Čím jsi chtěl být jako malý?

Myslím, že jsem chtěl být kuchař, ačkoliv jsem nijak nevařil a maximálně jsem pomáhal babičce. (smích) Vzpomínám si, že jsem na chatě dělal takovou hospůdku – vzal jsem si pár krabic, na ně jsem položil dřevěnou desku a na tu pak postavil prázdné lahve od piva. Dělal jsem si takhle takový byznys. Od rodičů jsem později dostal i kuchařku, když jsem se jich ale zeptal, jestli něco společně uvaříme, vždy řekli, že až budu starší. No, a v deseti letech mě už vaření přestalo zajímat…

Takže jsi začal snít o něčem úplně jiném?

Ke konci základní školy mě začaly zajímat technologické novinky – mobily a tablety. Takže jsem si říkal, že bych se mohl věnovat IT. Na gymnáziu jsem ale měl na informatiku vyučujícího, který mi ten obor dost znechutil. Začal jsem se proto víc zajímat o historii.

Jen tak, z ničeho nic?

Už jako malý jsem si rád kreslil napoleonské vojáčky – to byla možná taková moje zvláštnost. (smích) Pravdou ale je, že se o vojenskou historii zajímal můj otec i děda. Já jsem se o to začal víc zajímat až na střední škole – svou sočku ( Středoškolská odborná činnost, pozn. red.) jsem dokonce věnoval mládežnickým organizacím v období normalizace. Tehdy jsem poprvé začal více zkoumat a bádat. Musel jsem pracovat s dobovými prameny a vlastně jsem si uvědomil, že mě to dost baví.

Takže sis podal přihlášku na historii…

Zvažoval jsem ještě ekonomku, ale nakonec jsem se přihlásil na historii na fildě. Nechtěl jsem později litovat, že jsem studiu historie nedal šanci. Plánoval jsem zkusit alespoň rok – nakonec jsem zůstal a jsem za to rád.

Jaké historické téma či období máš nejraději?

Věnuji se zejména období tzv. dlouhého 19. století, přičemž mě zajímá především prostor střední a středovýchodní Evropy. Zaměřuji se na vojenské, sociální a hospodářské dějiny – ostatně má bakalářská a magisterská práce pojednávají o vojenském vzdělávání v habsburské monarchii.

To je zajímavé téma. Jak ses k němu dostal? A co jsi zjistil?

K tématu jsem se dostal náhodou. Když jsem měl v předmětu Dějiny českých zemí v 19. století zpracovat referát, zbylo na mě téma „pomník jako typ historického pramene“. Nedaleko mého domova mě zaujal pomník padlých chovanců bývalé královopolské kadetní školy, kteří zahynuli v roce 1878 při vojenském tažení v Bosně a Hercegovině. Vyučující mi navrhla, ať zkusím dohledat více informací o kadetní škole. No a to mě nasměrovalo ke studiu dějin kadetního vzdělávání v českých zemích, kterému jsem věnoval bakalářku a později rovněž se tomu plánuji věnovat v magisterské práci.

Vytvořil jsem přehled o vývoji vzdělávání kadetů a s ním souvisejícího vojenského vzdělávání v habsburské monarchii – konkrétně ve školských zařízeních na českém území. Zaujala mě zejména nejistá životní dráha mladého důstojníka a poněkud finančně náročný život, který členové důstojnické „kasty“ vedli a jenž některé mladé důstojníky zadlužil do té míry, že si sáhli na život.

Máš za sebou bakalářské studium historie a blížíš se do finále navazujícího magisterského studia. Máš už jasno v tom, čím budeš?

Možností je spousta. Momentálně nemám jasnou představu, jakým směrem se budu ubírat. Počkám, jak se to vyvine – přemýšlím například nad pracovní stáží v zahraničí nebo prací v administrativě či HR. Přestože jsem rozhodnutý, že se v budoucnosti nebudu věnovat historickému řemeslu, nelituji své volby. Studium na filozofické fakultě mi dalo mnoho příležitostí pro seberozvoj, a tak se snad ve světě neztratím. Baví mě, že jsem svůj koníček z dětství dokázal přetavit do něčeho, čemu se věnuji do hloubky a svým způsobem profesionálně.

Vzpomeneš si ještě, proč ses na konci střední školy rozhodl přihlásit na Filozofickou fakultu MU? Co tě tehdy zaujalo?

Částečně to bylo pragmatické rozhodnutí. Jsem Brňák a nedávalo mi smysl vyhazovat peníze tím, že budu studovat a žít v nějakém jiném městě. Masarykovu univerzitu jsem zároveň dost dobře znal – pracoval na ní můj otec a já sám jsem dokonce brigádně působil na vrátnici rektorátu.

