| Popis |
Kniha přináší nové výsledky výzkumu a systemizace kontaktů, vztahů a vývoje jazyků v Centrální Asii a Severozápadní Číně. V nejdůležitější části je nově přezkoumána tocharsko-čínská lexikální výměna v případech tocharských lexémů v čínštině (v mnoha případech jde o zcela nové návrhy výpůjček) a naopak čínských výpůjček v tocharštině. Připojeno je i několik desítek dalších případů slov méně jistého původu nebo výpůjček z/do jiných jazyků. V další části byly přezkoumány a navrženy nové etymologie tocharských a íránských jmen kovů (mědi, olova, stříbra, zlata a železa). V toponymické části jsou analyzovány stopy indoevropských toponym v „altaizované“ Centrální Asii nebo navíc také sinizované Tarimské pánvi (jména Aral, Balchaš, Amudarja/Oxus, Zaravšan, Syrdarja/Iaxartes, Ili, Tarim, Lop Nur, Bagrash/Bostan, Barköl, Qilian/Kunlun, Pamir). Toponyma jsou znázorněna i na mapách podle jazykových rodin. V nejrozsáhlejší části knihy jsou prezentovány výsledky výzkumu klasifikace tocharských a íránských jazyků nejen v rámci indoevropské rodiny, ale zejména vnitřní vývoj obou větví. Hlavní přínos zde představuje nový vlastní model vývoje a genetické klasifikace íránských jazyků. Nejprve jsou uvedeny dosavadní modely divergence založené na kvantitativních a kvalitativních přístupech, pak následují lexikostatistické analýzy tocharských a íránských jazyků se závěry o jejich divergenci a podrobná analýza vývoje íránské větve. Závěry potvrzují relativní chronologii rozpadu indoevropské jazykové rodiny. Podle lexikostatistické, ale i gramatické analýzy představují anatolské jazyky první a tocharské jazyky druhou oddělenou větev. Etymologická studie starých toponym Centrální Asie a Severozápadní Číny přináší svědectví o tocharském a íránském původu mnoha jmen, která se musela rozšířit dříve než pozdější turkická a čínská jména. Za nejvýchodnější hranici tocharských a íránských toponym lze nyní považovat čínskou provincii Gansu. Nové výsledky ve studiích vzájemných výpůjček dokládají mnohem intenzivnější tocharsko-čínskou jazykovou výměnu, než se dosud myslelo, a to v obou směrech. Také vliv íránských jazyků na oba tocharské idiomy a čínštinu byl zjevně mnohem silnější, než se dříve předpokládalo. Rozsáhlé přílohy tvoří zejména tabulky se sebranými lexikálními podklady glottochronologických analýz tocharských a všech íránských jazyků; synopse núristánských, jazyků, védského sanskrtu a avestštiny; přehledy vývojových stadií čínštiny, sinitických, sino-tibetských, uralských a turkických jazyků a v neposlední řadě objemná bibliografie.
|
