| Popis |
V roce 1882 byla rozdělena pražská univerzita na českou a německou a do Prahy přišel jako profesor filozofie T. G. Masaryk (1850-1937), později v roce 1918 zakladatel a první prezident Československé republiky. Vnitřní logika Masarykova filozofování, obsažená v řadě jeho spisů, je ve vzájemně úzce propojených dvou tematických okruzích. Jeden tvoří Masarykova filozofie dějin, společnosti a politiky, kterou se snažil postihnout povahu sociokulturních změn, a druhý jeho filozofie člověka, morálky a náboženství, ve které se věnoval především krizi moderního člověka. Na konci 19 a na začátku 20. století se v české filozofii setkáváme s pozitivismem (František Krejčí, František Čáda, František Drtina), s idealistickou kritikou pozitivismu (František Mareš, Emanuel Rádl, Ladislav Klíma) a s českým novotomismem. I Po vzniku Československa v roce 1918 byly založeny nové univerzity v Brně a Bratislavě, existovalo několik filozoficky zaměřených časopisů a česká filozofie se výrazně diferencovala na řadu směrů a proudů (pozitivismus, idealismus, strukturalismus, fenomenologie, náboženská filozofie katolická a protestantská, marxismus). V letech 2. světové války byly české vysoké školy zavřeny, ale filozofický život se přesto v omezených podmínkách rozvíjel. V 50. letech v Československu získala filozofický monopol marxistická filozofie. Ve své marxisticko-leninské či spíše stalinistické podobě byla jedinou povolenou veřejnou variantou filozofického myšlení. Až v šedesátých letech se československá společnost změnila a k zásadní proměně došlo i ve filozofii, ve které nešlo pouze o reformu marxismu, ale jejím prostřednictvím se otevíral prostor pro filozofickou práci vůbec. Postupně byl navázán přerušený kontakt s filozofií evropskou a americkou, marxistickou i nemarxistickou, a česká filozofie usilovala o dialog s dobovými základními myšlenkovými proudy (novopozitivismus, fenomenologie a existencialismus, strukturalismus, křesťanská filozofie).
|