Zanedlouho si připomeneme rok od začátku války na Ukrajině. Jakou změnou od té doby ukrajinistika na filozofické fakultě prošla? Připomeňme, že studenti i lektoři se zapojili do nejrůznějších aktivit, pomáhali, pořádali sbírky či různé akce na podporu ukrajinských uprchlíků.

Pomalu se začínáme dostávat do normálu, ale práce je pořád hodně. V prvních měsících po invazi byli intenzivně vytížení všichni, kdo uměli ukrajinsky, včetně našich studentů. Tlumočili jsme uprchlíkům, překládali různé písemné dokumenty či prohlášení. Bylo také důležité spolupracovat s médii, kde ukrajinští studenti popisovali, jak válku prožívají jejich rodiny na Ukrajině. V médiích se najednou objevila spousta nových odborníků na Ukrajinu, a to nemyslím ironicky. Mnozí z nich mají velké vědomosti.

Jsou to vždy jakési vlny zvýšené pozornosti. Obdobná situace byla například v době pomerančové revoluce v roce 2004, kdy později zájem také opadal, se situací dnes se to ale samozřejmě srovnat nedá. Jak jsem ale pochopil, Česká republika se chce v obnově Ukrajiny hodně angažovat, bude to příležitost pro firmy a bude zřejmě poptávka i po našich absolventech, kteří by mohli například tlumočit obchodní jednání a využít své jazykové znalosti.

Ruština už na Ukrajině vítaná nebude?

Je to zřejmé už teď. Dřív si obchodníci s Ukrajinou vystačili s rusisty, protože se rusky domluvili. Domluví se i nadále, ale situace se mění a Ukrajinci už rusky mluvit nechtějí. Pokud tedy vše dobře dopadne, ukrajinistika bude velmi perspektivní obor. Studentů jsme na našem pracovišti nikdy neměli mnoho, což je zřejmě i dobře, protože to, co naši studenti oceňují, je právě i ona komorní atmosféra, v níž máme jeden k druhému velmi blízko. To bychom rádi udrželi. Masovým oborem zřejmě nikdy nebudeme, volné kapacity však stále ještě máme.

Vzrostl v návaznosti na válku zájem o studium ukrajinistiky?

Dal by se očekávat, ale zatím se příliš neprojevil. Invaze začala 24. února 2022 a uzávěrka přihlášek do bakalářského studia byla o čtyři dny později. Zvýšený zájem jsme zaznamenali v doplňovacím kole přijímacích zkoušek a zřejmě bude i letos. Byla to právě invaze, která ukázala, jak je nás ukrajinistů velmi málo. Jsem rád, že naši studenti i absolventi najednou viděli, že to, co se u nás naučili, mohou využít. A sami na sobě vidí, že jsou poměrně vzácní.

Podařilo se vám naplnit snahu přibližovat ukrajinistiku formou distančního vzdělávání či online výuky například starším generacím či lidem, kteří nemají možnost denního studia, jak jste o tom mluvil v loňském rozhovoru?

Nepodařilo, bohužel jsme na to vzhledem k okolnostem neměli čas. Příprava akreditace je složitý administrativní proces a je to úkol, který nám zůstává do budoucna.

Na druhou stranu teď máte mnohem víc zkušeností, díky nimž pro vás bude příprava distanční výuky snazší.

Ano, to je pravda. Jedna věc je, že zájemci získají distanční či kombinovanou formou bakalářské vzdělání, jiná věc je naše směřování směrem k veřejnosti, kdy například přijímáme některé zájemce do našich kurzů pro začátečníky. Výuku ukrajinštiny pro veřejnost, bohužel, nenabízíme, na to je nás opravdu málo, ale dobře nás v tomto směru zastupuje Ukrajinské centrum v Brně, které kurzy češtiny pro Ukrajince a kurzy ukrajinštiny pro Čechy nabízí. Je o ně stále velký zájem. Navíc se na nás teď obracejí Češi, kteří umí na nějaké úrovni ukrajinsky a rádi by měli certifikovanou zkoušku, nejčastěji B2, tak se do budoucna pokusíme také o akreditaci udělování těchto certifikátů.

Jste ukrajinistou i hudebním vědcem, překládáte ukrajinskou prózu a poezii. Jako hudební badatel se zabýváte aspekty hudby ukrajinských skladatelů. Promítla se válka do poptávky o ukrajinskou kulturu?

