Město jako domov a jeho vliv na formování národní identity v současné ukrajinské literatuře
| Autoři | |
|---|---|
| Rok publikování | 2020 |
| Druh | Další prezentace na konferencích |
| Fakulta / Pracoviště MU | |
| Citace | |
| Popis | V posledních letech otázka sjednocení středoevropské kultury velmi aktivně koluje v literárním světě evropských zemí, což je potvrzeno četnými mezinárodními diskuzemi a dialogy mezi představiteli různých kulturních sfér. Ukrajina nestojí stranou a zaměřuje se v tomto diskurzu na přehodnocování 20. století, které nebylo lehké pro celou Evropu. Z ukrajinského pohledu je tento diskurz často spojený s hledáním svého já a své identity. Začátek 21. století je poznamenaný postmodernou a vnáší do ukrajinské literatury nová témata a žánry, projevuje se dříve zakázanou hravostí a pestrostí jak postav a námětů, tak i lexikálního obohacení textů. Jinak je tomu však v desátých letech 21. století. Spisovatelé ve svých literárních dílech přehodnocují minulost skrz dnešní prizma. Hlavní hrdinové současných románů se proměnili, vzhlíží k minulosti pro přehodnocení a pochopení tohoto světa, ale možná ještě nepřestali ve svém hledání a potřebují projít další cestu sebepoznání, aby se zastavili a zcela určili svoji identitu. Často nevzhlížejí k místu narození, které pro mnohé z nich znamenalo SSSR, ale k místu stávajícího bydliště – k městu, které jako živý organizmus ovlivňuje utváření nového občana. Pro tuto práci vybíráme romány Viktorii Ameliny Dům pro Doma (2017) a Jvana Kozlenka Tanger (2017), jejichž odlišnost a podobnost vyvrací nebo naopak potvrzují některé stereotypy představitelů Lvova a Oděsy. Tato ukrajinská města jsou celkem vzdálená, ale obě byla poznamenána evropskou kulturou. Na příkladu těchto děl chceme poukázat na složitost pochopení a nalezení své identity na území Ukrajiny, kde se na konci 20. století velký počet osob ocitl v tíživém a nejistým existenciálním postavení. |