V minulém roce jste převzala Cenu předsedy GA ČR, média píší o vašem výzkumu, poskytujete rozhovory, dokonce jste byla hostem DVTV. Proč váš výzkum budí takový zájem?

Věnuji se zkoumání komunikace mezi učiteli a žáky ve školním vyučování. Zkoumám, jak komunikace probíhá, tedy například jaké otázky učitelé žákům kladou a jakým způsobem na ně žáci reagují. Oceněný výzkumný projekt se zabýval tím, jestli to, jak hojně a kvalitně žáci hovoří, souvisí s tím, kolik se toho naučí, což se potvrdilo. To, jaké příležitosti učitel vytvoří každému jednotlivému žákovi pro zapojení do výukové komunikace, ovlivňuje výsledky jeho učení.

Výzkum je vůbec prvním oceněným pedagogickým projektem v této soutěži, což je z profesního hlediska jistě velký úspěch. Mě by ale zajímalo, jak se vás to dotýká osobně. Má Klára Šeďová radost, že vyhrála soutěž?

Mám z toho obrovskou radost. Otázka ovšem nezní, jestli mám radost, že jsem vyhrála soutěž, ale jestli mám radost, že můj tým vyhrál soutěž. Protože, i když jsem cenu převzala já jako vedoucí týmu, nedá se brát jako individuální ocenění.

Potěšilo mě to. Ukazuje to, že se zájem o vzdělávání ve společnosti posunul do popředí. Najednou je to důležité téma, kterému se věnuje hodně prostoru, ať už na úrovni politické nebo kulturní. Ve vzdělávací politice se v současné době děje mnoho věcí, které mají potenciál proměnit české vzdělávání k lepšímu.

Čím si vysvětlujete úspěch vašeho projektu?

Podle mě je to proto, že se v něm prolíná špičková vědecká práce s praktickou využitelností pro celou společnost. A také proto, že náš tým byl připravený reagovat na současný trend zvýšeného zájmu o vzdělávání a úsilí o změnu ve školství tím, že dodáme kvalitní vědecká data a zjištění.

Jakým způsobem lze zjištění aplikovat prakticky?

To, co děláme, je v některých aspektech hodně praktické. Například právě teď realizujeme intervenční výzkum, ve kterém skupinu učitelů učíme, jak ve třídě identifikovat tiché žáky a jak jim poskytnout podporu pro zapojení do komunikace. Budeme sledovat, zda se tyto žáky podaří „rozmluvit“ a zda se to následně odrazí ve zlepšení jejich výsledků. Nicméně, i když je to praktická věc, která může změnit komunikaci v několika třídách, pořád jde především o výzkum: naším cílem je porozumět tomu, co se děje, nikoliv vyškolit velké množství učitelů. Pořádat workshopy pro desítky nebo stovky učitelů, to už je za hranicemi kapacity týmu. Teď je potřeba, aby to vědění, které vytváříme, převzal někdo jiný a nějakým způsobem s ním naložil.

Sama vyučujete na Ústavu pedagogických věd FF MU. Aplikujete při výuce výsledky vaší studie? Dají se vůbec uplatnit i na jiné věkové skupiny, než jsou žáci druhého stupně ZŠ, se kterými jste při výzkumu pracovali?

Úplné základy, tedy to, že kdo mluví, ten se učí, jsou aplikovatelné i na střední a vysoké školy. Sama je při výuce používám a myslím si, že to o mně studenti i vědí. Často se jim to totiž snažím pojmenovat i explicitně, že zkrátka velmi stojím o to, aby se mnou hovořili. Zároveň dávám najevo, že neočekávám, že budou všechno vědět a mít na všechno propracované názory. Naopak, pokud je výuka dost náročná, tak nutně musí docházet k tomu, že studenti chybují, mýlí se, prohledávají slepé uličky. Chci, aby přemýšleli nahlas.

S FF MU vás pojí vcelku dlouhý vztah: ještě než jste na fakultě začala pracovat, studovala jste tu pedagogiku společně s českým jazykem a literaturou. Změnilo se od té doby fakultní prostředí?

Jak fakulta, tak univerzita se hodně změnily v péči o studenty. Myslím, že se nacházíme uprostřed obratu pozornosti ke studentským potřebám. Například se najednou otevřelo téma studijní neúspěšnosti a zjistilo se, že je strašně vysoká. Že na MU 60 % z těch, kteří nastoupí do bakalářského studia, studium nedokončí. Mám o tom přehled, protože na univerzitě také působím jako akademický garant projektu, který se studijní neúspěšností našich studentů zabývá.

Jak je na tom FF MU ve srovnání s ostatními fakultami MU?

Filozofická fakulta je bohužel fakultou, jejíž čísla jsou jedna z nejhorších. Je to zapříčiněno šíří a specifičností oborů, které nabízí. Mnozí studenti teprve v průběhu studia zjišťují, co jejich obory vlastně obsahují, a často pak přecházejí na jiné, pro ně vhodnější či přitažlivější. To je pro fakultu problém. Vedení i samotné katedry mají podle mého o studenty zájem, a i díky tomu se hodně snaží, aby se jim dařilo lépe. Myslím, že je to pokrok, protože když jsem v 90. letech na fakultě studovala, úplně jsem to takto nevnímala. Měla jsem spíš pocit, že někdo posuzuje, jestli jsem dost dobrá, abych tady mohla být.

A jaká jste byla studentka v kontextu zjištění vašich výzkumů?