Ano, a jsem za to velmi rád. Poté, co jsem pětadvacet let neúspěšně doporučoval institucím či médiím různé ukrajinské pořady o hudbě a nikoho to nezajímalo, se najednou spousta z nich se zájmem ozvala. Konečně tedy nastalo to, o co usilujeme stále: aby lidé měli o Ukrajinu a její kulturu zájem. Je ovšem potřeba rozlišovat akce, které pořádají Ukrajinci sami pro sebe a pro své příznivce v zahraničí, a zájem českých institucí o ukrajinskou kulturu. Dnes už je běžné si v Brně zajít na koncert ukrajinské hudby, což ještě před rokem byla vzácnost. Akci si organizují Ukrajinci a zvou samozřejmě i Čechy. V institucích už tento zájem trochu opadá, ale je to samozřejmě přirozený proces a jsem rád, že už například není potřeba lidem zdlouhavě vykládat, jak vypadá ukrajinská hudba či literatura, protože už určité povědomí mají.

Loni na podzim zahájil na Masarykově univerzitě svůj přednáškový cyklus ruský historik a religionista Andrej Zubov, který se svou rodinou odstěhoval kvůli válce na Ukrajině do Brna. Jste spolu v kontaktu?

Párkrát jsme se potkali a řekli si pár zdvořilostních frází, v bližším kontaktu však zatím nejsme. Na přednáškách jsem, bohužel, nebyl, ale myslím, že mít profesora Zubova na Masarykově univerzitě je velmi prestižní záležitost a udělit mu čestný doktorát bylo prozíravé. Když se Zubov z Ruska odstěhoval, jeho kroky mířily bez velkého váhání do Brna. Profesora Zubova nám spousta univerzit závidí a doufám, že jeho přítomnost v budoucnu vytěžíme i na Ústavu slavistiky.

V častém kontaktu jste naopak s Volodymyrem Zvyniatskovským, ukrajinským akademikem, který přišel přímo na Ústav slavistiky vyučovat literárněvědné předměty.

Ano, program přijímání ukrajinských pedagogů na Masarykovu univerzitu nám umožnil přijmout ho z mariupolské univerzity, která dnes už neexistuje. Je literární vědec, rusista, ukrajinista a zabývá se rusko-ukrajinskými literárními vztahy zejména v 19. století. To je téma velmi zajímavé, protože nám ukazuje, že dobré vztahy mezi oběma zeměmi můžou existovat, a dobře to ilustruje fakt, že Rusko a Ukrajina by spolu válčit neměly. Jsme za jeho přítomnost na fakultě moc rádi, máme v něm příjemného kolegu. Jen je škoda, že slíbená finanční podpora univerzity se stále snižuje. Bude tedy zřejmě na Ústavu slavistiky, zda s Volodymyrem budeme moci spolupracovat i nadále, nebo na to nebudeme mít peníze.

Spolu s akademiky univerzita přijala i ukrajinské studenty. Pozorujete, že se zde vytváří komunita, v níž se potkávají a sdílejí spolu svou kulturu, svoje názory?

Po covidové pandemii jsme na našem ústavu obnovili tradici pořádání předvánočního večírku a ukázalo se, že ukrajinští studenti v Brně a jejich přizvaní přátelé založili ukrajinský pěvecký sbor, který na setkání vystoupil. Na to, že je to uskupení poskládané z lidí různých pěveckých dovedností, mě překvapil vysokou uměleckou úrovní. Studenti mají zájem pokračovat a vypadá to, že sbor bude zřejmě zaštítěný samostatným předmětem, do kterého by lákali nejen ukrajinské studenty se zájmem o ukrajinský zpěv. To je, myslím, báječný nápad – a vzešel právě od studentů.

Jak dlouho plánují ukrajinští studenti a akademici v Brně zůstat? Plánují si zde budoucnost a zařizují nový domov, nebo se chtějí vrátit zpět?

Studenti se chtějí vrátit domů, chtějí být užiteční na Ukrajině. I když už zjistili, že mohou Ukrajině pomáhat i odsud. Na studijních výsledcích se to nepromítá, jsou velmi snaživí a přičinliví. Nezbývá než doufat, že podpora těchto studentů ze strany univerzity, která loni výrazně rezonovala v médiích, bude pokračovat.

