Čím jsi chtěl být jako malý?

Na rozdíl od mnohých jsem v dětství žádný konkrétní sen neměl. Vím ale, že mě bavilo pořád se vzdělávat v něčem novém. Vždy mě chytlo nějaké téma, a jakmile se vyčerpalo, chytlo mě něco dalšího. Hodně mě třeba fascinoval vesmír, který mě zajímá dodnes.

Když mi pak bylo kolem 10 let a každý koukal na Terminátora, Matrix a podobně, tak mě začalo hodně bavit sci-fi. Fascinoval mě ten nevšední svět toho, co všechno je možné, ale nikdy jsem si nemyslel, že by třeba umělá inteligence byla oborem, u kterého skončím.

Jaké sci-fi seriály a filmy máš nejraději?

Mám rád všechny klasiky, ale nejvíce mě baví Ghost in the Shell, což je skvělý komiks adaptovaný do filmů a seriálů. Věnuje se tématu umělé inteligence, a právě on byl jedním z důvodů, proč jsem se rozhodl k umělé inteligenci směřovat. Dnes už vím, že seriál umělou inteligenci vykresluje způsobem, který může diváky-laiky zbytečně vystrašit, a bohužel zbrzdit její přijetí širokou veřejností.

V rámci svého studia jsi propojil umělou inteligenci a hudební kompozici. Jak ses dostal právě k tomuto tématu?

Přibližně v 15 letech jsem začal tvořit elektronickou hudbu a koncertovat na akcích. Asi ve dvaceti jsem toho nechal a začal vytvářet znělky do seriálů, filmů a reklam. Vlastně až díky studiu jsem se zamyslel nad tím, že by mezi umělou inteligencí, hudbou a také dalšími kulturními oblastmi třeba mohlo být nějaké spojení. Tehdy jsem se dostal ke knihám Margaret Boden a Joanny Żylińske, které se věnují například interakcím mezi strojem a člověkem nebo komputační kreativitě. Vzhledem k tomu, že jsem již měl nějaké programátorské zkušenosti, rozhodl jsem se zaměřit i na samotnou praktickou aplikaci.

Proč má podle tebe studium na vysoké škole smysl?

Myslím si, že ať už se člověk věnuje čemukoliv, studium na univerzitě má smysl téměř vždycky. Nejen že díky němu student pozná svůj obor, ale především se naučí pracovat s informacemi, naučí se metodologii a základy kritického myšlení a zjistí, že existují různé druhy zkreslení. V dnešním informačním věku to člověka posune dál – a pokud nechceme být společností, kde se bez přemýšlení sdílejí články, u kterých jsme si přečetli jen titulek, tak je vzdělání strašně důležité. Současný přechod z antropocénu na digitocén má svá úskalí a jde o to, abychom se v něm neztratili.

Podle čeho ses rozhodoval při výběru oboru a proč ses rozhodl pro Brno? Uvažoval jsi i nad jinými obory a univerzitami?

Brno jsem si vybral, protože se zde má manželka rozhodla studovat antropologii. A pro TIMko (program Teorie interaktivních médií – pozn. red.) jsem se rozhodl právě proto, že mě fascinovala umělá inteligence, umění a kultura a jejich propojení.

Nebyl jsem úplně typický programátor – programování mě dříve moc nebavilo, ale měl jsem rád to ostatní okolo. Navíc vzhledem k tomu, že jsem vždycky dělal elektronickou hudbu, neumím na žádný hudební nástroj zahrát ani akord: sice si to naklikám v počítači, ale hudební vzdělání jsem nikdy neměl. TIM tedy byla takovým kompromisem, ideálním řešením, v němž jsem si našel od každého trochu. Někteří vyučující se věnují předmětům spojeným s hudbou, jiní zase zabrušují do umělé inteligence. Člověk si tam zkrátka může najít spoustu zajímavých témat a propojit je s tím, čemu se rád věnuje, což mi přijde úplně úžasné.

Co bys poradil svému mladšímu já, kdyby se právě chystalo na vysokou školu?

Rozhodně bych mu poradil, ať se bifluje a cpe do sebe co nejvíce vědomostí. Na studiu na vysoké je skvělé, že už je člověk v tom věku, kdy si může kdykoli zajít s přáteli na kávu, na pivo nebo na drink. Přijde mi ale, že během bakalářského studia jsem si toho užil o trochu víc, než bych býval měl, a až v magisterském studiu jsem se začal pořádně snažit bádat, podílet se na různých projektech a postupně i publikovat. Vždy, když se naskytla nějaká možnost, tak jsem se snažil zapojit – a zjistil jsem, že mě to nejenom baví, ale také naplňuje. I nyní, přestože trávím velkou část svého času vedením společnosti, se snažím navštěvovat zajímavé přednášky, aktivně se zapojovat do konferencí a tak podobně.

Jakou roli hrají ve tvém životě Brno a studium na vysoké škole?

Své bakalářské a magisterské studium jsem absolvoval kombinovaně a do Brna jsem dojížděl z Prahy. Musím ale říct, že když jsem jednou za měsíc jezdil na výuku, šlo vždy o okamžik, na který jsem se z celého měsíce těšil nejvíce. Ve škole jsme měli super kolektiv, se kterým jsme po přednáškách chodili do restaurace a tam jsme všechno probírali.

Jaká místa patří v Brně mezi tvá nejoblíbenější?

