| Popis |
Před čtenářem nyní leží zde znovu vydaná čtveřice studií, publikovaných v různých dobách a na různých místech, které se mi osvědčily nejen ve svém původním záměru, totiž jako vědecké studie k dějinám české jazykovědy, ale i v druhém plánu, ve kterém jsem je původně nezamýšlel, přesto jsem je s úspěchem využil, totiž jako učební pomůcky a doporučené literatura pro studenty mého kursu Kapitoly z dějin české lingvistiky. Primárně pro účely výuky tohoto kursu tedy znovu publikuji ještě jednou přehlédnuté a v případě anglickojazyčných článků i do češtiny přeložené své čtyři články s nadějí, že i nadále budou pro mé studenty (a snad i jiné zájemce) praktickou pomůckou ke studiu a zdrojem informací o dějinách české lingvistiky. Ne náhodou je ve všech čtyřech studiích je velká pozornost věnována době národního obrození, zvláště pak jungmannovské generaci, nejen samotnému Josefu Jungmannovi, ale výrazně Václavu Hankovi. Ten je již po staletí znám jako nálezce a editor (a neprokázaný padělatel či spolupadělatel) tzv. Rukopisů (královédvorského a zelenohorského, plus menších památek), zato jeho vliv na podobu českého pravopisu je opomíjen a podceňován. Byl to Hanka, kdo si doslova odpracoval (a vyhádal) všechny tři pravopisné reformy, které proměnily starší tzv. bratrský pravopis na dodnes užívaný obrozenecký. Ano, vyšel z myšlenek druhých, ale ano, byl to on, kdo nesl, zejména v případě tzv. analogické reformy hlavní tíhu reforem, kdo se pouštěl do často značně osobních sporů a kdo v tom vedl i jinak váhavějšího Jungmanna. Zrovna osoba Václava Hanky by si zasloužila zvláštní monografické zpracování, což zůstává desideratem dějin české lingvistiky. K Jungmannovi samotnému je nutné dodat, že jeho příspěvek o klasičnosti je více, než jen pouhým popisem, je to manifest (ač ne z velké části myšlenkově původní), aplikace jeho principů na spisovný jazyk a vposled ovlivňující uspořádání a společenskou posici spisovného jazyka jak v první polovině devatenáctého století, tak i později. Pokud obrátíme svou pozornost k dějinám hláskového plánu, je vlastně zajímavé, jak relativně málo je fonologie, ač geograficky vznikající v prostředí československého strukturalismu, až do nedávna českými učenci praktikována, jejich pozornost, či jen velmi omezená (až do 21. století se věci věnovali monograficky jen dva fonologové: Henry Kučera a Josef Vachek, ostatní spíše příležitostně, v posledních letech se situace výrazně zlepšila. K jednotlivým textům můžeme dodat následující poznámky: zachovávají původní strukturu i formu, pouze oba původně anglickojazyčné texty byly přeloženy do češtiny. Zejména Úvodem 2 oba starší texty o dějinách pravopisu a dějinách české fonetiky a fonologie by si patrně zasloužily hlubší přepracování, ale jejich základní struktura i obsah jsou vlastně stále platné, proto jsme od toho upustili (s jedinou výjimkou: přepracovali a doplnili jsme text o dějinách fonetiky a fonologie o několik jmen z doby již vlastně současné ? tento dodatek je jako takový označen na konci vlastní kapitoly, aby odlišen od původní verze). Jinak naším záměrem bylo, aby otištěné texty k dějinám českého pravopisu a hláskosloví mohly sloužit jako alternativní zdroje citování původních textů těm, kteří starší vydání nemají k disposici, ve stejném záměru jsou ostatně otištěny i oba překlady: jako pohodlnější texty pro českojazyčné čtenáře, kteří by obtížněji sháněli oba texty v původním vydání.
|