Dystopie v současné české literatuře
Autoři | |
---|---|
Rok publikování | 2021 |
Druh | Další prezentace na konferencích |
Fakulta / Pracoviště MU | |
Citace | |
Popis | Prezentace na konferenci ve Wroclawi. Anotace příspěvku: V souvislosti s rychle se měnícím světem, přinášejícím mimo jiné zintenzivnění globálních problémů a krizí různého druhu, se řada českých i světových autorů pokouší překročit hranice literatury a takříkajíc „angažovaněji“ vstoupit do obecnějších společenských diskurzů a debat. Literatura jim k tomu poskytuje specifické prostředky. Frekventovaným žánrem se stává zejména dystopie, tedy – jak uvádí Sociologická encyklopedie (Zdeněk R. Nešpor a kol., 2017) – „zvláštní druh utopie“, resp. „utopie se znaménkem minus“. Jejím obsahem je zpravidla pesimistická, pochmurná vize obecně nežádoucí společnosti, což odpovídá etymologii výrazu (z řec. dys = vadný, špatný, rozrušený; topos = místo). V české literatuře se v nedávné době objevilo množství próz náležejících k uvedenému žánru, které nejednou nabývají rozměrů podobenství, popřípadě novodobých mýtů; pro svou obecnost přitom přesahují kontury úzce vymezené národní literatury. Jedná se například o Stručné dějiny Hnutí (2018) Petry Hůlové, Jezero (2016) a Monu (2019) Biancy Bellové, Projekt Gilgameš (2019) Štěpána Kučery, Praskliny (2020) Kláry Vlasákové či Listopád (2021) Aleny Mornštajnové, přičemž určité dystopické prvky bychom mohli identifikovat i u dalších autorek a autorů (Emila Hakla, Radky Denemarkové, Václava Kahudy aj.). Cílem příspěvku je představit tuto tendenci, pojmenovat specifika uvedených děl v kontextu české (a částečně i světové) literatury a také pokusit se nalézt jejich konstanty a proměnné. |