A (Non)Existing Language – Serbo-Croatian after WWII
| Název česky | O jednom (ne)existujícím jazyku aneb Srbochorvatština po druhé světové válce |
|---|---|
| Autoři | |
| Rok publikování | 2021 |
| Druh | Článek v odborném periodiku |
| Časopis / Zdroj | Balkanistic Forum |
| Fakulta / Pracoviště MU | |
| Citace | |
| www | https://www.ceeol.com/search/article-detail?id=926925 |
| Doi | http://dx.doi.org/10.37708/bf.swu.v30i1.15 |
| Klíčová slova | Serbo-Croatian Language; Standardization of Serbian and Croatian; Standardization of Bosnian and Montenegrin |
| Přiložené soubory | |
| Popis | Srbochorvatština byla po druhé světové válce oficializována tzv. novosadskou dohodou (1954). Její zánik souvisí se zánikem jugoslávské federace (1992). Sociologické, historické, politické a ideologické důvody odmítnutí tohoto složeného lingvonyma (a tím i odmítnutí takto manifestovaného společného jazyka) byly jednoznačně rozhodujícím faktorem, ale nebyly pokaždé stejné. Srbové, Chorvati, Bosňáci i Černohorci pro to měli vlastní důvody. Tyto důvody lze mimo jiné odhalit analýzou řady deklarativních, proklamačních, vysvětlujících, obhajujících, kratších i delších textů o jazyce generovaných lingvisty (ovšem nejen jimi) ze všech výše uvedených národních společenství, která jako první (mateřský) jazyk používala srbochorvatštinu po roce 1990. Nejnovější Deklarace o společném jazyce (2017) je v tomto smyslu unikát. |