‚É la vita anche la morte‘. Sen, smrt, znovuzrození a rituály přechodu ve vizuální kultuře, in: Konce (a začátky) časů. VIII. sjezd historiček a historiků umění
| Autoři | |
|---|---|
| Rok publikování | 2024 |
| Druh | Uspořádání konference |
| Fakulta / Pracoviště MU | |
| Citace | |
| Popis | Dne 6. června 1977 si slavný italský režisér a scénárista Federico Fellini, autor Sladkého života (1960), či Amarcordu (1973), poznamená do svého deníku větu, jíž mu ve snu z onoho rána v důvěrném tvůrčím souznění na pozadí starověkých římských ruin sděluje kolega Pier Paolo Pasolini: ‚É la vita anche la morte‘! Tedy: ‚I smrt je životem‘! Nebo ovšem také: ‚I život je smrtí‘! Nečekaná dvojznačnost výkladu této fráze, charakteristická pro italský originál, otevírá pole řadě úvah a interpretací. Intimně osobní a současně radikálně nadčasový, nadindividuální a enigmatický vzkaz nevědomí jednoho z největších evropských filmařů nás vrací k prapůvodnímu těžišti umělecké tvorby, nacházejícímu napříč staletími a tisíciletími svůj otisk snad ve všech známých médiích a kulturách. Téma života a smrti, případně iluze a snu, jenž je ovšem také jistou ‚malou smrtí‘, nebo oním oknem do jiné dimenze reality, případná nejednoznačnost, fluidní prostupnost těchto kategorií, či rozmanité rituály a artefakty přechodu s nimi spojené, jsou jednou z esenciálních oblastí lidské zkušenosti a umělecké tvorby, s paradigmatem ‚nových počátků‘ neodmyslitelně svázanou. Uchopíme-li tento fenomén komparativně napříč prostorem, časem a jednotlivými médii, může vzniknout inspirativní a barvitá výpověď o možných podobách ‚konce a začátku‘ času jak individuálního, tak sdíleného. |