Mé nejoblíbenější místo je určitě Brněnská přehrada, a to hlavně její okolní části, jako je Kozí horka. Zkrátka místa, kde jsou různá sportoviště a kde se sice schází hodně lidí, ale zároveň je tam pohodová atmosféra. Mám rád i centrum, třeba navečer, kdy je v něm spousta studentů, ať už z Česka, nebo ze zahraničí. Má to skvělý náboj. Spíš ale vyhledávám klidnější místa, kde se dá hezky odpočinout a kde člověk nemusí nic řešit.

Jak bys představil svůj obor a výzkum někomu, kdo vůbec neví, čím se zabýváš?

Nyní studuji doktorský program Digitální kultura a kreativní průmysly. Na bakaláři a magistru to byla Teorie interaktivních médií, což je program, který zkoumá průsečíky mezi technologií, uměním a mediálními studii. Já jsem se doposud primárně zabýval hudební kompozicí se zapojením počítačů. V rámci magisterské práce to bylo modelování hudební kompozice skrze hluboké učení pomocí neuronových sítí. Vytvořil jsem algoritmus, který je schopen naučit se dataset skladeb Antonína Dvořáka a poté imitovat hudbu, kterou Dvořák vytvářel. Zároveň se věnuji výzkumnému projektu, kde vytvářím kompozici, která by měla imitovat tvorbu Leoše Janáčka, a byla by tak spjatá s Brnem. Často také publikuji články, které se věnují strojovému učení ve zdravotnictví.

Proč je podle tebe takový výzkum důležitý? Jaký je jeho přínos pro širokou veřejnost?

Tady se dostáváme k onomu věčnému argumentu, že chleba stejně levnější nebude… (smích) Nicméně umění je odjakživa součástí lidské nátury a jeho propojení s umělou inteligencí, se kterou se dnes setkáváme ve spoustě situací, je odrazem nové doby. Navíc mi připadá, že umělá inteligence nám může hodně napovědět o předsudcích našeho vnímání a o tom, jak jimi „znečišťujeme“ data, která vytváříme. Díky tomu pak pro nás může být snazší přistupovat k informacím kriticky.

Dále mi přijde zajímavé, že jsme skrze umělou inteligenci schopni zachovat auru umělců, jako je Leoš Janáček, a nechat je do jisté míry ožít v dnešní době. Je fascinující zjišťovat, že vlastně nejsme nic víc než samotná data a šum, které produkujeme, a že čím víc dat někdo vyprodukuje, tím snáze jsme potom schopni sestavit jeho vizualizaci a poznat, jak konkrétní člověk fungoval.

Zabýváš se velmi specifickou oblastí. Jsi na fakultě jediný, nebo jsi tu našel kolegy, se kterými můžeš svůj výzkum řešit?

Určitě, našel jsem jich tady hned několik. Patří mezi ně moji spolužáci i vyučující, které považuji za experty v našem interdisciplinárním segmentu. Právě ten mezioborový pohled je pro začínající badatele strašně důležitý: jde o to, nesnažit se téma uchopit samo o sobě, ale pokoušet se pochopit souvislosti a rozdílnosti. V tomto mi vyučující na TIMku strašně pomáhají a doufám, že jim do budoucna budu schopen jejich pomoc a důvěru splatit.

Jaká cesta tě láká do budoucna? Máš nějaký dream job?

Už několik let mám jasno v tom, že peníze pro mě nejsou na prvním místě – hlavní je pro mě bádání. Když se v něm člověk najde, je opravdu naplňující. A člověk si na univerzitě pořád připadá takový mladší… (smích) Takže ačkoliv nyní i podnikám, je to akademická půda, kde se do budoucna vidím nejvíce.

Vzhledem k tomu, že jsem zatím neměl příležitost vyjet na Erasmus nebo jiný studijní pobyt v zahraničí, rád bych si během doktorského studia udělal výlet na univerzitu, která se zabývá novými technologiemi. Ideálně třeba na univerzitu v Helsinkách nebo na MIT (Massachusetts Institute of Technology – pozn. red.), což je možná nedostižný sen, ale zároveň místo, které by mě lákalo ze všech nejvíce.

Čím kromě studia trávíš svůj čas? Jak se odreagováváš?

Poslední měsíce se ve volném čase věnuji projektu Carebot, který využívá umělou inteligenci k detekci plicních onemocnění. Ten mi nyní zabírá nejvíce času. Spolu s manželkou jsme na něm začali pracovat během největšího covidového náporu, kdy jsme přemýšleli, jak můžeme využít naše znalosti a zároveň pomoci druhým. Vytvořili jsme neuronovou síť, která dokáže rozeznávat plicní onemocnění. Nakonec to má větší přesah, než jsme čekali, a v současné době už jednáme s distributory o dalším využití. Bavíme se také s nemocnicemi a nadnárodními firmami, které se věnují zdravotnickému a bio-tech sektoru, takže toto mi teď zabírá většinu času.

To zní jako pořádně nabitý program. Máš vůbec někdy prostor na nicnedělání?

S manželkou jsme v Brně koupili domek, takže donedávna jsem běhal kolem něj a odreagovával se u rekonstrukce. Teď svůj čas na nicnedělání využívám k cestování s manželkou a dcerkou, která už ve svých šesti měsících navštívila více přednášek, muzeí a konferencí než leckterý badatel. (smích)