Ivo Pospíšil

The Canon of World Literature, World Literature, and World Literatures as an Axiological Dictate, Synthesis, or a Tool of Unification?

The author of the present study analyzes various conceptions of the notions „canon of world literature“, world literature and world literatures in relation to the contemporary state of discussions. Their two examples – Bloom’s and Suchich’s books demonstrate the complicated field for scholarly debates due to the shifts of emphasis in relation to the former dominant position of Euro-American Atlantic civilizational and cultural tradition. The author shows the pioneering effect of Dionýz Ďurišin’s research team concepts anticipating all that was mentioned in several publications much later. As a conclusion, it is necessary to add several spheres for further debates: except for the canon of world literature, world literature as such and world literatures there are the canon of national literatures, the canon of supranational literary entities, such as the Balkans, Central Europe, East-Central Europe, Scandinavia, area and related literatures, such as the Slavonic ones, cancel culture, interventions of ideologies and nationalisms into the criteria of the world literature canon, the question of identity of single authors and their works, biliterariness and polyliterariness, there are the subjects still more and more speculative and conflicting which might become a tool od intolerance and indoctrination. To which extent they play a role of axiological dictate, synthesis or a tool of unification is also associated with the responsibility of literary scholars and comparatists, if it corresponds to their social position.

Key Words

Canon of world literature, world literature, world literatures, related literatures, general literature, the national and the supranational, biliterariness, polyliterariness, axiological dictate, synthesis, tool of unification

Občas se k nám v různých dobách a v různé společenské atmosféře a na různé úrovni navracejí témata a problémové okruhy, které si žádají nové explikace a často i reinterpretace. Patří k nim obecně otázky komparatistické v situaci, kdy se tradiční literárněvědná disciplína mění na kulturologický obor, jenž do sebe nasává všechny možné metodologické podněty, jako jsou např. gender studies, feminismus, postkoloniální literatura, imagologie a další koncepty, včetně kognitivismu, který je ve sféře literatury a literární vědy dosud na počátku a spíše hledá své místo a metodologii.

V tomto příspěvku jsem se snažil shrnout některé své názory soustředěné v řadě předchozích studií; důvod je jediný: jak jsem se přesvědčil, badatelé často neznají nebo důsledně nesledují práce svých nejbližších kolegů a někdy objevují objevené, jistě spíše nezáměrně. A když si dnešní adepti vědy stěžují, že je jejich mentoři nutí, aby četli jejich vlastní články a také je – nedej bože! – někdy i citovali, což se může podobat bossingu, nelze se ani divit, že za skutečné vědce hodné následování se pokládají spíše ti, kteří žijí co nejdále od našich hranic.

Zabýval jsem se problematikou komparatistiky, světové literatury a také okrajově kánonu v průběhu několika desetiletí mnohokrát také v kontextu Ďurišinova výzkumného týmu, jehož tvorba i dílo jeho šéfa se na Slovensku stává předmětem „sporů dědických“, stejně jako dílo Antona Popoviče nebo Mikuláše/Nikolaje Bakoše¹, na rozdíl od světové a evropské komparatistiky, která Ďurišinovy podněty v podstatě ignoruje, ale současně je opakuje jako originální. V době, která je hodnotově vybočená, vymknutá z kloubů, nevyvážená, jež přináší antagonistické společenské spory není divu, že se konfliktní plochy zostřují i ve sférách jednotlivých věd. Probíhají zde otevřeně i skrytě procesy, které – stejně jako celospolečenské pnutí – vedou nebo mají vést k novému modelování umění a v něm i krásné literatury. Základní pojmy jsou naznačeny již v titulu. Kdysi jsem jako člen Ďurišinova týmu zásluhou svých českých přátel napsal kritický článek, který celé koncepci vytýkal absenci tzv. interpoeticity, tedy silnějšího zřetele k tvaru literárního artefaktu a přílišné zdůrazňování speciálních kategorií spojených s politicko-administrativním uspořádáním.² S pochopením se to příliš neshledalo, ale je zřejmé, že šlo o hledání loci communes ve vnitřním uspořádání literatury jako celku. Takto vzniká celek světové literatury jako společný průnik toho, čemu Roman Jakobson říkal „literárnost“ (literaturnosť). Sám Ďurišin ostatně ve své známé knize Čo je svetová literatúra (1992) prezentuje několik koncepcí světové literatury, z nichž jen jedna je založena výslovně na axiologii, další dvě na syntetičnosti a reprezentativnosti.

Kánon je kategorie axiologická: je založen na souboru jmen a děl, která mají největší estetickou hodnotu: otázka je, pro koho, zda pro kritiky nebo pro čtenáře nebo pro obojí, a kdo to bude rozhodovat. Diktát tzv. odborníků jako by zaručoval značnou objektivní hodnotu, ale na druhé straně je čtenářská komunita, která může mít z různých důvodů jiné názory a nelze ji ignorovat. Také je tu protiklad velkého a malého, tedy národní literatury, které mají mnoho čtenářů a autorů a jiné, které mají obojího podstatně méně. Překlad je nutná nadpráce, jak zprostředkovat tyto „menší“ literatury světu, a to se ne vždy daří. Potom jsou zde bariéry obecně kulturní, tedy problém domácího a cizího. Dnes se mnoho hovoří o xenofobii a sám pojem je chápán velmi široce, tedy jako odmítání nebo i jen kritika cizího. Ale ta je přece zcela přirozená a vyskytuje se dnes a denně a nemusí ještě obsahovat cílenou nenávist, pouze odmítání toho, čemu nerozumíme, co je nám vzdálené nebo co z nějakých důvodů odmítáme. Takto se chovají všechna etnika. A to se může měnit, jak víme z minulosti, ve vztahu například k Orientu, kdy strach z tohoto původně neznámého vyústil dokonce v kult všeho orientálního, jak se objevuje např. v rokoku nebo v secesi. Když tedy uspořádáme pojmy kánon – světová literatura jako hodnota, syntéza a reprezentace, vidíme, že kánon je z tohoto hlediska dosti mechanický a normativní, i když také podléhá proměnám, jež nastavují zase jinou normu. To se silně projevilo zejména v přelomových obdobích literárního vývoje, kdy se restrukturoval žánrový systém a posouvaly se estetické hodnoty: takovým zlomem byl romantismus, moderna a postmoderna, i když všechny vycházely v podstatě z romantismu nebo jeho popírání, a to v pojetích hodnoty, kterou může být originalita, původnost, ale i variace, napodobování a práce s cizím textem. Do koncepcí kánonu světové literatury se promítají celkové geopolitické představy: základní problém kánonu spočívá v tom, že je třeba najít odpovídající rovnováhu mezi reálným podkladem, podložím kánonu, které vyplývá z povahy konkrétních literárních textů a jejich recepce, a deduktivním modelováním podle předem vytvořených, tedy apriorních konceptů. Takový kánon světové literatury si může sestavit každý jen trochu pilnější čtenář; je ovšem zřejmé, že tento výběr bude asi značně subjektivní. Tomu se nevyhnou ani – jak se dnes musí říkat – celebrity: slavný je „kánon“ ruského nositele Nobelovy ceny, básníka Josifa Brodského (1940–1996), který odešel do USA, kde přednášel na univerzitách světovou literaturu, samozřejmě včetně poezie.³ Z antiky je to 35 položek, ze středověku překvapivě málo, jen několik, navíc již spojených s renesancí a humanismem, zbývajících novověkých položek je kolem 50; pro poezii měl básník zvláštní seznam. Zajímavé je, jaké spisovatele a díla uváděl. Například z Dostojevského to jsou Zápisky z podzemí a Běsi, ze světové poezie jen tu z 20. století, a to ze slovanských výlučně ruskou a polskou, i jejich výběr je zajímavý. Z české literatury tu nenajdeme ani jednoho autora a ani jeden titul (z prózy, dramatu a poezie). Nevěřím, že by dnes Brodskij, kdyby mohl, neuvedl i jiný soupis nebo by stávající opravil, doplnil – problémem jsou asi hlavně různé bariéry, z nichž jazyková je dominantní – nehledě na jeho jazykovou kompetenci a existenci překladů.

