Mýtus „chudého“ sběratele a Max Švabinský „čestným horníkem“ : Umění jako nástroj sociální nivelizace v socialistickém Československu
| Autoři | |
|---|---|
| Rok publikování | 2020 |
| Druh | Článek ve sborníku |
| Konference | Tvůrce jako předmět dějin umění : Pozice autora po jeho smrti : Sborník 6. sjezdu historiků umění |
| Fakulta / Pracoviště MU | |
| Citace | |
| Klíčová slova | socialist Czechoslovakia; status of artworks and ideology; Max Švabinský; art collecting; art market; art as propaganda and manipulation |
| Přiložené soubory | |
| Popis | Příspěvek na základě dobových pramenů shromažďuje a analyzuje příklady významové mediální manipulace a účelové sociální nivelizace sdíleného obrazu uměleckého díla a role jeho tvůrce, sběratele i recipienta v socialistickém Československu let 1948–1960. Proměna společenského paradigmatu po roce 1948 a úsilí o postupné ideologické ovládnutí všech složek společnosti hluboce zasáhly i svébytnou sféru uměleckého „provozu“ a to ve všech jeho stupních a složkách. Umělecké dílo, jemuž byl v minulosti přisuzován výjimečný, nadřazený status objektu s přesahem do sféry duchovně-sakrálního a současně i neodmyslitelného atributu životního stylu společenských elit, se nyní ukázalo být vhodným předmětem i nástrojem žádoucí významové manipulace a sociální nivelizace. Vývoj přelomu čtyřicátých let tak provázela usilovná snaha o redefinování jeho role jakožto běžného spotřebního esteticko-dekorativního předmětu s edukativním rozměrem, přístupného širokým lidovým masám. Z hlediska uměleckého obchodu bylo vnímáno jako rychloobrátkové zboží vhodně šířící žádoucí obsahy a vizuální symboly především do veřejné institucionální sféry. Předmětem účelové veřejné manipulace se současně stala i role umělce jakožto autora díla dobovými médii stavěného do pozice celospolečensky oceněného adorovaného tvůrce sloužícího lidu (zasloužilého, národního), příkladně pracujícího pro lepší společné zítřky, současně však snižovaného na jeho úroveň. Účelová sociální a cenová nivelizace anulující výjimečný status uměleckého díla pochopitelně zasáhla i jeho nositele: „drobného socialistického“, tzv. „chudého“ sběratele či recipienta z řad dělníků, rolníků a pracující inteligence, jemuž se v síti prodejen Dílo nabízela ideologicky nezávadná ekonomicky dostupná angažovaná produkce. Symbolickým završením těchto snah se stala filozoficko-humanistická diskuse na téma, jsou-li „už nyní obrazy v socialistické společnosti předmětem potřeby“ vedená na půdě trestního soudu v samém závěru padesátých let. |