| Popis |
Stylistická teorie se obvykle problému spisovnosti vyhýbá. Důvodem může být to, že sama otázka spisovnosti není pro daný jazyk a jeho lingvistický popis prioritní (tak nap. v anglické stylistice), nebo to, že se mlčky předpokládá zaměření stylistiky na texty veřejné komunikace, v nichž se vědomá volba výrazových prostředků děje v rámci spisovného jazyka a vše, co jeho rámec překračuje, je chybou (ve věcných textech) nebo aktualizací výrazu, tedy záměrným vytvářením specifické stylové hodnoty (v textech uměleckých); tento pohled stojí i u základu funkční stylistiky, na niž navazujeme dodnes. V didaktické aplikaci oboru je takové omezení samozřejmostí, protože škola učí užívat spisovného jazyka ve všech typech veřejné komunikace, které jsou žákům přiměřené. Soukromé komunikaci, kde není spisovný projev oekáván, škola neučí a doufejme nikdy učit nebude. Stylistika jako věda není oborem preskriptivním, ale je založena na analýze stavu užívání jazyka v nejrůznjších textech jistého období a následném zobecnění zjištěných fakt. V dnešní jazykové situaci je nepochybné, že zúžení jazykového základu pro stylizaci jen na spisovný jazyk a odmítání nebo specifické hodnocení všeho, co jej přesahuje, není reálné. Je tomu tak jak pro uvolnění hranic spisovnosti ve všech jazykových rovinách, tak pro stále širší okruh textů, kterými se obor zabývá. Omezení na spisovný jazyk by mohlo vyhovovat pouze pro veřejné texty věcné, a to ještě jen pro ty primárně psané a souasně takové, kde je norma stylizace stabilní (texty administrativní nebo odborné), nevyhovuje však pro ostatní oblasti lidské jazykové komunikace, pedevším pro texty mluvené a texty soukromé povahy, kde není spisovnost předpokládána a kde je čist spisovný projev sice možný, ale krajně nepravděpodobný. Jedině přijmeme-li ve stylistice jako jazykový materiál pro stylizaci celý národní jazyk, a to nejen hotové prostředky, ale i potence jazyka, můžeme styl text studovat a popisovat. Spisovnost v opozici k nespisovnosti je pak jen jedním typem polárně chápaných příznaků, s nimiž obor pracuje.
|