Jiným aspektem utváření a rozvíjení kánonu světové literatury je jeho vnější ovlivňování. Například vyřazování ze seznamů povinné četby vysokoškolských studentů, což se někde i dnes děje, nebo redukce knižních fondů některých autorů a národních literatur z jiných než uměleckých důvodů, nejčastěji v důsledku geopolitických událostí; dosadit konkrétní údaje může každý čtenář individuálně. Z toho vyplývá, že tzv. kánon světové literatury se utváří jednak hlubinně, na bázi analýzy a komparace literárního vývoje, tedy niterně, vnitřně, autonomně, imanentně, bez ohledu na vnější zásahy i s tím, že jednotlivé autory a díla bereme se vším, co obsahují, se všemi názory a idejemi, na něž jsou za staletí a desetiletí různé názory a jejichž recepce se tedy vyvíjí, nebo aktuálně, pod tlakem proudících událostí na základě dobového názoru všeobecného nebo limitovaného skupinově nebo jinak. Zajistit tak jakousi nedotknutelnost kánonu a jeho „imunitu“ proti necitlivým zásahům, které nevycházejí z estetického hlediska nebo neodpovídají momentální společenské hodnotě, není zcela možné. Je to dáno i tím, že souběžně s tímto vnějškovým rozvolňováním jde ruku v ruce vnitřní restrukturace kánonu: jednotlivá díla a autoři „zapadají“, jiní a jiná se zjevují, literatura se pohybuje na vlnách času a v proměnlivém prostoru.⁴

Uvedená trojice charakteristik (hodnotový diktát, syntéza nebo nástroj unifikace) se nejostřeji týká právě kánonu, méně světové literatury a tzv. světových literatur. Nelze odhlédnout od toho, že se do pojetí všech tří uvedených kategorií promítají světové pohyby společenské a ideologické povahy, zejména globalizační úsilí v podobě integrace, unifikace, centralizace, tedy představy více či méně jednotného celku s jednotnými estetickými kritérii, a především s absencí pluralitního vidění a celkové morfologické a tematologické a ideové heterogenity. Opět to není nic zcela nového: i v minulosti se odehrávaly konflikty mezi směřováním k jednotě a hodnotové jednoznačnosti a úsilím o pluralitu a toleranci různosti; jestliže konec 20. století probíhal ve znamení kultu různorodosti, nyní se opět směřuje k ideovému a axiologickému scelování, někdy až k hodnotovému diktátu. To se nemůže neprojevit v utváření stavby kánonu světové literatury, samotné světové literatury a koneckonců i v konceptu tzv. světových literatur.

Uveďme si jeden dva příklady.

Prvním může být proslulá kniha Harolda Blooma (1930–2019) Západní kánon.⁵ Její koncepce je pevná a ve své době také velmi vlivná, plod období nadějí po dočasném konci studené války a svého druhu restaurace představy euroamerické atlantické kulturní dominance. Vychází z tradice, která po staletí určovala charakter evropské civilizace a kultury. Soupis autorů a děl, který se po léta doporučoval zejména americkým studentům, obsahuje enormní množství antické literatury. Klasifikuje ji na Teokratický věk (Theocratic Age) s pododděleními Antičtí Řekové (The Ancient Greeks), Helenističtí Řekové (The Hellenistic Greeks), Římané (The Romans), Středověk: latinská, arabská a národní před Dantem (The Middle Ages: Latin, Arabic, and Vernacular before Dante), Aristokratický věk (The Aristocratic Age) podle jednotlivých národních literatur (Itálie, Španělsko, Anglie a Skotsko – těch je zdaleka nejvíce, podle mého soudu axiologicky nepochopitelně, pokud jde vskutku o „západní kánon“ a nikoli o kánon anglosaský, Francie, Německo – zde by bylo možné také diskutovat o jeho výslovně „západním“ rázu, když si představíme rozlehlost německé jazykové sféry od dnešního Pobaltí přes Pomořany a Slezsko, neboť myšlená hranice Západ – Východ tehdy šla po ose Kiel – Terst, následuje Demokratický věk/Democratic Age (Itálie, Francie, Skandinávie, Velká Británie, Německo, Rusko, USA, poté Chaotický věk/The Chaotic Age (Francie, Velká Británie a Irsko, Německo, Rusko, Skandinávie, Austrálie a Nový Zéland, USA, Česko, označené jako „Czech“). Kromě jednoznačné koncentrace na anglosaský okruh, které by bylo přijatelné, jak jsem již výše uvedl, v tom případě, že by autor svou knihu nenazval Západní kánon, ale jinak, jako by naznačoval, že největším, nejdůležitějším dědicem řecko-římské tradice jsou právě díla psaná anglicky. Z české literatury se uvádí pouze Karel Čapek, patrně spíše z nostalgie nebo ze známé vazby právě na anglosaskou kulturní sféru, neboť čtenářsky je – na rozdíl od 20. let 20. století – v těchto zemích zapomenut. „Aristokratický věk“ trvá podle Blooma až do první třetiny 19. století: podobně by bylo možné diskutovat o hranicích středověku. Pod Německem se zde uvádí Franz Kafka, který ovšem v Německu převážně nežil (dnes by tomu odpovídalo spíše řazení „německy psaná literatura“ nebo „literatura německého jazyka“). Z této klasifikace můžeme také usuzovat na to, jaké kulturní národy jsou považovány za tzv. Západ a jejich autoři a díla se řadí k západnímu kánonu. Absence jihoslovanského a v podstatě i západoslovanského a východoslovanského písemnictví, a naopak přítomnost ruské literatury by opět mohla být předmětem debat, i když najdeme argumenty pro i proti. Jinde se pod „západním kánonem“ myslí i další literatury západní Evropy (Španělsko, Portugalsko, Nizozemsko, ale také bývalé kolonie evropských mocností Ameriky, Afriky, Asie aj.).

Vzhledem k množství literatury, která se za posledních třicet let i v anglosaských zemích nahromadila, bude třeba podobných synteticko-axiologicko-normativních publikací, jež by vycházely z názorových posunů, zejména ve 21. století.

Kdysi jsem v poměrně rozsáhlé recenzi knihy I. Suchich o tzv. ruském literárním kánonu pohlédl na Problém literárního kánonu obecně a ruského zvláště: estetická kvalita, nebo víceméně náhodný/vkusový shluk tzv. interpretací?⁶ Dovolím si tímto se textově vrátit k některým jejím pasážím.

