Považujete se za vlivníka (český výraz pro influencera, který Běžící češtinář schvaluje, pozn. red.)?

(smích) Myslím, že teď už ano. Tuším, že mě dohromady sleduje kolem šedesáti tisíc lidí. Za typického influencera se ale nepovažuji. Je pravda, že mi hodně lidí píše, jak díky mně odmaturovali nebo začali studovat na filozofické fakultě. To je ale asi trochu jiný typ influencerství…

Jak dlouho se věnujete popularizaci češtiny?

Na sociálních sítích jsem už dlouho. Původně jsem češtinu nepropagoval, byl jsem jen běžný uživatel. Někdy kolem roku 2015 jsem začal tweetovat o pravopisu nebo gramatice a zjistil jsem, že to dost lidí zajímá. Zásadní zlom přišel s první karanténou, kdy se mě dost lidí ptalo, jestli na sítích nechci pomáhat těm, co se potýkají s distanční výukou. Tehdy jsem začal o češtině psát víc.

Uživil byste se dnes sociálními sítěmi?

Před časem jsem vstoupil na platformu Herohero, kde za malý poplatek nabízím „prémiový obsah“. Myslel jsem si, že to bude mít úspěch, ale jde to ztuha. Využívá to několik desítek uživatelů, což mě trochu mrzí, ale jinak to nejde. Jednak to neodpovídá tomu, kolik času do obsahu investuji, jednak postrádám reakce mas, na které jsem zvyklý. Navíc se najdou i lidé, kteří předplatné nechápou. Jedna paní mi dokonce napsala, že je to ode mě drzost…

Měl jsem také několik spoluprací s vybranými značkami. Spoustu jsem jich ale odmítl, protože mám zásadu, že nebudu propagovat věci, které nesouvisí s tím, co dělám, nebo které bych si třeba sám nekoupil. Nechci si taky rozbít strukturu feedu, a naopak chci být autentický. Souvisí to také s tím, že nemám v plánu oddělovat osobní život, mě jako Jarmila, od Běžícího češtináře. Nechci být na sítích jen neosobní učebnicí. Lidé by měli vědět, čí obsah sledují, vidím to tak já i mí followeři.

Dokázal byste říct, jací jsou čeští žáci?

Tohle je asi spíš otázka na někoho, kdo má s běžnou výukou mnohem větší zkušenosti. Sice už jsem toho odučil hodně, ale ne na státní škole. Ze svých přednášek a workshopů jsem si ale odnesl dost postřehů, třeba to, že nejpozornější bývají kupodivu středoškoláci. Než jsem začal s přednáškami na školách, očekával jsem, že zrovna oni budou nejvíc otrávení, ale pletl jsem se.

Jak náročné je získat jejich pozornost a udržeti si ji? Nechtějí být záměrně spíše pasivními posluchači?

Někdy se jim spolupracovat nechce, to je pravda. Vždy si s nimi ale nějak poradím a většinou funguje, když si ze sebe dělám srandu. Třeba když ukážu fotografie, na kterých mám oranžové vlasy (smích). Prostě jim dokážu, že nejsem tak úplně normální učitel, ale že jsem jako oni. Naladím je na svou notu, a když pak přepnu na gramatiku, snadněji udržím jejich pozornost. Pomáhám si také barvami, komiksy či třeba častým střídáním témat. Snažím se ukázat, že výuka může být sranda, a proto do přednášek zapojuji také kvíz, díky kterému zapojím všechny posluchače. Zpětná vazba je super. Vždycky se ale samozřejmě najdou žáci, které nezaujme nic…

Mají pro váš styl výuky pochopení samotní učitelé? Jakou od nich máte zpětnou vazbu?

Záleží, jak se to vezme, protože mě do škol často zvou především učitelé, kteří mě znají ze sociálních sítí. Setkání s nimi jsou vždy skvělá, protože se na mě těší. Přednášek se ale pochopitelně účastní také ostatní učitelé, kteří jsou ze „staré školy“. Nechápou mě a neví, proč tam jsem a co vlastně dělám. Často jen sedí, překvapeně sledují smějící se žáky a nevěří vlastním uším, když mluvím nespisovně. Asi dvakrát mi někde nenápadně připomněli to, že jsem nikdy na běžné škole neučil...

Není to z jejich strany oprávněný argument?

Je. Odpověděl jsem ale, že se také nesnažím být vzorem pro učitele, jen bavím češtinou. Už dlouho mě jinak školní učitelská zkušenost láká. Sledovat, jak pomáhám žákům posunout se dál, jak se vyvíjejí. Odrazuje mě od toho ale český vzdělávací systém, zejména všechna administrativa s tím spojená. Jsem na to až alergický.

