Nestátní subjekty v definici uprchlíka
| Autoři | |
|---|---|
| Rok publikování | 2013 |
| Druh | Odborná kniha |
| Fakulta / Pracoviště MU | |
| Citace | |
| Přiložené soubory | |
| Popis | Při přípravě Ženevské úmluvě o právním postavení uprchlíků z roku 1951 (ŽÚ1951) měli zástupci států při formulování klíčové formulace v definici uprchlíka – „odůvodněného strachu z pronásledování“ – na mysli primárně pronásledování ze strany státu. Nicméně, od roku 1951 se důvody uprchlických proudů výrazně změnily a dnes většina žadatelů o azyl utíká před újmou způsobenou osobami či entitami, které nemají se státem nic společného. Není asi překvapením, že otázka původců pronásledování rozdělila smluvní strany ŽÚ1951 na dva tábory – státy, které závažnou újmu způsobenou nestátními subjekty považovaly za pronásledování ve smyslu ŽÚ1951 („lidskoprávní“ přístup) a státy, které zastávaly opačný výklad („odpovědnostní“ přístup). Tento výkladový problém byl v rámci Evropské unie definitivně vyřešen v tzv. kvalifikační směrnici. Kvalifikační směrnice však zdaleka neukončila debatu nad rolí nestátních subjektů v definici uprchlíka. Právě naopak. Kvalifikační směrnice sice nakonec přijala „lidskoprávní“ přístup k původcům pronásledování, ale zároveň zavedla nový pojem „nestátních poskytovatelů ochrany“. Mezitím se jádro sporu v rozhodovací praxi přesunulo od otázky původců pronásledování k otázkám požadované úrovně vnitrostátní ochrany, povinnosti vyhledat ochranu v zemi původu a možnosti vnitřní ochrany. Lze tedy konstatovat, že role nestátních aktérů v definici uprchlíka se nikterak nezmenšila, spíše naopak. Cílem této práce je postihnout tento trend a nastínit roli nestátních subjektů v definici uprchlíka v 21. století. |
| Související projekty: |