Na naší fildě mě obecně baví její prostředí. Fakulta je dost zmodernizovaná, takže je tady spousta zajímavé architektury a zeleně. Líbí se mi také pestrost, kterou člověk vidí na každém rohu. Studující chodí v tom, co mají rádi, a obecně se projevují takoví, jací doopravdy jsou. Vnímám, že je tady hodně různých osobností, a to je určitě dobře. Každý si najde svou skupinku s podobnými zájmy a s podobným viděním světa.

A co se týče studia samotného – jak náročné je?

Závisí to dost na tom, jak se k tomu člověk postaví. Jestli chce jen prolézat, tak zřejmě nějak proleze. Myslím si ale, že se pak ztrácí podstata toho, proč se člověk přihlásil na vysokou školu. Smyslem je přeci něco se naučit – a do toho člověk musí logicky nějaké úsilí dát. Když se snaží, určitě se mu prostor k realizaci otevře. Studium na fildě je podle mě založené hlavně na diskusi – nikdo by se neměl učit všechny věci nazpaměť, ale spíš o nich přemýšlet a zasazovat si získané informace do kontextu.

Myslím, že jsem se naučil pracovat s informacemi, a především kriticky myslet. Potkal jsem také řadu zajímavých lidí a našel mezi nimi skvělé kamarády. Studium na filozofické fakultě mi otevřelo dveře do světa.

Udělal bys na začátku něco jinak?

Myslím, že jsem studiu věnoval opravdu dost času, a odpovídají tomu i studijní výsledky. Vedle studia historie jsem se ale také snažil hledat cesty, jak se rozvíjet v dalších směrech. Například jsem se zapojil do mezinárodní mládežnické organizace AIESEC, kde jsem si mohl vyzkoušet různé pracovní pozice a zjistit, co mě baví a co ne. A také jsem poznal lidi z jiných fakult a univerzit.

S organizací AIESEC jsi později sám vycestoval na dobrovolnickou zahraniční stáž. Kde jsi byl a co jsi tam dělal?

Byl jsem šest týdnů v Gruzii. Původně jsem tam měl pracovat na projektu, který se zaměřoval na osobní rozvoj středoškoláků. Kvůli covidu se to ale dost zamotalo, takže jsem nakonec skončil u něčeho, co jsem původně dělat vůbec nechtěl – učil jsem gruzínské, ukrajinské a ruské děti anglicky. Přišlo mi ale, že je ten jazykový kemp dost striktní, a necítil jsem se tam tak moc dobře. Navíc jsem pracoval asi dvacet dní v kuse bez větších přestávek, což bylo dost vyčerpávající. Samozřejmě jsem mohl kdykoliv skončit, ale to jsem nechtěl.

Když skončil kemp, mohl jsem cestovat po Gruzii s dalšími stážisty z jiných zemí. To bylo super a mám z toho spoustu pozitivních vzpomínek. Gruzínci jsou dost vřelí a pohostinní. Jejich zemi jsem si zamiloval a mrzí mě, jak moc špatná je tam aktuálně politická a ekonomická situace.

Jeden celý semestr jsi rovněž strávil na studijním pobytu v Nizozemí. Co ti dala tahle zkušenost?

Odjížděl jsem tam s tím, že z toho chci vytěžit maximum. A to se myslím povedlo. Když bych měl zmínit jednu věc, která mě zaujala, tak by to byl vliv nizozemské koloniální minulosti na pohled Nizozemců na dnešní svět. Snaží se o něm přemýšlet z různých úhlů a uvědomují si, že svět nerovná se jenom Evropa. Myslím, že s tím máme v Česku občas problém.

Obecně mi také přijde, že jsou tamější studující ve výuce aktivnější a s vyučujícími se snaží mnohem víc komunikovat. Líbilo se mi, že tam nikdo moc neřeší akademickou hierarchii – akademická půda podle mě není tolik zkostnatělá.

Vraťme se ještě na chvíli zpět do Česka. Čemu všemu se vedle studia věnuješ? Máš kromě historie nějaké další zájmy?

Momentálně pracuji jako asistent na studijním oddělení jedné soukromé vysoké školy v Brně. Život ale není jenom práce, a tak například rád sportuji. Aktuálně se také už několik měsíců zabývám krav magou (izraelský systém sebeobrany, pozn. red.), rád si ale také zajdu s kamarády do posilovny či zaplavat. Také si rád přečtu nějakou knížku nebo rád cestuju, a to zejména tam, kde není moc turistů.