Seznam původních knih Igora Suchich ukazuje na jeho zájmy, které rozhodně nemíjejí čtenářský zájem a pružně reagují i na to, co se jistě dověděl za svého působení v jiných zemích. Abych uvedl ještě jedno srovnání, je tu přímo z ruské literatury příklad někdejší publikace Davida Gillespieho o ruském románu 20. století, také takto kanonicky pojatá.⁷ Pojetí D. Gillespieho je zastupitelské, spíše než vkusově subjektivní: nechybí tu ani román Nikolaje Ostrovského Jak se kalila ocel, chybějí tu například – podobně jako u Suchich – K. Fedin a L. Leonov. Již první kapitola o pojmu kánon a o dílech, která se v ruském prostředí stala klasickými, ukazuje na slabiny samotného pojmu „kánon“. Je tu „historie“, také ovšem „čas“ a potom subjektivita kritiky, jíž se v rámci ruského 19. století podařilo z kánonu vyřadit nejen N. G. Černyševského, jenž se nakonec ukázal jako větší prozaik než kritik a „antiestetik“, i A. Suchovo-Kobylina a nehledě na úsilí kritiky, jak uvádí autor, i odsunout na okraj N. S. Leskova, který tam byl vlastně od samého počátku a jehož jako stěžejního uváděli pouze někteří modernisté, Gorkij a leskovologové v Rusku i mimo ně. Z kánonu 20. století vyřazuje Suchich záměrně lyriku (лирика); v tomto svazku se tedy zabývá „objektivními epickými a dramatickými žánry“. Příliš tomu nerozumím, protože dělení na epiku, lyriku a drama a prózu, poezii a drama není identické a mám silné podezření, že autor tu myslí spíše na to druhé dělení, pokud ovšem nemá na mysli německý význam slova „die Lyrik“, což znamená vlastně celou básnickou tvorbu, „das Lyrische“ zase citlivost, zatímco „die Dichtung“ nejen básnictví, ale umělecké tvoření vůbec a „der Dichter“ nejen básníka, ale literárního tvůrce jako takového: v tomto smyslu ostatně píše V. G. Bělinskij, odchovaný německou klasickou a romantickou filozofií, o ideální a reálné poezii a myslí tím romantismus a realismus. Souhlasím však s tím, že poezie by si zasluhovala samostatný svazek, neboť ona vlastně „literaturou“ v moderním smyslu není, jelikož její původ je více než u jiných žánrů spojen se synkretismem slova, hudby, tance a magie, v níž rytmická osnova je pro básníka vším (viz recitace vlastní poezie básníky, v nichž je základní jednotkou verš, nikoli jiné sémanticko-syntaktické jednotky).

Již na počátku stojíme tedy před velkým problémem zobecňování literární tvorby, jež má nadnárodní ráz, tedy od nadnárodního celku příbuzných literatur, generální literatury až k literatuře světové. I zde narážíme na konflikt mezi hledáním „loci communes“, „topoi“, tedy skutečnou syntézou a soupisem významných děl, „the best of“, tedy kánonem. Kánon je pojem mediálně výhodný a pro čtenáře zapamatovatelný: je to vlastně soupis významných děl, jakási povinná četba kulturního člověka, zatímco „společná místa“ jsou příliš obtížně uchopitelná. D. Ďurišin zastával kdysi dvojí pojetí „světové literatury“: oproti aditivnímu a axiologickému pojetí lpěl na syntetickém, tedy na společných místech vzniklých srovnáváním všeho, co bylo kdy na Zemi napsáno, což je ovšem představa utopická, a na zastupitelském zónovém principu, kdy reprezentanti geopolitických areálů budou mít v „parlamentu“ zvaném „světová literatura“ rovný počet zástupců. To jsme odsunuli jako nemožné v řadě vyjádření.⁸

V následném komentáři k vlastnímu výběru autor uvádí, že za strukturní jednotku kánonu pokládá román, sbírku novel, povídku a drama. Někdy – jako v případě L. Dobyčina a V. Šukšina – jde u povídek o zástupný symbol jejich „světa“, jinde není dodržena zásada jeden autor – jedno dílo (M. Bulgakov jako autor Mistra a Markétky, ale i Bílé gardy). Tzv. krátké 20. století trvalo v Rusku 1914–1991 (u nás by to bylo asi jinak, tedy spíše 1913-14–1989). Také „hard core“ a „periferie“ našly v koncepci Igora Suchich své místo. V další úvaze, zda je ruská literatura svědectvím, proroctví nebo provokací, ukazuje, že je vlastně vším: kriticky popisovala stav Ruska, provokovala ho k likvidaci dosavadního stavu a nové době a režimu nastavovala zrcadlo, bojujíc za další likvidace, včetně celého státu (jistě ne celá). Tak bych to asi shrnul: ruská literatura vždy nabízela a snad i nabízí Rusku i světu vývojovou alternativu, a to tak, že historické události se ve vědomí národa jeví jako významné výlučně zásluhou literatury, neboť Rusko je literaturocentristické, jak autor uvádí. Ani dnes bychom to asi nemuseli vidět zásadně jinak, nehledě na technologicky jiná média. To, jak cituje A. Tvardovského, jenž klade otázku, co by byl rok 1812 bez Vojny a míru, ukazuje, že tuto tezi vyznává: o sedmileté válce 1756–1763, kdy Rusové dobývali Královec a Berlín a div nezajali Bedřicha II., takové dílo nevzniklo, a proto je tato válka v ruských dějinách záležitostí pouze okrajovou. Podle I. Suchich se nenaplnila tzv. prorocká slova Zamjatinova, že budoucností ruské literatury je její minulost; ale Suchich má pravdu jen zčásti: je přece všeobecně uznávána teze, že ruská literatura 20. století často funguje jako palimpsest ruské klasiky a možná právě to jí umožnilo nejen přežít, ale vytvořit určité nehynoucí hodnoty, i když ve světovém měřítku relativně méně významné než ruská klasika – celý svět – nejen Rusko se z ruské klasiky učil a naučil. Dokládá to i autorův „Meisterstück“ – pojednání o románu Georgije Vladimova (vl. jm. Volosevič, 1931–2003) Generál a jeho armáda (1996).

O Doktoru Živagovi (1945–1955) píše dlouze, mnohomluvně a nepůvodně: spolu s některými kritiky nepokládá román za mimořádně velké dílo, spíše za metaforu doby a údělu spisovatelství. Souostroví GULAG (1958–1968) je podle něho zamraženo do ledu sovětské doby, je to kniha velkého hněvu a velké lásky, pochopení i krátkozrakých úvah (parafrázuji ze s. 617), Kolymské povídky (1954–1973) V. Šalamova považuje zase za mezník v životě Ruska ve smyslu reality i jejího literárního zrcadlení („před“ a „po“ Kolymě), „alkoholický román“ Venědikta Jerofejeva Moskva–Petušky za meteor, který by nebylo možné ničím nahradit, tedy jako dílo ojedinělé, osamělé, jako by nikam nepatřící, intelektuální postmodernu vidí v Puškinově domě (1964–1971, 1978) Andreje Bitova (1937–2018). Když jsem s А. Bitovem hovořil na 6. kongresu ICCEES v Tampere roku 2000, mimo jiné řekl, že svět směřuje ke katastrofě a na její hranici snad lidé najdou čas a místo na uspořádání svého vztahu k všehomíru. Nevím však, zda jeho vyjádření o tragédii našeho světa a místě Ruska by se v dnešní době setkala s jednoznačným hodnocením.⁹

Tváří v tvář současné válečné situaci na Ukrajině, ale vůbec několika ohniskům konfliktů, které mohou přerůst v celosvětový požár, se kontury posuzování kánonu světové literatury a národních literatur patrně změnily také v souvislosti s vývojem jejich recepce a bude asi pokračovat radikalizace jejich posuzování; to by dnes bylo předčasné předvídat nebo o tom spekulovat.

