Podoba kondicionálového auxiliáru ve staré češtině
| Autoři | |
|---|---|
| Rok publikování | 2013 |
| Druh | Další prezentace na konferencích |
| Fakulta / Pracoviště MU | |
| Citace | |
| Popis | Studie vychází z výsledků analýzy formálních a funkčních vlastností kondicionálového auxiliáru (tzn. tvarů bych, by, by, bychom atd.) ve vybraných staročeských památkách, a to Tkadlečkovi, Bibli olomoucké a Řečech nedělních a svátečních Tomáše Štítného. Specifické tvary slovesa být, které se od nové češtiny dochovaly v podobě bych, bys, by atd., jsou od původu formy praslovanského aoristu sigmatického. V praslovanštině plnily tyto tvary v kombinaci s l-ovým participiem pravděpodobně také funkci plusquamperfekta (či antepréterita), ze kterého se později patrně vyvinul český kondicionál. Doba završení přeměny antepréterita v kondicionál nebyla dosud přesně zmapována. Ve staročeských památkách lze tedy předpokládat výskyt sledovaných tvarů ve třech následujících funkcích: 1. v roli aoristu (který v češtině zanikl v průběhu 15. století), 2. v původní platnosti auxiliáru plusquamperfekta, 3. ve funkci kondicionálového auxiliáru. Také forma pomocného slovesa být v kondicionálové funkci zřejmě nebyla ve staré češtině ustálena, neboť během vývoje jazyka prošla řadou (někdy regionálně diferencovaných) změn. Jak již bylo uvedeno, vyšla z aoristových tvarů plnovýznamového být (tzn. sg.: 1. bych, 2. by, 3. by, pl.: 1. bychom, 2. byste, 3. bychu), postupným začleňováním do konjugačního systému češtiny však docházelo k různým modifikacím jejích podob (např. 1. os. pl. bychme/bychmy/bychome/bychomy /Gebauer 1909: 143/ apod.). Hlavním cílem studie je tedy na základě excerpce dokladů a jejich následné analýzy popsat formální a funkční vlastnosti těchto tvarů na přelomu 14. a 15. století a konfrontovat je s dosavadními poznatky v tradičních gramatikách. |
| Související projekty: |