| Popis |
Právo je složitým systémem, skládající se z jednotlivých prvků, které jsou vzájemně provázány. Bez studia a znalostí každodenního života, náboženských obřadů, sociálních, politických, finančních, vojenských a jiných podrobností nemůžeme pochopit rozsah a hloubku jednotlivých právních institutů. Proto si autoři tohoto článku vybrali téma dědického práva, resp. předpoklady jeho vzniku, které je možno „vystopovat“ jen skloubením právní historie a obecného právních a neprávních pramenů. Základním předpokladem vzniku dědického práva jako právního odvětví v antickém starověku je přechod od rodového zřízení ke společnosti organizované ve stát (civitas) a vznik individuálního vlastnictví. V nejstarších obdobích dnešní Itálie byli její obyvatelé příslušníky různých kmenů Volsků, Latinů, Sabinů, Etrusků a pod. Tyto kmeny byly tvořeny jednotlivými rody, které byly základní společenskou jednotkou a rody byly základním článkem společnosti: Rody sdružovaly své členy na základě pokrevního pouta – příbuzenství. Rod byl jednotkou hospodářsky autarkní, ale také byl základní jednotkou politickou a vojenskou. Rod trval v prostoru a čase, a jelikož všichni členové rodu (gentiles) pracovali na společné půdě, nebylo co dědit. Teprve vznikem individuálního vlastnictví jedince se začala objevovat nutnost řešit, co bude s majetkem po smrti určitého člověka. Nejdříve se v římském právu prosadil princip erctum non citum: Gaius 3, 154a Est autem aliud genus societatis proprium ciuium Romanorum. olim enim mortuo patre familias inter suos heredes quaedam erat legitima simul et naturalis societas quae appellabatur ercto non cito, id est dominio non diuiso. Tato právní úprava přinesla tzv. nerozdělené spoluvlastnictví. Tento druh tzv. nerozděleného vlastnictví bylo možno vypořádat, tedy rozdělit jej, na základě zvláštní žaloby actio familiae erciscundae. Tato žaloba umožňovala rozdělit majetek po zemřelé osobě mezi její dědice, pokud již nechtěli být spoluvlastníky. Umožnila jim rozdělit pozůstalostní majetek podle částí, které jednotlivým dědicům náležejí. Středověké právo na právo římské navazovalo jen částečně. Dokud se uplatňoval princip tzv. nedílného spoluvlastnictví majetek automaticky přecházel z generace na generaci, tedy žádná pravidla nebyla potřeba. Až v okamžiku kdy se začalo rozvíjet individuální vlastnictví, začínají se vyvíjet pravidla pro možný přechod majetku po smrti zůstavitele na určitě osoby. Tedy až rozvoj obchodu a řemesla s sebou přinesl nutná pravidla pro dědění majetku. Zejména se to objevuje v právu městském. Rozhodující změnu v pojetí dědického práva znamenalo 18. století, kdy se vytvářela nová podoba kodifikovaného občanského práva vrcholící vydání všeobecného občanského zákoníku (ABGB) v roce 1811. Všeobecný zákoník občanský (německy Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie, zkratka ABGB) byl základem občanského práva v habsburské monarchii téměř po celé 19. století. Byl vyhlášen 1. června 1811 patentem císaře Františka I. č. 946 Sb. z. s. s platností pro všechny země rakouského císařství, vyjímaje země koruny uherské. První Československá republika zákoník recipovala. Na českém území byl platným právem prakticky až do vydání nového zákoníku práce v roce 1965, ačkoliv rozsáhlé pasáže nahradily nové československé kodexy z let 1950 a 1964. Zákoník vycházel nejen z tradic římského práva, ale především zohledňoval koncepci přirozeného práva. Dědické právo je v ABGB upraveno v hlavách 8 – 16 obsahujících §§ 531 – 858. Z toho vyplývá, že úprava dědického práva zde jich byla velmi podobná.
|
