Čím jsi chtěla být jako malá?

Mé preference se přelévaly. Když mi byly přibližně čtyři roky, hrdě jsem hlásila, že budu vedoucí a je mi jedno čeho. Další fázi si úplně nepamatuji, ale vybavuji si, že později jsem se začetla do archeologických a historických knížek. Nejvíc mě bavilo období ještě předtím, než se začalo psát: to mě vždycky zajímalo a toho bylo v knihách nejméně. Zhruba od 11 nebo 12 let jsem tedy chtěla být archeoložkou.

Svůj vysněný obor jsi objevila docela brzy. Měla jsi nějaké pochyby, když ses hlásila na vysokou školu? Uvažovala jsi, zda se nevydat jinou cestou?

Kdepak, šla jsem najisto. Nejvíc jsem chtěla na egyptologii v Praze – jde o obor s výborným PR a já od nich měla načtenou spoustu knížek o Egyptě i o vzniku a vývoji celého oboru. A protože jsem tam opravdu toužila jít, věnovala jsem tomu úsilí, učila se jazyky navíc a tak podobně. Tehdy se ale egyptologie otvírala každé dva roky a já maturovala zrovna mezi nimi. Nechtěla jsem čekat, a tak jsem začala hledat něco podobného – a na Masaryčce jsem našla obor Pravěká archeologie Předního východu. Zaujal mě, a protože se musel studovat v kombinaci s něčím dalším, spojila jsem ho s historií a podala si přihlášku.

Proč sis vlastně vybrala Brno? Bylo to jen proto, že Praha nevyšla, nebo tě Brno lákalo?

Do Prahy jsem vlastně nikdy moc nechtěla. Pocházím z Kutné Hory, takže jsme tam jezdívali dost často a mně tak velké město prostě nesedělo. Bylo na mě příliš hektické, necítila jsem se tam dobře. Oproti tomu Brno jsem měla spojené s příjemnými pocity.

Co bys poradila svému mladšímu já, kdyby se zrovna teď chystalo na vysokou?

Ať věří pocitu, že jde tam, kam má. A tolik se nebojí. A hodně se ptá.

Máš pocit, že bys teď dělala něco jinak?

Ano. Přijde mi, že kdybych se hned zkraje víc ptala, tak bych mnohem dřív přišla na tu hromadu možností, které univerzita i studentský život nabízejí: různé studentské spolky a tak dále. Věděla bych o nich mnohem dřív, mohla je využít a třeba by se mi zase otevřely nějaké nové možnosti.

Jakou roli hrály a hrají ve tvém životě Brno a studium na vysoké škole?

Hodně zásadní – tady se pro mě změnilo vlastně úplně všechno. Můj obor byl malý, vedený docela netradičně, a navíc jsme měli hodně zahraničních vyučujících. Díky tomu jsem se setkala s různými typy přednášení: nejen s klasickým českým, ale zažila jsem i to, jak se přednáší v Nizozemsku, v Americe nebo v Německu, což bylo skvělé. Také jsem si procvičila angličtinu a občas i jiné jazyky. Studium mi navíc dalo spoustu možností, kam vyjet na praxe. I do života mi dalo hodně. Myslím si, že když je člověk pravidelně konfrontovaný s různými kulturami, hodně vyroste. A Brno jako místo je za mě hrozně fajn.

Máš v Brně nějaká konkrétní oblíbená místa? Pokud ano, která to jsou?

Už od začátku mám strašně ráda Mariánské údolí. Chodím tam na procházky, plavat, a když dojdeš až úplně dozadu, jsou tam i jeskyně. Občas také ráda zajdu do některého z brněnských podniků s vodními dýmkami.

Už jsi vysvětlovala, proč sis vybrala zrovna archeologii v Brně. Proč ses tu ale rozhodla po roce zůstat? Bylo to proto, že jste se hned od začátku studia potkávali s vyučujícími z celého světa?

Ano, bylo to kvůli tomu. A zaujala mě i další věc: ke zmíněné egyptologii máš možnost si načíst spoustu poznatků a populárně naučných, akčních i dobrodružných knih. Díky tomu máš potom představu, co obor řeší nebo jak se na něj nahlíží. U Předního východu jsem takovou představu neměla, což mě přitahovalo.