Docela nevýrazná, moc jsem na přednáškách a seminářích nemluvila. Trvalo mi dlouho dojít nějakého sebevědomí. Myslím, že podle měřítek našich výzkumů bych nebyla ideální student. Na druhou stranu si myslím, že tato osobní zkušenost mě vede k větší citlivosti vůči lidem, kteří mají potenciál, ale do komunikace nevstoupí. Takže jako učitelka cíleně oslovuji také studenty, kteří se sami nezapojí. Často se stává, že jakmile student začne mluvit, už v tom potom pokračuje sám.

Rok po magisterském studiu jste se rozhodla, že nastoupíte do doktorského studia oboru Pedagogika a budete se věnovat výzkumu. Pamatujete si, kdo vás k tomu inspiroval?

Profesorka Milada Rabušicová, u které jsem psala diplomku. Byla to nejen má školitelka, ale také taková akademická průvodkyně a důležitá osoba v mé kariéře. Ptala se mě tehdy, jestli bych nechtěla jít na doktorát, že mi to dobře jde. A já jsem řekla, že ne, že teď budeme zakládat rodinu. Později na rodičovské dovolené jsem se k té myšlence vrátila, když jsem přemýšlela, čím bych se zabavila. Brzo mi bylo jasné, že by mě bavilo vrátit se do školy, i když jsem tenkrát neměla představu o tom, jak doktorát probíhá.

Takže jste na doktorát nastoupila s dítětem? Nebylo to náročné?

Ano, s ročním dítětem. Prožívala jsem to tak, že mám obrovské štěstí, že si můžu vyjít párkrát týdně na univerzitu. Když jsem byla v práci, byla jsem ráda, že si odpočinu od rodiny. A když jsem byla doma, tak jsem si zase odpočinula od práce.

Takže se neřadíte k ženám, které mají pocit, že jim bude role matky bránit v kariéře?

Neřadím. Rozumím ale jejich volání po institucionalizované podpoře. Podle mě je základem domluvit se s partnerem a péči o rodinu si rozdělit. U nás byl s jedním ze dvou našich dětí na rodičovské dovolené manžel, protože jsme se dopředu domluvili, že se vystřídáme. V tu chvíli jsem si myslela, že děláme něco, co bude za 5 let úplně běžné, že jsme jenom takoví pionýři kulturní změny. Uběhlo 20 let a je to stále stejně neběžné jako dřív.

Ano, v českém prostředí jsou dle projektu Česko v datech každoročně na rodičovské dovolené asi jen 2 % mužů, a tím pádem je péče o rodinu stále v drtivé většině případů rolí ženy. Neměla jste během vaší kariéry problém skloubit rodinný a pracovní život?

Upřímně ani ne. Ale záleží na nastavení člověka. Mně připadá, že akademický život je nesmírně svobodný a flexibilní. Sladění rodinného a profesního života určitě možné je, tedy alespoň ve společenských a humanitních vědách.

Neměla jste nikdy pocit, že si musíte vybrat mezi rodinou a kariérou?

Když slyším, že někdo svoji rodinu považuje za břemeno, protože nemůže rozvíjet kariéru, nedokážu se s tím ztotožnit. Pokud to můžu mít oboje, jsem ráda, ale štěstí mít rodinu je pro mě hodnotnější než akademická kariéra.

Rodinu jsem jako břemeno nevnímala. Pravdou je, že jsem měla výhodu v tom, že jsem na začátku kariéry neodkládala rodičovství. Nezažila jsem tak žádné velké zdržení v době, kdy už bych měla být produktivní akademik.

Podle zprávy Evropské komise z roku 2018, popisující zastoupení evropských žen ve vědě, byla Česká republika až na 40. místě, tedy třetí od konce s podílem 26,9 % vědkyň. Vnímáte skutečnost, že je ve vědě více mužů než žen?

Ani ne, protože v mé disciplíně tomu tak není. Vím, že v jiných oborech ano, ale sama to nezažívám, nemám ani pocit skleněného stropu. Vidět je to mimo jiné na tom, že jsem získala profesuru, a to relativně brzy.

Setkala jste se někdy v akademické sféře s rozdílným přístupem kvůli tomu, že jste žena? A vnímáte nějaké plusy nebo minusy perspektivy ženy ve vědě?

Určitě mě někdy někdo podceňoval, to se asi ženám děje víc. Rozhodně to pro mě ale nepředstavuje žádnou bariéru. Moc tomu nevěnuji pozornost. Má to i své výhody, například se dá využít momentu překvapení.

Proč si myslíte, že je ve vědě méně žen, když jim podle vás žádné neviditelné společenské bariéry kladené nejsou?

Možná je to tím, že si netroufají o práci říct nebo různé kariérní kroky oddalují, i když by nemusely. To je myslím pravděpodobnější, než že by podaly habilitační a profesorské materiály a někdo jim řekl, že prostě neprojdou.

Takže si myslíte, že se jedná o společenský pozůstatek nějaké sdílené představy o nedosažitelnosti kariérního postupu žen na nejvyšší pozice?

Myslím, že v tomto směru se nacházíme uprostřed společenské změny. Ženy se budou postupně prosazovat stále více, což například dokazují dvě ženské kandidátky v letošních děkanských volbách u nás na fakultě. Jen to ještě nějakou dobu potrvá.

Co byste poradila studentkám, které zvažují vědeckou profesní dráhu?

Rozhodně bych doporučila, že do toho mají jít, pokud je jejich disciplína baví. Všechno ostatní se poddá. Čím dřív udělají první krok směrem kupředu, tím to bude jednodušší, protože pro mladé lidi je jednodušší všechno. Jediná rada zní: „Prostě to udělejte.“