadno a rychle (1902), Gramatické základy jazyka srbského čili charvátského (1895), Hebrejsky snadno a rychle (1897), Litevsky snadno a rychle (1902), konverzační příručky Čech s Francouzem rozmlouvající (1902), Čech s Rusem rozmlouvající (1902) a další publikace, jako jsou Český pravopis pro neštudované nebo Böhmische Grammatik für deutsche Mittelschulen und Lehrerbildungsanstalten (1881). Pro rusko-české vztahy je však nejdůležitější jeho antologie Slovanské poezije (Výbor z národního a umělého básnictva slovanského v českých překladech), jejíž první díl (Ruská poezije, 1874) je věnován právě ruskému básnictví.⁴

Právě v roce 1874 vyšel díky iniciativě Matice moravské (Matice moravská, vytiskla „Akciová moravská kněhtiskárna“) onen první díl antologie Slovanské poezije s podtitulem Výbor z národního a umělého básnictva slovanského v českých překladech s názvem Ruská poezije.

V české antologii ruské poezie autor věnoval hraběti Belcredimu, hajiteli, jak píše, českých práv, akcentuje jednak sílu slovanského folklóru jako originálnímu vyjádření národní svébytnosti, jednak státotvornost ruské poezie: takto vykládá i Puškina, tj. zcela carsky oficiálně jako chybujícího mladíka, který hřešil, ale potom se dal na správnou cestu (částečně tomu tak opravdu bylo). Sestavovatel je samozřejmě přesvědčen o středověké pravosti nejen Slova o pluku Igorově, ale také českých rukopisů královédvorského a zelenohorského. Z dnešního pohledu bychom mohli kriticky posuzovat jeho výběr, ale i dnes lze říci, že je tu vše podstatné, dokonce i z literatury 17. století, nemluvě o ruské klasice, včetně např. Nikolaje Někrasova, který v podstatě v této době umírá; nevynechává ani poezii děkabristů, jeho oblíbencem je voroněžský rodák Alexej Vasiljevič Kolcov (1809-1842), obratný imitátor ruského folkloru. Politické hledisko, které je protrahovanou reakcí na rakousko-uherské vyrovnání a boj Čechů za kulturní a politickou autonomii, dokládají slovanská až slavofilská témata, např. části poezie Fjodora Ivanoviče Tjutčeva, básně věnované Václavu Hankovi, nositeli carských řádů.

Jestliže Erbenovy překlady reagují na dualizaci monarchie bezprostředně zhruba v téže době, Vymazalovy o desetiletí později, konec 19. století znamenal zostření jazykových česko-německých bojů v Předlitavsku, ale také sílící „východní“ strategii Čechů: to je spojeno zejména se vznikem tzv. Ruských kroužků na počátku 20. století. V podstatě v každém větším českém a moravském městě vznikaly tyto kroužky propagující Rusko a ruský život: jejich členové se scházeli na přednáškách o Rusku, ruské kultuře a literatuře. Hosty byli často návštěvníci Ruska, jichž tehdy nebylo mnoho, znalci ruské literatury, překladatelé. Členové se také učili rusky a dokonce – jsouce Čechy – mezi sebou rusky korespondovali. To se týkalo mj. předsedy brněnského Ruského kroužku Leoše Janáčka (1854-1928), který i svou dceru pojmenoval podle něho ruským jménem Olga (1882-1903), nevěda, že jde o variantu germánského Helga; na její hrob nechal z Evžena Oněgina rusky azbukou („starým stylem“) odcitovat charakteristiku Taťány a napsat „Ее душа там, где любовь и покой“. Její jméno je zde uvedeno česky a rusky v azbuce i s patronymikem (otčestvem) „Lvovna“.

Pozoruhodné je to, že v populárních ruských materiálech se o rusofilské, snad až extrémní orientaci světově proslulého Janáčka takřka vůbec nehovoří, dokonce ani o jeho fascinaci ruskými látkami, nemluvě o jeho podivnostech či pošetilostech spjatých s Ruským kroužkem a kultem ruštiny a cyrilice.

