Dětská spánkové apnoe z pohledu ortodontisty

Varování

Publikace nespadá pod Filozofickou fakultu, ale pod Lékařskou fakultu. Oficiální stránka publikace je na webu muni.cz.
Autoři

MARINČÁK VRANKOVÁ Zuzana BRYŠOVÁ Alena HOFMAN Zdeněk BOŘILOVÁ LINHARTOVÁ Petra

Rok publikování 2021
Druh Vyžádané přednášky
Fakulta / Pracoviště MU

Lékařská fakulta

Citace
Popis Úvod: V roce 1976 byla vyčleněna dětská obstrukční spánková apnoe (OSA) jako samostatná diagnóza, a to i proto, že se projevuje odlišnými symptomy než OSA u dospělých pacientů. Mezi nejčastěji uváděné rizikové faktory vzniku OSA u dětí se řadí obezita, zvětšené krční a nosní mandle, neuromuskulární onemocnění, a v neposlední radě se významně na jejím vzniku podílí kraniofaciální malformace. Kostěné části kraniofaciálního systému tvoří oporu horních dýchacích cest (HDC) a jejich důležitost pro fyziologické dýchání jedince se projevuje zejména ve spánku, kdy dochází ke změnám v kontrole svalového tonu a reflexním odpovědím. Kraniofaciální anomálie mohou přispívat k zúžení, snadnějšímu kolapsu a okluzi dýchací cest. Jelikož jsou ortodontisti specialisty, kteří se zabývají problematikou orofaciální oblasti a anomáliemi obličejového skeletu u rostoucích dětských pacientů, mohou zásadním způsobem přispět jak k včasné diagnostice, tak i k neinvazivní léčbě pacientů s dětskou OSA. Metodika: V rámci vstupního ortodontického vyšetření se standardně zhotovuje kefalometrický snímek, telerentgen, neboli snímek lebky pacienta z bočního pohledu. Na základě jeho analýzy ortodontista určuje vzájemný vztah čelistí a popisuje skeletální podklad dané ortodontické anomálie. Tento snímek zároveň dvojrozměrně zobrazuje HDC a umožnuje tak jejich základní kontrolu, a to i ve vztahu k čelistem. Výsledky: Kefalometrické studie s dětskými pacienty trpícími OSA poukazují na charakteristické znaky, které mohou ovlivňovat průchodnost dýchacích cest a podílet se tak na vzniku OSA. Časté je zúžení nasomaxilárního komplexu, viditelně úzké a klenuté tvrdé patro, mnohdy vedoucí k vzniku jedno- nebo oboustranně zkříženého skusu. U pacientů se vyskytuje retrognátní typ obličejového skeletu, hypoplasie střední obličejové etáže, mikrognácie nebo mikrogenie, tedy podvývoj čelistí. Rizikové je i zvýšení divergence čelistních bází, tzv. skeletálně otevřený skus, projevující se i nedostatečným retním uzávěrem. Správně načasovaná ortodontická léčba u dětí s dysmorfizmem, vedoucím k zúženým HDC, může stimulovat růst či změnu polohy čelistí, zlepšit tak jejich správný vývoj, a zároveň tak snížit riziko jejich kolapsu. Příkladem je v rámci ortodontické terapie poměrně často používaná maxilární expanze, případně rychlá maxilární expanze (RME). Při RME dochází k expanzi maxily a rozšíření zubního oblouku, zároveň se však expanduje i nosní spodina a zvětšuje se objem nasofaryngu, intranasální kapacita roste, čímž dochází ke snížení nosní rezistence. U pacientů trpících maxilární konstrikcí a příznaky OSA tak RME prokazatelně zlepšuje nosní ventilaci a nabízí se jako vhodná terapie. Závěr: Ortodontická léčba se jeví jako úspěšný terapeutický přístup OSA u dětských pacientů s anomáliemi orofaciálního skeletu, přičemž klíčovým aspektem při terapii tohoto onemocnění stále zůstává podrobná anamnéza, včasná diagnóza a stanovení příčinných faktorů s následným interdisciplinárním přístupem při terapii.
Související projekty:

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.