Můj obor se zaměřoval přesně na to období, které mě zajímalo nejvíc. Studovali jsme i mrtvá písma, učili jsme se základy sumerštiny, babylonštiny, klínové písmo… Hned na začátku studia nás navíc naučili důležité základy: jak číst vědecké články, co v nich hledat, jak rozpoznat hlavní myšlenku od toho, co je jen předpokládané, ale nevyřčené, jak o článcích diskutovat – to mi dalo hodně.

Zní to tak, že jsi byla aktivní student. Potkalo se vás na oboru více s tímto přístupem, anebo jsi měla i spolužáky, kteří studiem jen proplouvali?

V takto malém počtu studentů nepropluješ. Z mého vyprávění to možná zní naprosto dokonale, ale je fakt, že studium bylo náročné. Když na vysokou přijdeš po střední škole, ze které jsi zvyklá na nějaký režim, výška ti ho rozbije. My jsme například vůbec neměli pravidelné přednášky – většinu předmětů jsme měli ve formě blokové výuky. Střídala se nám tak pohoda, zápřah a potom zase klidnější období.

Mohla bys představit svůj obor a přiblížit, co ses v rámci něj rozhodla zkoumat?

Můj obor byl zaměřený na země západní Asie – od paleolitu, tedy těch nejstarších lidských pozůstatků, až po dobu bronzovou, kdy se začíná psát. V rámci tohoto období probíhá několik zásadních změn, které se týkají podoby lidského života a fungování společnosti: mobilní komunity se v jednom časovém bodě začínají usazovat, vznikají první vesnice a města, metody zajišťování obživy jsou postupně komplexnější. Díky tomu nacházíš různé typy artefaktů, které se obvykle zkoumají.

Já jsem ve svém výzkumu šla trochu jinou cestou. Nedívala jsem se na pozůstatky artefaktů, ale  zabývala jsem se jedním z domů na eneolitické lokalitě v Turkmenistánu z doby zhruba 4800 př. n. l., který shořel. Chtěla jsem vědět, jestli ho někdo zapálil, anebo prostě shořel omylem. Na to jsem potom navázala i v rámci svého doktorátu. Je normální, že v každé archeologické lokalitě nacházíš popelové vrstvy, protože oheň je zásadní věc. A já se teď věnuji popelovým vrstvám v celé té lokalitě, která jich obsahuje neobyčejně mnoho, a chci zjistit, co jsem z tohoto „odpadu“ schopná říct o dané společnosti.

Co tě na tomto tématu baví?

Obecně mi přijde dobré uvažovat o věcech, kterých si běžně nevšímáme, třeba když procházíme městem. Zapadá to i do mé životní filozofie – být přítomen v okamžiku, vnímat, co je kolem nás. V mém výzkumu jde úplně o to stejné, jen se dívám i do minulosti. Přijde mi, že informace o určitých lidech nenesou jen artefakty jako takové, ale i věci, které bychom normálně přešli: „Jasně, tak někdo zapálil oheň a teď je tam popel, no a co.“

Zmiňovala jsi, že jste na ústavu měli semknutou studentskou komunitu. Cítila jsi totéž i s vyučujícími? Pomáhali vám například s výjezdy do zahraničí?

Určitě, vyjet jsme mohli celkem brzy. Poprvé jsem se do zahraničí dostala ve druháku, kdy jsem jela na výzkum na Sibiř. Ve třetím ročníku bakaláře a v prváku na magistrovi jsem potom byla právě v Turkmenistánu. Jako student máš spoustu různých možností a vyučující tě sice nevedou za ruku, ale představí ti je. Když za námi jezdili vyučující ze zahraničí, tak jsme s nimi po výuce občas chodili i někam posedět. Bavili jsme se v neformálním prostředí, oni viděli, že nás nějaká témata více zajímala, takže byli ochotní nám pomoct a třeba nám i nabídli místa na výzkumech. Někteří studenti jeli do Jordánska, další do Turecka, jiní do Arménie. Já se pak ještě dostala na výzkum třeba do Izraele.

S archeologií pokračuješ v doktorském studiu, ale co se týče zaměstnání, děláš teď něco jiného, že?