Je zřejmé, že kánon národní literatury, kánon některých nadnárodních celků tzv. příbuzných literatur, např. slovanských, nebo celků areálových, jako například Balkánu, Skandinávie nebo střední Evropy, bude procházet podobnými posuny důrazu jako kánon světové literatury nebo struktura tzv. světových literatur.

Pojetí světové literatury je složitější než pouhého kánonu. Svoje pojetí jsem zeširoka vyložil v řadě studií, možná nejpodstatněji ve dvou¹⁰, k jejichž tezím se zde krátce vrátíme: pracovně vycházejí z již vícekrát zavrženého europocentristického pojetí, z něhož se zrodil sám pojem světové literatury v proslulých Goethových Rozhovorech s Eckermannem¹¹, ale se zřením k širokému pojetí, na které kdysi silně upozornil ruský sovětský orientalista, akademik N. K. Konrad (1891–1970).¹²

U Goetha jde spíše o vědomí meziliterárních souvislostí, tedy především souvislostí mezi autory a díly, o výměnu kulturních hodnot, při které by se ovšem neměla ztrácet specifičnost jednotlivých národů; jinými slovy: šlo by o prohloubené a systematické pěstování mezinárodních kulturních kontaktů a kulturní výměny. Uvědomme si také, že Goethe usiloval o posílení role německé literatury a její intenzivnější začlenění do evropského kontextu, že s tím asi, jak na to upozornili jiní, souvisí i jeho vlastní tvorba a umělost jedné jeho žánrové inovace.¹³

Zajímavým protějškem je tu interpretace tohoto pojmu jako souhrnu tvarů a struktur nadčasového významu – takto chápal světovou literaturu například zakladatel brněnské komparatistické školy Frank Wollman. Z tohoto výkladu je zřejmé, že tato celkovost či celistvost je celkovostí či celistvostí evropskou, resp. západoevropskou, která sice své kořeny hledá a nachází na Východě (tj. v starořecké literatuře a zprostředkovaně ve starém Egyptě, v hebrejském Starém zákoně, aramejském a řeckém Novém zákoně, v literatuře helénské a v písemnictví Římského impéria), ale jejich výhonky sleduje především na teritoriu západní Evropy, kde byly přijímány, transformovány, redukovány, tedy nutně okleštěny a zbaveny některých vlastností a funkcí.¹⁴ V této souvislosti se sluší připomenout někdejší závažný orientalistický počin český.¹⁵

V koncepci Dionýze Ďurišina (1929–1997) a pak v práci týmu, který po dlouhá léta vedl, se objevují další „schůdky“ směřující k světové literatuře: zvláštní meziliterární společenství, meziliterárnost a meziliterární centrismy. O frekvenci těchto pojmů a jejich novou funkci se zasloužil projekt Osobitné medziliterárne spoločenstvá I–VI (Bratislava 1987–1993), resp. Ďurišinova shrnující monografie Čo je svetová literatúra? (Bratislava 1993), v níž rozlišuje pojetí světové literatury jako aditivní, axiologické, syntetické a reprezentační. To poslední je spojeno s pozitivní diskriminací a směřuje k areálovému konceptu světové literatury jako „parlamentu“ zastupujícího různé kulturní areály.

Zde se začínáme dotýkat klíčového problému, který už jde za hranice vědeckého chápání pojmu „světová literatura“ a míří do politiky, k nacionální identitě apod. Vše podstatné vlastně vyřešil již v 80. a 90. letech 20. století Ďurišinův tým, jeho zakladatel a vedoucí a jeho členové, mezi nimi zejména brněnský slavista a balkanista Ivan Dorovský (1935–2021). Šlo zejména o pojetí dvojdomosti a vícedomosti, biliterárnosti a polyliterárnosti, koncepce, která odsunula do pozadí často až směšné otázky nacionální identity autorů a jejich děl. Vzpomínám si, jak se již zvěčnělý I. Dorovský rozčiloval kvůli tomu, že někteří literární vědci upírali přirozenou dvojí identitu některým autorům literatur, které mu byly blízké. Klíčový je tu pro filologa jazyk, etnická identita a hlavně to, zač se ten který autor pokládá, tedy faktor subjektivní. To je někdy velký problém. To byl a někdy dosud je i problém česko-slovenský: kam zařadit Jana/Jána Kollára nebo Pavla Josefa/Jozefa Šafaříka/Šafárika? Nemá celkem smyslu odkazovat k matrikám a k tomu, jak se sami podepisovali, i když to jisté vodítko je, ale spíše, jakým jazykem psali a k jakému etniku se sami přiřazovali. Oba byli Slováci a psali hlavně česky, někdy i jinak (německy) patří tedy jak do slovenské, tak do české literatury. Jestliže se zabýváme krásnou literaturou, tj. esteticky relevantním artefaktem, nemůže nebýt hlavním argumentem jazyk. Jinak řečeno: Franz Kafka a jeho dílo literární může mít a také má český kontext, ale nemůže patřit k české literatuře, stejně jako německy píšící spisovatelé, kteří žili na v Zemích Koruny české, jako např. Franz Werfel (1890–1945) nebo Johannes Urzidil (1896–1970) či Max Brod (1884–1968) apod. nemohou patřit do české literatury, ale do literatury německého jazyka, jež má české souvislosti – v němčině ovšem lze použít pojem „böhmisch“ i „tschechisch“ a tak to rozlišit, tedy Johannes Urzidil je „ein böhmischer Schriftsteller“ (to mohou být spisovatelé píšící německy i česky, ale tvořící na území země zvané německy Böhmen), ale nikoli „ein tschechischer Schriftsteller“, zatímco Karl/Karel Klostermann (1848–1923) je spisovatel biliterární, patří tedy k německé a české literatuře. Záměrně se nezmiňujeme o jiných, jen zdánlivě konfliktních otázkách, ale je zřejmé, že nelze jednostranně přiřazovat spisovatele podle nacionálních a politických hledisek. Druhý problém jde, zda lze ze světové literatury svévolně vyřazovat autory, jejichž názory v uměleckém díle nebo i mimo ně nebo názory postav jejich děl vykládané v rámci uměleckého celku v určitém historicky konkrétním kontextu se nám nelíbí nebo s nimiž nesouhlasíme. To je problém dnešního jevu zvaného „cancel culture“: literaturu lze různě vykládat, kriticky komentovat, polemizovat s ní, ale neměla by se likvidovat: to bychom se ocitli na úrovni ničitelů starověkých knihoven, paličů knih nebo tvůrců seznamů libri prohibiti či Bradburyho požárníků, kteří ničí knihy a pronásledují jejich majitele z románu 451 stupňů Fahrenheita (1953).

