S nesmírnou lítostí jsme přijali zprávu o úmrtí naší drahé a vzácně dobré kolegyně, literární historičky, editorky a vysokoškolské pedagožky, paní docentky Hany Bočkové, moudrého, vždy vlídného a laskavého člověka, s kterým byla radost pobývat a spolupracovat, a to nejen na půdě Filozofické fakulty MU.

Oldřich Prefát z Vlkanova, autor humanistického cestopisu do Svaté země, jejž Hana Bočková připravila k vydání, napsal: „Ne zle povědíno jest od jednoho mudrce, že lidé v tomto světě vyvýšení slávy a důstojenství urozenosti své nedosahují toliko rozením a během tímto přirozeným, kterýž všemu lidskému pokolení rovný a obyčejný jest, ale docházejí poctivosti a slávy svého pravého urození ctností, svým ctným, chvalitebným a šlechetným chováním tak, jakž i jiný také o tom pověděl: Non natura, sed virtus facit nobiles. Tj.: Ne rození, ale ctnost činí lidi urozené, slavné, znamenité a vší chvály hodné.“

Paní docentka Hana Bočková nepotřebovala vznešený a urozený původ k tomu, aby se stala uznávanou literární historičkou, editorkou význačných děl starší české literatury, na niž se jako v univerzitním prostředí specializovala. Respekt si mezi kolegy z oboru, svými žáky a studenty získávala zcela nenápadně svým odborným rozhledem, poctivou výzkumnou a pedagogickou prací a zejména hluboce lidským pochopením pro situaci druhých, laskavostí, trpělivostí, taktem a všeobjímající vlídností. Byla vyhledávanou školitelkou více než stovky kvalifikační studentských prací, oblíbenou a nepostradatelnou kolegyní vynikající darem vrozené moudrosti a schopností klidné rozvahy.

Na Ústavu české literatury Filozofické fakulty MU působila Hana Bočková od druhé poloviny 80. let. Kromě vědecké a pedagogické činnosti se s pečlivostí a svědomitostí jí vlastní věnovala v roli šéfredaktorky zvelebování fakultního brněnského časopisu Bohemica litteraria. Odborně se našla v raně novověké literatuře období humanismu a baroka. Publikovala odbornou monografii Knihy nábožné a prosté (2009) o nábožensky vzdělávací literatuře a množství kvalitních studií. Tím nejdůležitějším však byly její náročné a důkladně připravené edice starší české literatury. Jednalo se např. moralistní spis Theatrum mundi minoris. Široký plac neb Zrcadlo světa tohoto (2001) Nathanaéla Vodňanského z Uračova, Čtyři menší spisy (2013) Jana Blahoslava (na jejichž vydání se podílela s lingvistou Mirkem Čejkou) a především cestopisná vyprávění od Oldřicha Prefáta z Vlkanova a Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic o nebezpečném, leč duchovně posilujícím putování do Svaté země. Odborníkům, studentům a všem milovníkům žánru cestopisu tak zprostředkovávala porozumění světu humanistických poutníků, kteří na svých cestách procházeli těžkými zkouškami, když se plavili po rozbouřeném moři či byli konfrontováni s jinakostí života v exotických končinách. Tváří tvář přírodním živlům a bídě lidského pokolení se tak člověk jeví jako tragický hrdina ženoucí se za marnými požitky, vždy prohrávající a směšný ve svém pachtění.

Tvůrčím způsobem radostná byla pro Hanu Bočková poslední léta, kdy uplatnila svůj rozhled v interdisciplinárním projektu NAKI, věnovanému výzkumu kramářských písní. Ve spolupráci s literárními historiky, lingvisty, etnografy, hudebními vědci, knihovníky napříč tuzemskými a zahraničními výzkumnými institucemi vzniklo několik katalogů výstav a kolektivních monografií Do Brna široká cesta. Kramářské písně se světskou tematikou (2020); Dvanácte vrchů ten strom má. Kramářské a poutní tisky se světskou tematikou (2022), Czech Broadside Ballads as Text, Art, Song in Popular Culture (2022), Dvanácte vrchů strom ten má (2022), Má svou známou notu. Kramářské písně v ústní tradici Moravy a Slezska (2022).

Pobývat v blízkosti Hanky Bočkové bylo při každé příležitosti uklidňující a obohacující, ať se jednalo o mezilidské sdílení, společné zkoušení, realizaci projektů či potírání úmorné administrativy. Četné, a přitom velmi osobní reakce na její náhlý odchod svědčí o tom, že v mysli kolegů, studentů, absolventů a přátel zanechává nesmazatelnou stopu.

K úryvku básně Jana Skácela Modlitba, který najdeme na smutečním oznámení, si dovolím na rozloučenou přidat jiný Skácelův verš, a to z Uspávanky s růžemi, tulipánem a lístkem hlohu, neboť jeho poezii měla Hanka obzvlášť v lásce.

Hodiny bijí, jak by kvetly růže,
bílý a žlutý, modrý tulipán,
lísteček hlohu spadl do kaluže,
po vodě pluje větrem kolébán.

A ty teď spinkej, spi a zavři oči
na závoru jak sedm zlatých bran,
hodiny zmlkly, usnuly i růže,
spí lístek hlohu, spí i tulipán.

Milá Haničko, budeš nám chybět.

Zuzana Urválková
Ústav české literatury FF MU