Velké housle lidového instrumentáře Lužických Srbů
| Autoři | |
|---|---|
| Rok publikování | 2011 |
| Druh | Článek v odborném periodiku |
| Časopis / Zdroj | Národopisná revue |
| Fakulta / Pracoviště MU | |
| Citace | |
| Obor | Umění, architektura, kulturní dědictví |
| Klíčová slova | Lusathian Sorbs; big fiddle of Lusathian Sorbs; folk music; bowed chordophones; organology |
| Popis | Studie nabízí etnoorganologický obraz velkých lužickosrbských houslí – unikátního smyčcového chordofonu z lidového instrumentáře nejmenšího slovanského národa. Z konstrukčního hlediska se jedná o třístrunný smyčcový chordofon, jenž vývojově náleží do rodiny fidul. Jeho celková délka se pohybuje okolo 640 mm, má plochou spodní desku a vysoce klenutou horní desku. Struny nástroje byly laděny na tóny d1–a1–e2. Velké lužickosrbské housle se vyskytovaly výhradně v katolické oblasti na západě Horní Lužice a jejich nejstarší podobu známe až z 19. století. Repertoár nástroje je zachycen zejména v tzv. Kralově houslistickém zpěvníku z konce 18. století a o sto let mladších sbírkách Ludvíka Kuby a Adolfa Černého. Studie rovněž mapuje druhotnou folklórní existenci nástroje se zřetelem na činnost neautentického muzikanta Jurije Mencla, který dal jako první popud ke stavbě kopií velkých lužickosrbských houslí i k zakládání folkloristických ansámblů, v nichž se dále pěstovala hra na tento nástroj. Velké lužickosrbské housle také v první polovině 19. století ovlivnily konstrukci skřipek, na něž se hrálo v jihlavském německém jazykovém ostrově. Dle dřívějších výzkumů souvisí tento vliv s osobou německého stolaře Johanna Bernesche, který se v 10. letech 19. století odstěhoval z Horní Lužice na Jihlavsko a začal zde vyrábět inovovaný typ jihlavských skřipek. Nový Berneschův nástroj nese řadu konstrukčních charakteristik, které jsou nápadně shodné se stavbou smyčcového chordofonu, jež je předmětem této studie. |