Součástí tichého českého protestu byla také publikace prvních českých dějin ruské literatury, sice kompilativních, ale doplněných původními životopisy ruských autorů, které autor dějin, rajhradský mnich a později farář, mimo jiné a dlouho v Ostrovačicích, překladatel z řady slovanských jazyků Alois Augustin Vrzal (pseudonym A. G. Stin, 1864-1930) (viz Vrzalovy literárněhistorické spisy: VRZAL, 1891–1897, 1899, 1912, 1926; viz také naši knížku a studie: POSPÍŠIL, 1993b, 1992a, 1992b, 1993a, 2001, 2014c, 2016c).

Jak vidno z různých příkladů, rakousko-uherské vyrovnání a jeho konsekvence nevedly jen k vnitřní stabilitě mnohonárodní monarchie. Problém byl slovanský, především český, hlavně ve spojitosti s ekonomickou silou českých zemí, průmyslového srdce monarchie. Proto také Friedrich Naumann v proslulé knize z roku 1915 Das Mittleeuropa psal o tom, že třeba odstranit slovanskou rozvratnost v tomto německém prostoru, jinak bude habsburská monarchie slabým článkem centrálních mocností ve světové válce. Friedrich Naumann (1860-1919), poslanec Reichstagu, německý evangelický pastor, liberální politik (dnes se podle něho jmenuje Friedrich-Naumann-Stiftung blízká FDP) na straně 263 svého spisu uvádí: „Mitteleuropa ist Kriegsfrucht. Zusammen haben wir im Kriegswirtschaftgefängnis gesessen, zusammen haben wir gekämpft, zusammen wollen wir leben“. Kniha o několika stech stranách obsahuje důkladně analyzovaný politický, ekonomický a kulturní materiál v řadě rozsáhlých kapitol, např. Der gemeinsamen Krieg und seine Folge, Zur Vorgeschichte Mitteleuropas, Konfessionen und Nationalitäten, Das mitteleuropäische Wirtschaftsvolk, Gemeinsame Kriegswirtschaftsprobleme, Zollfragen.

Naumann především neguje možnost vytvoření střední Evropy jako svého druhu federace: jde o to, aby zde převládl jeden národ a jeden jazyk v centralizovaném státě, tedy německý národ a němčina. Ukazuje na minulé zkušenosti, kdy „die Deutschen in Österreich haben im Laufe des letzten Jahrhunderts viel verloren“ (NAUMANN, 1915, s. 76). K Naumannově knize se později vraceli různí badatelé o střední Evropě, také v době její konjunktury v 80.–90. letech 20. století, kteří často zdůrazňovali, že „Mitteleuropa“ není střední Evropa v její reálné podobě, že jde jen o úzce nacionalistickou koncepci F. Naumanna, a proto se tomuto německému pojmu vyhýbali.⁵ Takto to ostatně viděl v proslulých hovorech s Peterem Demetzem na přelomu 80. a 90. let 20. století i René Wellek (viz POSPÍŠIL – ZELENKA, 1996; POSPÍŠIL, 2015).

Rusocentrická reakce části české kultury na rakouskou-uherské vyrovnání byla dlouhá, její sepětí s dualizací bylo později již slabší, ale stále šlo o protrahované snahy, jejichž síla byla vybuzena právě touto událostí. „Hra ruskou kartou“ byla pro Čechy v té době typická, ale neznamenala, že by například chtěli realizovat někdejší Štúrův projekt slovanské říše na čele s ruským carem, s ruštinou jako jediným jazykem a pravoslavím jako hlavním náboženstvím. Spíše se tu projevuje zklamání z nedokonalého a nedokončeného „vyrovnání“ uvnitř monarchie a určitá česká insuficience doložená potřebou podpořit „české“ něčím větším, mocnějším, co by se oběma dominantním, „státotvorným“ národům monarchie vyrovnalo. Zdeněk Mathauser mi kdysi říkal, že v české mentalitě je něco jako pocit neúplnosti, a tedy nezbytí komplementarity, potřeba doplnit „český“ něčím dalším, jakousi transcendencí: odtud česko-moravský, česko-slovanský a česko-slovenský i československý a Československo. Tato komplementarita jakoby slabého patří k českým dějinám a, zdá se, že je stabilní součástí české politiky.

Tento výstup vznikl na Masarykově univerzitě v rámci projektu Mezislovanské kulturní a literární vazby číslo MUNI/A/1331/2020 podpořeného z prostředků účelové podpory na specifický vysokoškolský výzkum, kterou poskytlo MŠMT v roce 2021.