Možná ještě citlivější je pojem „světové literatury“. Ten – použitý v kolektivní publikaci, kterou jsem kdysi editoval, Světové literatury 20. století v kostce – se tak kdysi stal předmětem polemiky právě s uvedeným Ivanem Dorovským.¹⁶

Původcem sporu o světovou literaturu a světové literatury byla tedy kniha, jejíž vznik jsem inicioval na konci 90. let 20. století a která nakonec vyšla v populární edici pražského nakladatelství LIBRI a byla ostrakizována, stejně jako slovníky spisovatelů, které inicioval sám I. Dorovský¹⁷, i když se na jejich vzniku podíleli špičkoví badatelé pokrývající svou odborností všechny podstatné euroamerické filologie, byť „jen“ na Masarykově univerzitě.¹⁸

Právě na tuto knihu reagoval později Ivan Dorovský v jedné studii, jež se stala součástí komplexní slavistické a komparatistické publikace.¹⁹ Na to jsem reagoval v několika textech, tu více, tu méně.²⁰ Před tím přímo v knize Světové literatury 20. století v kostce (1999) jsem celou koncepci a oba pojmy vysvětlil v doslovu Světová literatura a světové literatury. Zde jsem stručně zopakoval vývoj různých pojetí tzv. světové literatury včetně výchozího Goethova pojmu, jeho Italské cesty, pozitivismu, imanentismu a problematiku finalizoval pasáží o Dionýzu Ďurišinovi.

Podstatným problémem na cestě k světové literatuře, jak ji chápal Ďurišinův tým, je historické poučení z neúměrného zdůrazňování tzv. velkých a malých literatur. Dnes se v politologii i praktické politice často mluví o tzv. nesouměřitelnosti (angl. incommensurability). Je to pojem, jenž nahrazuje dřívější „nerovnost“ (angl. inequality), jak jsem s ním pracoval ve statích, které se polemiky s I. Dorovským přímo týkaly. V politologii jde ovšem o sociální nerovnost nebo nesouměřitelnost: nerovnost znamená měřitelné, porovnatelné rozdíly sociální nebo jiné, nesouměřitelnost rozdíly tak gigantické, že je nelze vůbec srovnávat, neboť leží ve zcela jiných rovinách. Český, ostravský, dříve také brněnský sociolog a bývalý europoslanec (2014–2019) za sociální demokracii Jan Keller uvádí ve svém novinovém článku jeden barvitý příklad, jenž to ilustruje: „Fotbalista Neymar, skvělý útočník klubu Paris Saint-Germain, vyjádřil hlubokou nespokojenost se svým dosavadním příjmem a požadoval jeho výrazné navýšení. Konkrétně mu nestačil týdenní plat 750 000 eur (19,5 milionů korun), své fotbalové umění si cenil v přepočtu na 113 milionů korun měsíčně. […] Není to tak dávno, kdy český ministr zahraničních věcí vyjádřil uspokojení, že se mu po složitých jednáních s ministryní financí podařilo získat pro svůj resort na následující rok o 253 milionů korun navíc. Je to nesporný úspěch, česká diplomacie tak získala na lepší reprezentaci naší země pro příští rok více jak dva měsíční platy požadované špičkovým fotbalistou.“²¹ Podobně se mi jeví i tzv. nerovnost v literatuře a jejích hodnotách – tedy spíše jako nesouměřitelnost, jako nesrovnatelné veličiny ležící v jiných rovinách: velké literatury jsou ve zcela jiné situaci než malé. Tento gigantický rozdíl je dán objektivně, ale současně je kategorií historickou, proměnlivou a subjektivně ovlivnitelnou. O tom však až dále.

V slovanském prostředí šlo například o citlivou otázku spjatou se snahami pangermánské ideologie ukázat na odvozenost slovanských literatur²²; v podobné situaci se však ocitaly i jiné literatury, které se postupně emancipovaly z širšího rámce, například literatura ukrajinská, běloruská, obnovené literatury keltských národů, jinde například iberoamerické a hispanoamerické literatury. Na jedné straně lze pochopit až křečovitou snahu představitelů malých národů, jejichž literatury se jako samostatné utvářejí teprve krátkou dobu, na druhé straně zde platí to, že ani v literatuře neexistuje rovnoprávnost ve smyslu plnohodnotnosti: některé literatury, které se souběhem šťastných okolností mohly rozvíjet nepřetržitě delší dobu, vydaly zralejší plody a stimulovaly jiné literatury. I když se v dnešním globalizovaném světě předpokládá vzájemná propojenost literatur, nelze přehlédnout, že euroamerický civilizační okruh se od jiných okruhů výrazně liší: moderní literatura ukazuje, že je nejvlivnější a že se v jiných kulturních okruzích spojuje s domácími tradicemi, které jsou například v asijské oblasti podstatně starší (čínská a indická literatura). To ovšem nevypovídá nic o méněcennosti některých literatur nebo o nadřazenosti jiných: jde o konstatování faktu jako odrazu momentálního stavu; je také možné, že teprve nedávno se rozvíjející literatury, jejichž jazyk se kodifikoval v podstatě v současnosti, obsahují významné poetologické podněty.

Pojem „světové literatury“, který má svou analogii v pojmu „světové jazyky“. V případě světových jazyků můžeme vycházet jednak z jejich institucionalizace jako oficiálních jednacích jazyků OSN, jednak z počtu mluvčích nebo z významu jazyka jako komunikačního prostředku různých národů: seznam tzv. světových jazyků pak nutně kolísá mezi angličtinou, francouzštinou, němčinou, španělštinou, ruštinou, snad i portugalštinou, čínštinou, japonštinou, arabštinou atd. Je však zřejmé, že slovem „světový“ se myslí především možnost, že onen jazyk je využíván i jinojazyčnými mluvčími a že se tu také počítá s celkovou autoritou jazyka a literární kultury.

U „světových literatur“ je to složitější: každá z tzv. velkých literatur, tj. literatur, které daly světu nejvíce podnětů, byla silná v určitých obdobích (italská v renesanci, francouzská v klasicismu, anglická v sentimentalismu, ruská v realismu), přičemž všechny byly velmi vlivné v průběhu několika set let – jiné literatury zasáhly do světového literárního dění poměrně krátce a v rámci určitého hnutí, směru nebo kulturní atmosféry (např. skandinávské literatury v období moderny).²³

Náš problém je monograficky obsažen zejména ve studii I. Dorovského Dějiny světové literatury nebo dějiny světových literatur? Vycházeje z názorů klasiků literární komparatistiky (Ernst Robert Curtius, 1896–1958), ale také současných badatelů (Zoran Konstantinović, 1920–2007), autor v závěru píše: „Domnívám se, že dějiny světových literatur mohou být zpracovány a chápány jako soubor esteticky nejlepších děl, jež vznikla v jednotlivých deseti kulturních okruzích (zónách) v průběhu staletí. Přitom kánon nejlepších děl napsaných ve všech jazycích dané kulturní zóny objektivně určují výhradně nebo především příslušníci jednotlivých národních literatur dané zóny. Z těchto zonálních dějin literatur by pak mohly vzniknout dějiny světové literatury jako součást světové kultury a civilizace.“²⁴ S tím by bylo možné v něčem souhlasit, kdyby se zde stále neobjevoval jakýsi zastupitelský princip, který možná platí v parlamentě, ale rozhodně nikoli v literatuře, jejíž estetickou hodnotu nelze vymezovat pruhy země nebo státní politikou. Žádný kánon nemohou určovat jen příslušníci národních literatur dané zóny, kánon je nadnárodní, překračuje bezohledně jakékoli hranice, umění a estetika nepodléhají žádnému diktátu, a jestli ano, tak jen dočasně. Žádná pozitivní diskriminace nemůže být stálým doprovodným prvkem vývoje, snad jen jeho dočasným a pomocným prostředkem, neboť vývoj má své vlastnosti, k nimž patří i kategorie velikosti: co je velké, má automaticky výhodu oproti tomu, co je malé – s tím nelze nikde nic dělat a výjimky jen potvrzují pravidlo. V případě literatury je to dáno mimo jiné velikostí národa, počtem mluvčích a čtenářů daného jazyka, historickým vývojem a jeho tragickými událostmi. Případ střední Evropy a Balkánu o tom svědčí zcela průkazně a lze jen spekulovat, co by bylo se srbskou, bulharskou či jinou jihoslovanskou literaturou, kdyby nebylo osmanské nadvlády, nebo co by bylo s českou literaturou, kdyby nebyly husitské války a Bílé hory (jednou ze spekulací je i ta, že po případné porážce katolické strany by čeština a její literatura zcela zanikly pohlceny v německém protestantském moři).

