Deklaracija za obšt ezik (Deklaracija o zajedničkom jeziku, 2017) : antinacionalističeska provokacija ili refleksija na obektivnata realnost?
| Název česky | Deklarace o společném jazyce (Deklaracija o zajedničkom jeziku, 2017) : antinacionalistická provokace, nebo reflexe objektivní reality? |
|---|---|
| Autoři | |
| Rok publikování | 2024 |
| Druh | Článek v odborném periodiku |
| Časopis / Zdroj | Balkanistic Forum = Balkanističen Forum |
| Fakulta / Pracoviště MU | |
| Citace | |
| www | záznam v CEEOL |
| Doi | http://dx.doi.org/10.37708/bf.swu.v33i2.20 |
| Klíčová slova | Language Policy; Declarations on languages; Serbo-Croatian language |
| Popis | Jazyková politika států, v nichž byla ve své době úředním jazykem srbochorvatština, nebyla vždy stejná ani v historickém plánu, ani v současnosti. U části srbské a chorvatské inteligence byla od první poloviny 19. století až do vzniku jugoslávského státu (1918) charakteristická snaha hledat cesty ke vzájemně přijatelné normě jejich společného spisovného jazyka. Tento proces poté probíhal za změněných politických podmínek i po roce 1918, ale už bez romantických představ především na straně chorvatské politické a odborné veřejnosti. Odmítnutí sociolingvistického projektu společného spisovného jazyka se Srby se projevilo nejprve během druhé světové války (1941–45), poté v období 1967–71 a nakonec se definitivně projevilo v nové chorvatské ústavě z roku 1990. Jazykové otázky spojené s poukazováním na specifika jazyka Černé Hory a Bosny a Hercegoviny se začínají objevovat koncem 60. let 20. století, v plné síle však přicházejí až po rozpadu SFR Jugoslávie (1992). Čtyři národní společenství užívající v dobách Jugoslávie srbochorvatštinu (a poté již v samostatné formě srbštinu, chorvatštinu, bosenštinu a černohorštinu) vygenerovaly v letech 1967 až 2007 celkem sedm deklaratorních textů s různým rozsahem, obsahem, akcenty a závěry. Všechny je ovšem spojoval jazykový nacionalismus – od umírněného a spíše defenzivního až po radikální a ofenzivní. Osmým byla o další dekádu později Deklarace o společném jazyce (2017), jejíž charakter je v rozporu s mnohými postuláty hlásanými v předchozích deklaratorních textech. Tento přístup byl mnoha kritiky označován za marginální snahu o návrat k srbochorvatštině nebo dokonce za provokaci, která je v rozporu s příslušnými ústavními články a která ohrožuje národní samostatnost. Tvůrci Deklarace však poukazují na to, že jejich prohlášení nikomu nic nenařizuje, nikoho k ničemu nezavazuje, nikoho nediskriminuje, ale snaží se poukázat na zjevné nedostatky dosavadní jazykové politiky v postsrbochorvatském prostoru, které vedou až k jazykové segregaci na školách a jiným neobvyklým až defektním projevům způsobeným domnělou jinakostí výše zmíněných čtyř spisovných jazyků. Současně nabízejí poměrně jednoduchý a vhodný model toho, jak rozumět a vykládat jazykovou situaci na území bývalé srbochorvatštiny např. při univerzitní výuce slavistických studijních programů. |
| Související projekty: |