Literatura

DANIŠ, M. – MATULA, V. M. F. Rajevskij a Slováci v 19. storočí. Bratislava: Katedra všeobecných dejín, Filozofická fakulta Univerzity Komenského, 2014.

ERBEN, K. J. Nestorův letopis ruský. Dílo K. J. Erbena, svazek pátý, uspořádal a doslovem opatřil Julius Heidenreich, Erbenovy poznámky doplnil Antonín Florovskij. Praha: Melantrich, 1940.

GERLICH, P. – GLASS, K. – SERLOTH, B. Neuland Mitteleuropa. Ideologiedefizite und Identitätskrisen. Wien–Toruń. 1995.

HLAVAČKA, M. Ješčo raz o pojezdke avstrijskich Slavjan v Rossiju v 1867 g. Slavianovedenije 2007. Č. 1.

KAZBUNDA, K. Pouť Čechů do Moskvy 1867 a rakouská diplomacie. Praha: Orbis, 1924.

LICHAČEV, D. S. Vospominanija. Sankt-Peterburg: Logos, 1995.

MEYER, H. C. Drang nach Osten. Fortunes of a Slogan-Concept in German-Slavic Relations, 1849-1990. Frankfurt am Main – New York – Paris – Wien, 1996.

MEYER, H. C. Mitteleuropa in German Thought and Action 1815-1945. The Hague, 1955.

NAUMANN, F. Das Mitteleuropa. Berlin: Georg Reimer, 1915.

POSPÍŠIL, I. – ZELENKA, M. René Wellek a meziválečné Československo. Ke kořenům strukturální estetiky. Brno: Masarykova univerzita, 1996.

POSPÍŠIL, I. „Ruská poezije“ Františka Vymazala. Lidová demokracie 11. 11. 1991, s. 5.

POSPÍŠIL, I. A. S. Puškin v antologii Františeka Vymazala „Slavjanskaja poezija“. In: Nižnij Novgorod: Boldinskije čtenija, Komitet po kul’ture Nižegorodskoj oblasti, 2007, s. 264–269.

POSPÍŠIL, I. Alois Augustin Vrzal a jeho duchovní dědictví. Brno: Universitas. Č. 6. 1992b. s. 27–30.

POSPÍŠIL, I. Alois Augustin Vrzal i Josef Jirasek i ich ocenka tvorčestva russkoj literaturnoj emigracii. In: PECHAL, Z. (ed.) Literatura russkoj emigracii. Olomouc. Univerzita Palackého Olomouc, Filozofická fakulta. 2016c, s. 154–165.

POSPÍŠIL, I. Alois Augustin Vrzal: Koncepce a dokumenty. SPFFBU, D 40, 1993a, s. 53–62.

POSPÍŠIL, I. Central Europe: Substance and Concepts. Nitra: Constantine the Philosopher University in Nitra, Faculty of Central European Studies, 2015.

POSPÍŠIL, I. Das Slawenthum und die Welt der Zukunft Ľudovíta Štúra, edice Josefa Jiráska, Wollmanovy Slavismy a antislavismy za jara národů a jejich přesahy. Zrkadlenie/Zrcadlení. Česko-slovenská revue 2006a. Č. 4., s. 34–44.

POSPÍŠIL, I. Dva moravští slavisté: Alois Augustin Vrzal a Sergij Grigorovič Vilinskij. Poznań: Slavia Occidentalis, t. 57. 2000, s. 219–233.

POSPÍŠIL, I. Ještě jednou k Štúrovi: problém kompetence, názorové plurality a evropské dimenze. Proudy 2015. Č. 2. [online]. [cit. 26. 04. 2021] Dostupné z: <http://www.phil.muni.cz/journal/proudy/filologie/recenze/2015/2/pospisil_ludovit_stur_studie_a_eseje.php>.

POSPÍŠIL, I. K civilizační roli Ruska a SSSR: Vasilij A. Žukovskij, Ľudovít Štúr, Břetislav Palkovský. POSPÍŠIL, I., ŠAUR, J. Areál Ruska ve světle historických výročí (1709, 1812, 1941, 1991): jazyk, literatura, dějiny kultury. 1. Brno: Masarykova univerzita. 2012a, s. 139–156.

POSPÍŠIL, I. Kontaktologická studie o vlivném Rusovi a štúrovské souvislosti. Slavica Litteraria 2014a, Vol. 17. Č. 1., s. 276–283.