Je to tak. Shodou náhod jsem se během studia dostala do fakultního Centra informačních technologií (CIT, pozn. red.), konkrétně na digitalizační pracoviště, kde si lidi můžou objednávat například naskenování nějaké knížky pro výuku tak, aby byla pěkně čitelná, s čistým textem. Časem se tam pro mě objevila další příležitost, protože fakulta se stala partnerem v rámci velké výzkumné infrastruktury LINDAT/CLARIAH-CZ, která řeší digitální humanitní vědy – respektive, a to je velká zkratka, humanitní vědy a umění a také to, jak využívají digitální nástroje. Cílem infrastruktury je dostat humanitní výzkumy co nejvíc mezi další lidi.

Čím trávíš svůj volný čas? Jak se odreagováváš?

Mám hodně ráda bonsaje, takže ty se teď snažím pěstovat. A jinak jde hlavně o klasiku: kromě péče o rostliny buď vařím a peču, nebo koukám na seriály.

A liší se to nějak od doby, kdy jsi studovala bakaláře nebo magistra?

Asi úplně ne. Většinu času mi dřív stejně vyplnila buď škola, nebo brigády. Kromě již zmíněného skenování na CITu jsem dlouho měla brigádu přímo na oddělení Pravěké archeologie Předního východu, kde jsem pomáhala s administrativním chodem oddělení – starala jsem se o knihovnu nebo pomáhala vyučujícím přijíždějícím ze zahraničí, aby jim nic nechybělo, cítili se tu hezky a věděli, co a jak.

Co tě láká do budoucna? Máš nějaký dream job, nebo chceš zůstat u toho, co děláš nyní?

Nevím, jestli je to úplně realistické, ale mým snem je zůstat rozkročená tak, jak jsem teď. Na jedné straně je infrastruktura LINDAT/CLARIAH-CZ a na druhé straně by se mi líbilo pokračovat i s archeologií. Mám vymyšlených pár věcí, které bych ráda zkoumala, protože snoubí právě archeologii, což je můj obor, a informace, které znám díky LINDATu, tedy kurátorství a správu dat. Zdá se mi, že kombinace více prací, které člověka baví, může být opravdu naplňující: u každé si najdeš, co potřebuješ, a dohromady ti dají balíček přesně pro tebe.

Proč má podle tebe studium na vysoké škole smysl?

Celkově asi proto, že se ti změní způsob komunikace a tvá schopnost sdělovat, co si myslíš – ať už psaným, nebo mluveným projevem. To je mimochodem něco, co dává filozofická fakulta svým studentům plošně a co se hodí i do budoucích povolání, k tvorbě různých strategií a tak podobně.

Velký smysl má vysoká škola i v potkávání různých lidí: na Erasmu, na praxi nebo při výuce lidí ze zahraničí. Je to prostě jedinečná možnost setkat se s různými vlivy, což mi přijde skvělé.

Už od studia se věnuješ popularizaci vědy prostřednictvím platformy Science Slam. Jak ses k ní dostala a proč ses rozhodla se zúčastnit?

K Science Slamu jsem se dostala díky své spolužačce. Zúčastnila se, byla nadšená, a tak mě napadlo, že bych to mohla vyzkoušet taky. Byla to pro mě výzva: budu svůj výzkum schopná předat srozumitelně a zajímavě? Během prvního vystoupení jsem byla nervózní, ale postupně si to sedlo a vystoupení, zejména na středních školách, mě začala bavit. Padají při nich totiž zajímavé a strašně různorodé otázky.

Jak středoškoláci obvykle reagují na tvůj výzkum?

Občas bývají překvapení samotným myšlenkovým procesem, kterým nahlížím na pozůstatky lidské činnosti. Jeden student mi řekl, že mu vůbec nedošlo, že i takto se dá dělat archeologie, což mě potěšilo, protože mým cílem bylo, aby viděli něco trochu jiného, než líbivé postavy typu Indiany Jonese a Lary Croft. Já tyto filmy nemám moc ráda. Jistě, jsou dobrodružné, cestuje se v nich po celém světě – ale to je při výzkumu úplně jedno. Jde totiž hlavně o to, jak si kladeš otázky, jak přemýšlíš a jestli dokážeš logicky argumentovat. To je pravá podstata vědy, ne jeden zajímavý nález.

Uznávám, že to může být trochu nudnější, než co by si člověk na střední přál a představoval. Přijde mi ale lepší, když to studenti zjistí při povídání v aule střední školy, než kdyby potom začali archeologii studovat a byli překvapení, že se místo houpání na laně nad propastí musí učit všechny možné typy keramiky a různé druhy spon… (smích) I to ale může být zábava.