| Popis |
V protektorátním období vznikly čtyři snímky, které byly filmovou kritikou a různými dramaturgickými orgány označeny za detektivky, a to PELIKÁN MÁ ALIBI, TĚŽKÝ ŽIVOT DOBRODRUHA, ČTRNÁCTÝ U STOLU a PAKLÍČ. Detailní pohled na fragment kulturní politiky a kulturního života, jaký představuje detektivní filmová tvorba, umožnil postihnout proměny v hodnotových rejstřících kulturních funkcionářů, filmových producentů, dramaturgů, režisérů nebo filmových publicistů. Bylo ale nutné vzít v úvahu také rychlé změny, které okupace přinesla, tedy prakticky okamžitou proměnu škály voleb, které mají aktéři v dané situaci k dispozici, i významů, jakých tyto volby nabývají. Plasticky tak vyvstaly nejen rozdíly, ale především výrazné podobnosti v argumentaci a zastávaných hodnotách aktérů, kteří náleželi k velmi rozdílným politickým proudům, tedy konzervativně-nacionálnímu, levicovému a fašizujícímu. V situaci, kdy se normativní požadavky těch tří zcela odlišných hodnotových systémů shodly v odmítání „bezúčelné“ žánrové zábavy, zbývalo pro detektivní žánr velmi málo prostoru. Pro dva dominantní diskurzy, které obsadily veřejný prostor v protektorátu, tedy konzervativní a fašistický, se staly parodické detektivky zbraní proti rozkladu jimi bráněných hodnotových modelů: dobře „živeného“ českého národní těla a kulturního ducha na jedné straně, a „Nové Evropy“ na straně druhé. Oproti tomu projekty zaměřené na žánrové potěšení „vážné“ detektivky se mohly uplatnit až na sklonku protektorátu a neparodická alternativa ke „klasické“ detektivce, tedy policejní film široce uplatňovaný v říšské kinematografii, se v protektorátní produkci neuplatnila vůbec: takové snímky by si vyžadovaly aktivní oslavu práce represivního aparátu protektorátního režimu, a to by dalece překračovalo respekt k práci české policie (jak jej požadoval třeba i Vladislav Vančura) směrem ke kolaboraci.
|