POSPÍŠIL, I. Olžas Sulejmenov, turkoslavistika a areálová studia. Kultúra a súčasnosť 14. 2014b, s. 155–161.

POSPÍŠIL, I. Pervyj moravskij istorik russkoj literatury (A. Vrzal). Russkij jazyk v centre Jevropy. Banska Bystrica, 2001. Č. 4., s. 56–61.

POSPÍŠIL, I. Postava „patriarchy slavistiky“ u Edwarda L. Keenana (Josef Dobrovský and the origins of the Igor’ Tale, 2003). Česká slavistika 2012–2013. Josef Dobrovský a problémy současné slavistiky. SOBORKOVÁ, M., FIALA, J., POSPÍŠIL. I., MAIELLO. G. (Eds) Brno: Masarykova univerzita. Slavica litteraria 2012b. Vol. 15, č. 2., s. 13–25.

POSPÍŠIL, I. Ruský modernismus očima Tomáše Garrigua Masaryka a Aloise Augustina Vrzala. Anticipace a reflexe filozofických, psychologických a sociologických koncepcí v literatuře 19. a 20. století. Brno: Česká asociace slavistů ve spolupráci s Ústavem slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, 2014c, s. 143–158.

POSPÍŠIL, I. Slavismy a antislavismy za jara národů Franka Wollmana: analýzy a přesahy. Slavica Litteraria 2006b. Vol. 10, č. 9, s. 85–93.

POSPÍŠIL, I. Slovo o pluku Igorově v kontextu současných významů: Keenanova hypotéza a její souvislosti (K pokusu o „nové řešení“ dávného problému původu Slova o pluku Igorově). Památce prof. Romana Mrázka. Slavica Slovaca 2007, Vol. 42, č. 1. s. 37–48.

POSPÍŠIL, I. Spoza Moravy (V znamení Ľudovíta Štúra: pohľad zvonka. Slovensko a svet budúcnosti. Posolstvo Slovanov z brehov Dunaja od Velislava Ludevíta Štúra. Nitra 2015; Hlboký lov (slov). In: VALLOVÁ, M. Bratislava 2015; PODRACKÁ, D.: Zatykač na Štúra. Bratislava 2015; HEVIER, D.: Štúr bedeker. Bratislava 2015; DEMMEL, J.: Ľudovít Štúr. Bratislava 2015 (Eds.). Slovenské pohľady 2017, s. 140–147.

POSPÍŠIL, I. Srdce literatury. Alois Augustin Vrzal. Brno, 1993b.

POSPÍŠIL, I. Šturov traktát Slawenthum und die Weld der Zukunft: česká stopa a jej autorské súvislosti. Z češtiny preložila a citáty zo slovenského prekladu Štúrovho diela použila SKALICKÁ, I. Slovenské pohľady 2016a, Vol. 136. Č.4, s. 105–112.

POSPÍŠIL, I. Ve znamení Ľudovíta Štúra: pohled zvnějšku. České komentáře k některým knihám štúrovského roku. Výkonná redaktorka: PAUČOVÁ, L. Poetika prózy v česko-slovenských souvislostech. Vychází péčí České asociace slavistů ve spolupráci s Ústavem slavistiky FF MU, Slavistickou společností Franka Wollmana, Středoevropským centrem slovanských studií a ve spolupráci a s finanční podporou Literárního informačního centra v Bratislavě. Brno: Galium. 2016b, s. 233–242.

POSPÍŠL, I. Alois Augustin Vrzal: A Catholic Vision of Slavonic Literatures. Slovak Review No. 2. 1992a. s. 166–171.

ŠESTÁK, M. Pouť Čechů do Moskvy roku 1867. Praha: Melantrich. 1986.

VLČEK, I. Smysl české pouti na Rus 1867. Slovanský přehled 1967, Vol. 53. Č. 6., s. 354–361.

VRZAL, A. Alexandr Sergejevič Puškin. Jeho život a literární činnost. Otištěno z Hlídky roku 1899.

VRZAL, A. Historie literatury ruské XIX. století dle Al. M. Skabičevského a jiných literárních historikův i kritikův A. G. Stín. Velké Meziříčí: Šašek a Frgal, 1891–1897.

VRZAL, A. Nábožensko-mravní otázky v krásném písemnictví ruském. Otisk z Hlídky r. 1912.

VRZAL, A. Přehled dějiny nové literatury ruské. Brno, 1926.