Lingvonyma v ústavách jugoslávského státu (1918–1992) a jeho svazových republik
| Autoři | |
|---|---|
| Rok publikování | 2016 |
| Druh | Kapitola v knize |
| Fakulta / Pracoviště MU | |
| Citace | |
| Přiložené soubory | |
| Popis | Text analyzuje ústavní články jugoslávského státu (1918–1992) a jeho čtyř „srbochorvatských“ svazových republik (1946–1990), které se nějakým způsobem zmiňují o jazyce. V období monarchie ústavní článek deklaroval úřední jazyk idealisticky jako srbochorvatsko-slovinský. Zákonná nařízení Independent State of Croatia (1941–1945) velice přesně vymezovala chorvatštinu a zakazovala cyrilici. V té době došlo v okupované Černé Hoře k prvnímu pokusu ústavně zakotvit lingvonymum černohorština. Dokumenty AVNOJ a ústavní články FLRJ a jednotlivých lidových republik bezprostředně po válce zajišťovaly volnou přítomnost lingvonym srbština i chorvatština. Po tzv. novosadské dohodě (1954) došlo ke sjednocení spisovných podob jazyka Srbů, Chorvatů a Černohorců do rámce jednoho spisovného jazyka s povinně dvousložkovým jménem (srbochorvatštiny) o dvou variantách (ekavské psané cyrilicí a ijekavské psané latinkou), což se odrazilo v příslušných ústavních článcích. Po chorvatské Deklaraci (1967) začalo docházet k narušování novosadského ujednání, které vyvrcholilo zněním jazykového článku v chorvatské ústavě z roku 1990. |
| Související projekty: |