Ďurišinova koncepce světové literatury byla syntetická, tj. předpokládala, že světová literatura je soubor obecných, společných znaků světového literárního procesu: to by však znamenalo srovnat všechno, co bylo kdy na Zemi napsáno (tedy paradoxně i to, co se nedochovalo), dojít ke shodám a rozdílům a formulovat pak světovou literaturu jako obecný literární genotyp nebo invariant. To je však utopie, i když to neznamená, že tato koncepce je špatná, naopak je to meta, cíl, k němuž se máme blížit. Na druhé straně nelze odmítat ani historicky podmíněné axiologické pojetí, tedy světovou literaturu jako soubor všeobecně uznávaných estetických a jiných (např. poznávacích, ideologických, didaktických) hodnot, který vzniká historicky a je historicky proměnlivý. Zde však žádné zastupitelství prostoru (zóny) nemůže hrát rozhodující roli (areál je užitečný jako realizační plocha literatury, jako průnik řady faktorů a jako prostředek lepšího a hlubšího poznání). Takto se prezentovala nejen jednotlivá díla, ale také celé národní literatury: proto pojmem „světové literatury“ jsme označovali ty národní literatury, které nejsilněji (až dosud) poetologicky působily – v důsledku různých, již zmiňovaných okolností.²⁵ Které by do clusteru „světových literatur“ patřily, je jistě diskutabilní, je však zřejmé, že mezi nimi nebude ani makedonská, ani bulharská, česká nebo slovenská (opakuji, že pojetí „světových literatur“ není totožné s pojetím „světové literatury“). To vše jsem vysvětlil v citované knize, jejíž význam byl víceméně didaktický, ale přesto se nezříkám její vědecké platnosti. Myslím, že tu i jinde je důležité vysvětlit si pojmy a připustit, že existuje i jiné pojmosloví, které netřeba apriorně odmítat, spíše se je snažit pochopit; jinak by se literární věda mohla stát sektou nebo kastou vyznavačů jediné správné víry: smyslem by však mělo zůstat přesnější poznání. Dobře chápu, z čeho vychází odmítání axiologických kritérií a v čem se zdá, že tento princip není spravedlivý (F. Wollman to několikrát vyjádřil jak ve Slovesnosti Slovanů z roku 1928, jejíž německý překlad jsem koeditoval²⁶, tak Methodologii srovnávací slovesnosti slovanské z roku 1936; ukazoval význam slovanských literatur v silné folklórní vrstvě – na to navazuje i I. Dorovský), ale nelze jej nevidět nebo odsouvat. Myslím, že v tomto smyslu bychom se měli vrátit – o mnohé poučeni a méně radikální – ke zpola zapomenuté diskusi o pojmu „vliv“, k diskusi, která byla kdysi započata i ukončena na stránkách Slavica Slovaca. Přesvědčení o hodnotách například slovanských literatur, které byly z různých mimoestetických důvodů v minulosti nespravedlivě snižovány, nesmí nyní vést k pojetí jakési apriorní rovnosti všech národních literatur, které jsou zastupovány svými nejlepšími díly: estetické hodnoty nelze zónově relativizovat, estetické hodnoty jsou vždy absolutní, nadnárodní, všelidské. To by snad nemuselo být pro nikoho urážlivé a čtenářská praxe nám to dosvědčuje. Rovnosti není ani mezi lidmi, ani mezi literaturami, každá je jiná a každá má jinou funkci a význam. Radím tedy vidět tento problém neemocionálně a historicky: to, co je dnes neznámé, může být v budoucnosti dominantní a naopak, nebo, jak to říkával M. Bachtin, vše vložené do literatury může někdy prožít svůj svátek vzkříšení. Domnívám se tedy – při obecné akceptaci této studie I. Dorovského –, že v případě „světové literatury a světových literatur“, šlo o nedorozumění, což dokládá mimo jiné tato pasáž z autorovy studie: „Jestliže jsem dal do názvu svých úvah pochybovačnou otázku, pak jsem vycházel z toho, že se v poslední době objevily některé práce, které jsou označené jako dějiny světové literatury, třebaže do nich jejich autoři zařazují pouze dějiny některých národních literatur, regionů a zón, s nimiž pracuje např. I. G. Neupokojevová a o nichž píše Ďurišin jako o termínech pomocných.“²⁷ Naše kniha nejsou dějiny literatury, nejsou to ani dějiny světové literatury, jsou to „světové literatury 20. století“. Proč tomu tak je, jsme se snažili vysvětlit výše: nelišíme se tedy v tom, co je tu kritizováno, ale v něčem zcela jiném, zásadnějším, totiž v pojetí poetologické hodnoty a poetologického působení.

Na závěr dodávám některé okruhy, které by se mohly stát předmětem dalších debat. Kromě světové literatury, kánonu světlové literatury, kánonu národních literatur, kánonu nadnárodních literárních celků to jsou např. střední Evropa/Mitteleuropa, středovýchodní Evropa/ Ostmitteleuropa, slovanské literatury, cancel culture, zásahy ideologie a nacionalismu do kritérií kánonů národních literatur, identita národní literatury a jednotlivých spisovatelů a jejich přináležitost k národním literaturám, zmíněná dvojdomost, biliterárnost, vícedomost a polyliterárnost. Jsou to okruhy stále konfliktnější a stále spekulativnější, jež se mohou stát i stávají nástroji intolerance a indoktrinace. Do jaké míry jde v případě v titulu uváděných pojmů o hodnotový diktát, syntézu nebo nástroj unifikace souvisí i s odpovědností literárních vědců a komparatistů, pokud tomu bude odpovídat jejich společenská pozice.

Výběr použité literatury

Comparative Cultural Studies in Central Europe. Editors: Ivo Pospíšil (Brno), Michael Moser (Wien). Brno 2004.

DOROVSKÝ, Ivan. Slovanské meziliterární shody a rozdíly. Masarykova univerzita, Brno 2004.

ECKERMANN, Johann Peter. Rozhovory s Goethem. SNKLHU, Praha 1955, původně Gespräche mit Goethe in den letzten Jahren seines Lebens von Johann Peter Eckermann, Leipzig 1836, přel. Kamila Jiroudková (Předchozí české vydání pod názvem Hovory s Goethem, naklad. Pavel Prokop, Praha 1941, přel. Jaroslav Benda.

GILLESPIE, David. The Twentieth-Century Russian Novel. An Introduction. Berg. Oxford-Washington D.C. 1996.

GREENBLATT, Stephen. Practising the New Historicism. Chicago University Press 2000.