Zaujalo mě, že jste původně vystudoval střední průmyslovou školu. Co konkrétně jste studoval?

Technické lyceum. Původně jsem chtěl na víceleté gymnázium, ale rodiče mi to rozmluvili. Na konci základní školy jsem pak váhal mezi gymnáziem a prumkou – tehdy mě bavily počítače, matematika a kreslení. Vůbec jsem netušil, že budu češtinářem, a nakonec jsem se rozhodl pro modernější průmyslovku. Gymnázium nebylo tak vybavené, bylo takové staré a zchátralé, podobně jako filda před rekonstrukcí (smích).

Působí to tak, že vaše cesta k češtině nebyla vůbec samozřejmá. Co u vás vzbudilo zájem?

Táta byl češtinář, takže to máme v rodině. Na základní škole mě ale bavilo všechno možné a moc jsem nepřemýšlel nad tím, co bych chtěl v životě dělat. Až nějak ve třeťáku jsem začal chatovat, psát blog, a později poloprofesionální články o fotbale, až jsem si uvědomil, že mě psaní vlastně dost baví. Takže jsem se rozhodl, že chci psát. Jen jsem nevěděl co ani kde.

A nakonec jste si podal přihlášku na filozofickou fakultu…

Když jsem se hlásil na vysokou školu, tak jsem si podal čtyři přihlášky: kromě filozofické fakulty jsem se hlásil na stavárnu, na práva a na žurnalistiku v kombinaci s češtinou. Na žurnalistiku jsem si věřil hodně, podcenil jsem ale přijímačky. Říkal jsem si, že je to vše v těch té-es-péčkách nebo ó-es-péčkách logické, že stačí myslet, jenže mi nedošlo, že jsou v případě žurnalistiky součástí přijímaček také základy společenských věd. Na prumce jsme holt měli dějepisu a spol. méně a taky mě tehdy historie nebo společnost moc nezajímaly. Všechno jsem se později doučil až na fildě, která mě celkově dost změnila. Začal jsem se zajímat o charitu, o menšiny, poté politiku obecně a začal jsem úplně jinak uvažovat. Pochopil jsem, kým bych chtěl a měl být. Lidé, se kterými jsem se na fakultě, ale také ve světě setkával, mi otevřeli oči. Kdykoliv jdu po fakultním dvorku, tak se cítím jako doma.

Chtěl bych ještě podotknout, že filda pro mě nebyla žádnou záložní variantou. Věděl jsem, že ať už se dostanu kamkoliv, vždy nakonec budu dělat něco, co mě bude bavit. A při studiu bohemistiky jsem opravdu dlouho nevěděl, jak to skončí. Až to došlo k doktorátu, já se stal takovou pomocnou levou rukou svého školitele dr. Křístka, zamiloval jsem se ještě víc do stylistiky, následně získal zkušenosti jako lektor, doučovatel a korektor a skončilo to Běžícím češtinářem, který s češtinou provádí všechno, co se dá a co ho baví, nejen na sociálních sítích.

Svou práci také dost spojujete s během. Máte na něj přes všechny své aktivity vůbec ještě čas?

Zrovna teď mám opět váhu, kvůli které mé běhání začalo (smích). V srpnu jsem si nějak vymkl kotník, takže jsem nějakou dobu neběhal. A krátce nato jsem se na stavbě při zuřivém pokusu o likvidaci velkého kamene kladivem udeřil do kolena, takže jsem neběhal ještě déle. Ale teď se do toho zase pomalu dostávám. Když se člověk stravuje jako já, tak ty kalorie jsou vražda. Musím přežít Vánoce a pak se chci dostat zpět do formy.

Máte nějaký vysněný cíl? Kam by chtěl Běžící češtinář v životě doběhnout?

Co se týče běhání, chtěl bych se vrátit do závodní formy – ale to bude návrat, ne posun. Co se týče práce, tak bych byl rád, kdyby nadále přetrval zájem o mé kurzy a webináře, jejichž nabídku plánuji dál rozšiřovat, a aby mě pořád chtěli jako hosta na školách. Rád bych také konečně napsal knihu, která bude inspirována mou tvorbou na Instagramu. Chtěl bych do ní zakomponovat i kvízy, ale hlavně by to mělo být zábavné. Určitě to nebude další pracovní sešit, kterých jsou plná knihkupectví. Mým snem mimo češtinu a vlastně i mimo samotné běhání je pak procestovat USA, to by byla paráda.