Moravské knihovny na počátku dvacátého století : sociální, pedagogické a kulturněpolitické souvislosti
| Autoři | |
|---|---|
| Rok publikování | 2018 |
| Druh | Další prezentace na konferencích |
| Fakulta / Pracoviště MU | |
| Citace | |
| Popis | Rozvoj knihoven a knihovnictví, jako širšího společenského fenoménu, je v moravském prostředí spojen přibližně s polovinou 19. století. Do této doby mají knihovny do velké míry privátní charakter – slouží konkrétním vzdělávacím institucím, nebo jednotlivcům, což se odráží jak v jejich velikosti, tak také ve struktuře fondu, ale i v přístupu k samotné knihovnické práci. Tato skutečnost jistě neznamená, že by neexistovala možnost využívání knihoven širší veřejností nebo i prostupnost a dostupnost jednotlivých děl vybraných osobám. Avšak až do poloviny 19. století hrají knihovny primárně privátní roli jistých kulturních nebo vědeckých infrastruktur, jenž mají do určující míry exklusivní charakter. Rozvoj průmyslové revoluce, ale také politické a společenské změny postupně vytvářely tlak na to, aby knihovny do určité míry participovali na edukaci a kultivaci obyvatel a to přinejmenším ve dvou klíčových oblastech. Právě od zmíněné poloviny 19. století dochází na řadě míst na Moravě k rostoucímu národnostnímu pnutí a dostupnost kvalitní literatury, která se může podílet na formování ideje národnosti (jejichž faktická konstituce je také spojená s 19. stoletím) či národnostního mýtu. To, aby českých čtenář získal v co nejširší míře přístup k české literatuře bylo tedy důležité nikoli z důvodu neznalosti němčiny, ale v kontextu budování jistého kulturního a společenského klimatu. Nutno ale říci, že stejnou politiku provádějí také německy mluvící občané monarchie. Druhý aspekt souvisel s nutností edukace mimo formální vzdělávací systém – technické změny, ale také společenské poměry nezbytně vyžadovali rozvoj nových dovedností a kompetence občanů, na které je škola nemohla připravit. Knihovny tak v druhé polovině století hrají také roli jakýchsi prvních institucí celoživotního vzdělávání, což je pro jejich vývoj v dalších obdobích klíčové. Tato dichotomie knihoven – jako místa vědy či techniky na straně jedné a sociálně či politicky angažované kultury či umění na straně druhé, je v knihovnách přítomná až do dneška, s různými odstíny či důrazy do velké míry určuje celý diskurs knihovnické práce. Ve zmíněném období tedy dochází k postupné konstituci knihoven a to jak ve velkých městech, tak také na menších obcích. Až do roku 1919 lze dokonce hovořit o jisté decentralizaci v knihovnách, které jsou často malé a v hojném počtu se nacházející i mimo největší města. Příkladem může být Břeclav, která na konci 19. století měla čtyři knihovny, které ale souhrnně nedisponovali ani dvěma tisíci svazky. |