HRABÁK, Josef. Literární komparatistika. Praha 1976.

KELLER, Jan. Epocha nesouměřitelnosti. Právo, pondělí 28. srpna 2019, s. 6.

KONRAD, Nikolaj Iosifovič. Zapad i Vostok. Staťji. Nauka, Moskva 1966, 2. vyd. 1972, česky Západ a Východ. Lidové nakladatelství, Praha 1973.

Litteraria Humanitas XI, Crossroads of Cultures: Central Europe, Kreuzwege der Kulturen: Mitteleuropa, Křižovatky kultury: Střední Evropa, Perekrestki kul‘tury: Srednjaja Jevropa. Ed. Ivo Pospíšil. Brno 2002.

Litteraria Humanitas XIII. Austrian, Czech and Slovak Slavonic Studies in Their Central European Context. Editors: Ivo Pospíšil, Michael Moser, Stefan M. Newerkla. Brno 2005.

MURKO, Matija. Deutsche Einflüsse auf die Anfänge der böhmischen Romantik. Mit einem Anhang: Kollár in Jena und beim Wartburgfest. Verlags-Buchhandlung. Graz 1897.

NEUBAUER, John, Cornis-Pope, Marcel, eds. History of the Literary Cultures of East-Central Europe: Junctures and Disjunctures in the 19th and 20th Centuries, vol. 1–4, Amsterdam and Philadelphia 2004–2010.

OŚMAKOV, Nikolaj (ed.). Literaturnyje proizvedenija v dvíženii epoch. Nauka, Moskva 1979.

OŚMAKOV, Nikolaj (ed.). Russkaja literatura v istoriko-funkcionaľnom osveščenii. Nauka, Moskva 1979.

OŚMAKOV, Nikolaj. Psichologičeskoje napravlenije v russkom literaturovedenii: D. N. Ovsjaniko-Kulikovskij. Prosveščenije, Moskva 1981.

PAŠTEKOVÁ, Soňa – TEPLAN, Dušan (eds.). Mikuláš Bakoš – pluralitný literárny vedec v metodologickej diskusii dneška. VEDA Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava 2022.

Poetics Today. Estrangement Revisited. Vol. 26, n. 4, Winter 2005, Durham, Duke University Press 2005.

POSPÍŠIL, Ivo. Cyrilometodějská mise jako evropská syntéze v díle Franka Wollmana obecně a v jeho Slovesnosti Slovanů zvláště a česká diskuse roku 2013. In: Macedónsko-slovenské literárne, kultúrne a jazykové vzťahy. Eds: Maja Jakimovska-Tošić, Zvonko Taneski, Martina Zajíčková. Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre, Filozofická fakulta, Ústav pre výskum kultúrneho dedičstva Konštantína a Metoda, Nitra 2015, s. 57–64.

POSPÍŠIL, Ivo: Cyrilometodějské výročí a problémy jeho současné recepce (Několik tezí a paradoxů místo úvodního slova). In: Slavica Litteraria 17, 2014, 1, s. 5–24.

POSPÍŠIL, Ivo. D. Gillespie: The Twentieth-Century Russian Novel: The Problem of Choice and Interpretation. Germanoslavica. Zeitschrift für germano-slawische Studien. 1996, Nr. 1, III (VIII), s. 161–164.

POSPÍŠIL, Ivo. Doslov – Světová literatura a světové literatury. In: In: Světové literatury 20. století v kostce. Americká, britská, francouzská, italská, Latinské Ameriky, německá, ruská, španělská. LIBRI, Praha 1999. Pod vedením prof. PhDr. Iva Pospíšila, DrSc., zpracovali PaedDr. Simoneta Dembická, PhDr. Jaroslav Kovář, CSc., Mgr. Karolina Křížová, Dr., doc. PhDr. Petr Kyloušek, CSc., PhDr. Irena Přibylová, s. 210–215.

POSPÍŠIL, Ivo. El centrismo interliterario mediterráneo y la literatura russa. In: Literatura europea comparada. Compilación de textos César Domínguez. Arco/Libros, Madrid 2013, s. 313–322. ISBN 978-84-7635-860-3.

POSPÍŠIL, Ivo. Frank Voĺman i jego polemiki o panslavizme. In: Panslawizm wczoraj, dziś, jutro. Red. Zofia Chyra-Rolicz i Tomasz Rokosz. Uniwersytet Przyrodniczo-Humanistyczny w Siedlcach, Wydział Humanistyczny, Instytut Nauk Społecznych i Bezpieczeństwa, Instytut Filologii Polskiej i Lingvistyki Stosowanej, Instytut Historii i Stosunków Międzynarodowych, Siedlce 2016, s. 147–160.

POSPÍŠIL, Ivo. Funkce staroslověnštiny a staroslověnská stopa v moderní ruské literatuře jako obecnější problém revitalizace (Několik poznámek). Slavica Litteraria 17, 2014, 1, s. 61–84.

POSPÍŠIL, Ivo. Genologie a proměny literatury. Brno 1998.

POSPÍŠIL, Ivo. Hodnoty a literatura. Universitas 1988, č. 5, s. 16–22.

POSPÍŠIL, Ivo. Hodnoty a rovnost v literatuře. Dvě knihy a jejich inspirativní hodnota. Studia Balcanica Bohemo-Slovaca VI, sv. 2, Sekce literárněvědná a kulturologická. Sekce jazykovědná. Příspěvky prezentované na VI. mezinárodním balkanistickém sympoziu v Brně ve dnech 25.–27. dubna 2005. K vydání připravili Pavel Boček, Ladislav Hladký, Pavel Krejčí, Petr Stehlík a Václav Štěpánek. Red.: Václav Štěpánek. Ústav slavistiky FF MU, Historický ústav AV ČR, Matice moravská, Brno 2006, s. 757–767.

POSPÍŠIL, Ivo. Hodnoty, hodnocení a souvislosti v literární historii: ruská literatura v zrcadle několika přehledových a slovníkových kompendií a v pojetí českého Slovníku ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů. In: Philologica LVII, Univerzita Komenského, Bratislava 2003, s. 211–221.

POSPÍŠIL, Ivo. Literární komparatistika, areálová/kulturní studia, teorie literárních dějin a problém hodnoty v současné literárněvědné praxi. Opera Slavica 2009, č. 1, s. 20-33.

POSPÍŠIL, Ivo. Literary History, Poststructuralism, Dilettantism and Area Studies. In: Writing Literary History. Selected Perspectives from Central Europe. Peter Lang Verlag, Frankfurt am Main – Berlin – Bern – Bruxelles – New York – Oxford – Wien 2006, s. 141–152.

POSPÍŠIL, Ivo. Literaturovedčeskaja slavistika i Cebntraľnaja Jevropa. Slavonic Studies and Central Europe. Eslavística Complutense, vol. 3, 2003, s. 199–215.

POSPÍŠIL, Ivo. Metodologija i teorija literaturovedčeskoj slavistiki i Centraĺnaja Jevropa. Colloquia litteraria Sedlcensia XXI, Instytut Neofilologii i Badań Interdyscyplinarnych Uniwersytetu Przyrodniczo Humanistycznego w Siedlcach, Siedlce 2015.

POSPÍŠIL, Ivo. Mikuláš Bakoš – problém literárněvědného dědictví a metodologických kontextů jeho díla. In: Pašteková, Soňa –Teplan, Dušan (eds) Mikuláš Bakoš – pluralitný literárny vedec v metodologickej diskusii dneška. Veda, Bratislava 2022, s. 9–31.

