Lhát vědu
| Autoři | |
|---|---|
| Rok publikování | 2013 |
| Druh | Článek ve sborníku |
| Konference | Etika a věda: etická dilemata ve vědecké práci |
| Fakulta / Pracoviště MU | |
| Citace | |
| Obor | Filosofie a náboženství |
| Klíčová slova | Lie; Deception; Science; Methodology; Informed Consent; Experiment; S. Harris; S. Milgram |
| Popis | Jedním ze zdánlivých etických prohřešků, jehož se může vědec při své práci dopustit, je lhaní. Lhaní stojí v přímém protikladu vůči vlastnímu cíli vědecké práce produkovat pravdivé poznání; v této oblasti navíc může mít fatální důsledky. Prosazovat normu „je nepřípustné dopustit se lži při vědecké práci“ se zdá být rozumné. Autor příspěvku si dává za úkol zamyslet se nad tím, nakolik je tento předpoklad oprávněný a zdali je skutečně možné obejít se při vědecké práci bez lhaní. Nehledě na intuitivní přijatelnost diskutované normy je totiž zjevné, že vědci v mnoha oblastech své práce využívají lež jako nedílnou součást vlastní metodologie. Je-li tomu tak a pokud je v tomto ohledu lež prospěšná, předpoklad, že lež vědu morálně kompromituje, neplatí. Naopak, za připuštění tvrzení, že věda primárně slouží lidskému dobru, a že lhaní vědeckou práci v některých ohledech podporuje, lze vyvodit zajímavý závěr, že vyloučit lež z vědecké praxe je samo nemorální. Je samozřejmé, že takto využívaná lež musí podléhat přísné kontrole, v čemž autor vidí zásadní pole působnosti pro filosofii. |
| Související projekty: |