POSPÍŠIL, Ivo. Moderní ruský román britskýma očima. David Gillespie: The Twentieth-Century Russian Novel (Berg, Oxford – Washington D. C. 1996). SPFFBU, XLV, D 43, 1996, s. 190–192.

POSPÍŠIL, Ivo. Na forpostach teorii i istorii klassičeskoj russkoj literatury. Colloquia Litteraria Sedlcensia XX, Instytut Neofilologii i Badań Interdyscyplinarnych Uniwersytetu Przyrodniczo-Humanistycznego w Siedlcach, Siedlce 2015.

POSPÍŠIL, Ivo. Několik axiologických problémů v literární historii. In: Příspěvky k mezinárodní teorii literatury. Ed.: Jaroslav Kovář. Barrister&Principal, Brno 2012, s. 119–133.

POSPÍŠIL, Ivo. Primerjalna književnost, srednjeevropski kulturni prostor in teorija literarne zgodovine. Primerjalna književnost 31. 2 2008, s. 137–148.

POSPÍŠIL, Ivo. Problém literárního kánonu obecně a ruského zvláště: estetická kvalita, nebo víceméně náhodný/vkusový shluk tzv. interpretací? Игорь Сухих: Русский канон. Книги ХХ века. „Время“, Москва 2013. Opera Slavica, roč. XXIV., 2014, č. 1, s. 39–45.

POSPÍŠIL, Ivo. Problema cennosti v literature i literaturovedenii. In: Revitalizace hodnot: umění a literatura. Tribun EU, Brno 2013, s. 351–367.

POSPÍŠIL, Ivo. Sedmero úskalí a inspirací. Slovenská literatúra, 1993, 4, s. 292–295.

POSPÍŠIL, Ivo. Slavistika, komparatistika, světová literatura a nezbytí „zdravého rozumu“. In: Koncepcie svetovej literatúry v epoche globalizácie. Concepts of World Literature in the Age of Globalisation. Zostavili/Editors Ján Koška, Pavol Koprda. Ústav svetovej literatúry Slovenskej akadémie vied, Bratislava 2003, s. 169–184.

POSPÍŠIL, Ivo. Střední Evropa a Slované. Brno 2006.

POSPÍŠIL, Ivo. Světová literatura a světové literatury: návrat k přátelské debatě. In: Ivanu Dorovskému ad honorem. Ed.: Václav Štěpánek. Příspěvky z kolokvia k 85. narozeninám prof. dr. Ivana Dorovského, DrSc. Masarykova univerzita, Brno 2020, s. 101–112.

POSPÍŠIL, Ivo. Světová literatura, tzv. kánon a slovanské literatury. In: Velká válka a areálové souvislosti: Kultura, literatura a kulturní historie slovanských národů. Brněnské texty z filologicko-areálových studií, sv. 5, ed. série Ivo Pospíšil. Edice Brno – Bělehrad, sv. 1. Ed. edice: Václav Štěpánek. Masarykova univerzita 2014, s. 191–212.

POSPÍŠIL, Ivo. Teoretická konstrukce a naplněnost kontextu (In margine „nové západní literárněvědné rusistiky“). Brno, Opera Slavica 2006, č. 3, s. 31–36.

POSPÍŠIL, Ivo. The Periodization of Slovene and Czech Literatures and the Two Currents in Czech Interwar Literature (A Contribution to a Discussion). Primerjalna književnost, letnik 32, št. 1, Ljubljana, junij 2009, s. 123–137.

POSPÍŠIL, Ivo. The Problem of Value and Equality in Comparative Literary Studies: the Past and the Present (Some Comments on the Conception of „Area Value“). In: The Horizons of Comtemporary Slavic Comparative Literature Studies. Ed. by Halina Janaszek--Ivaničková. Dom Wydawniczy Elipsa, Warszawa 2007, s. 39–49.

POSPÍŠIL, Ivo. Tradiční a konzervativní hodnoty v literatuře konce 20. a počátku 21. století. In: Slovo – obraz – zvuk I. Literárnovedné štúdie. UKF v Nitre, Filozofická fakulta, Katedra slovenskej literatúry, ed.: Marta Keruľová, s. 91–102.

POSPÍŠIL, Ivo. Utopičnost a hlubinnost literární vědy (Meditace in margine projektu Dionýze Ďurišina). Opera Slavica 1993, 1, s. 44–47.

POSPÍŠIL, Ivo. Wollmanova studie Duch a celistvost slovanské slovesnosti: jen retro, nebo živá koncepce? In: Česká a slovenská slavistická komparatistika a wollmanovská tradice. Ed.: Ivo Pospíšil. Česká asociace slavistů, Jan Sojnek-Galium, Brno 2022, s. 167–178.

SAMMONS, Jeffrey L. The Mystery of the Missing Bildungsroman, or: What Happened to Wilhelm Meister’s Legacy? Genre, vol. XIV, s. 2, Summer 1981, s. 229–246.

Setkání a proměny. Vznik moderní literatury v Asii. Odeon, Praha 1976.

Slovník balkánských spisovatelů. Ed.: Ivan Dorovský. LIBRI, Praha 2001.

Slovník polských spisovatelů. Ed.: Ludvík Štěpán. LIBRI, Praha 2000.

Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů. Ed. Ivo Pospíšil. LIBRI, Praha 2001.

Světové literatury 20. století v kostce. Americká, britská, francouzská, italská, Latinské Ameriky, německá, ruská, španělská. Pod vedením prof. PhDr. Iva Pospíšila, DrSc., zpracovali PaedDr. Simoneta Dembická, PhDr. Jaroslav Kovář, CSc., Mgr. Karolina Křížová, Dr., doc. PhDr. Petr Kyloušek, CSc., PhDr. Irena Přibylová. Praha 1999.

TEPLAN, Dušan (ed.). Mikuláš Bakoš a moderná literárna veda. Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre, Nitra 2016.

TIHANOV, Galin. The Master and the Slave. Lukács, Bakhtin, and the Ideas of Their Time. Oxford University Press 2000.

WELLEK, René. The Theory of Literary History. Travaux de Cercle Linguistique du Prague 6, Praha 1936.

WOLLMAN, Frank. Die Literatur der Slawen. Herausgegeben von Reinhard Ibler und Ivo Pospíšil. Aus dem Tschechischen übertragen von Kristina Kallert. Vergleichende Studien zu den slavischen Sprachen und Literaturen. Herausgegeben von Renate Belentschikow und Reinhard Ibler, Bd. 7. Frankfurt am Main – Berlin – Bern – Bruxelles – New York – Oxford – Wien, 2003.

WOLLMAN, Frank. Slovesnost Slovanů. Eds: Ivo Pospíšil, Miloš Zelenka. Česká asociace slavistů ve spolupráci s Ústavem slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Středoevropským centrem slovanských studií a Slavistickou společností Franka Wollmana. Red.: Eva Niklesová, redakční spolupráce: Natália Čuveleva. 2. vyd. (1. vyd. 1928). TRIBUN EU, Brno 2012.

WOLLMAN, Slavomír. Van Tieghem a ti druzí: hledání generální literatury směrem k jihovýchodu. In: Česká slavistika 2008. Brno – Praha 2008, s. 323–335.

Ivo Pospíšil