Loni v dubnu jste měl přednášet na konferenci ve Lvově, ale z bezpečnostních důvodů jste nemohl odjet. Daří se na Ukrajině vědě?

Ta konference byla nakonec online. Organizace byla ztížená tím, že například přednášející z Kyjeva se během svého příspěvku musel schovat kvůli sirénám do krytu, za dvacet minut poté totéž učinil kolega ze Lvova. Dalším například během přednášek docházela baterka v notebooku a neměli další zdroj energie. I když tedy konference byla, pro některé to bylo ve velmi těžkých podmínkách.

Budete mít možnost se v nejbližší době na Ukrajinu podívat?

Abychom se nestali kabinetními ukrajinisty, měli bychom na Ukrajinu občas jezdit a moc se těšíme na to, až tam zas budeme moci přednášet, bádat v archivu a setkávat se s přáteli, kterých tam máme spoustu. Zatím je to ale v nedohlednu. Kompenzuje nám to ale skutečnost, že kolem sebe teď máme Ukrajiny mnohem víc než dřív, můžeme chodit na ukrajinské koncerty, filmy nebo si v Brně koupit ukrajinskou knihu, což ještě před rokem nešlo. Knihy jsme z Ukrajiny ještě donedávna vozili v taškách jako trhovci, protože nefungovaly ani prodeje přes e-shopy.

Ve většině českých médií už není téma Ukrajiny tak hojně přítomné jako na začátku války. Z jakých zdrojů čerpáte informace vy? Jaká média patří podle vás k věrohodným?

Aby měl člověk komplexní představu, je dobré čerpat z ukrajinských zdrojů. Já čtu denně internetové vydání novin Ukrajinská pravda a sleduji ukrajinský televizní kanál 1+1. Lze u nás naladit i ukrajinské rádio. To, že naše mainstreamová média už nedávají válce tolik prostoru, je sice pravda, ale setkávám se se spoustou zajímavých hostů a odborníků v různých podcastech, které nabízejí obsáhlé rozhovory, či dokonce detailní a fundované analýzy z válečné fronty. To mě mile překvapuje.

Mění se v průběhu času rétorika ruských médií? Před rokem jste hovořil o tom, že argumenty Vladimira Putina jsou spíše polopravdy. Stále je ruské sdělovací prostředky reprodukují?

Rétorika ruských médií zůstává, bohužel, stejná. Dokonce u nás na toto téma začínají vznikat analytické práce sledující ruská média a postupný roční vývoj. Zatím z toho vychází, že se o tématu války zatím příliš nemluví. Jde ale vidět, že jak měla zpočátku invaze na Ukrajinu obrovskou ruskou podporu, nyní maličko klesá a je více skeptiků. Pořád je jich ale velmi málo.

Válka trvá rok a reálně zasáhla mnoho ruských rodin, ať už s ohledem na mobilizaci či ekonomické dopady. Ani toto u Rusů nevyvolává více otázek či kritičtější myšlení?

Tyto otázky si klademe zřejmě všichni, ale myslím, že ke změně u Rusů nedochází. Skeptiků tam přibývá, ale rozhodně ne takovým tempem, jak jsme si představovali my či jak si to představovali západní politici věřící v dopad sankcí. Já tu změnu v Rusku nevidím a bohužel ji nevidím ani u Rusů usazených u nás či jinde na Západě. Mnozí z těch, kteří zde jsou, přemýšlejí podobně jako jejich rodiny v Rusku. Existuje samozřejmě spousta výjimek, ale je opravdu zvláštní, že i Rusové žijící u nás, kteří mají naprosto otevřený přístup k informacím, uvažují o Ukrajině negativně. Mobilizace samozřejmě spoustu rodin zasáhla, ale to je stále mizivé procento s ohledem na to, kolik Rusů je. Jsou ovšem oblasti, kde se mobilizovalo více, a zde válečné ztráty prožívají intenzivněji. A se sankcemi je to v Rusku také složitější – to, že nemají určité zboží, je rozladí, ale berou to zatím spíš hrdě. Dokážou přece nahradit McDonald, a když není k dostání například francouzské víno, nahradí jej vínem ze „svého“ Krymu, to je přece také vynikající. To, co zatím vyrobit nedokážou, se naučí a budou chtít být samostatní. Berou to jako výzvu, alespoň prozatím.

Faktem také je, že západní zboží do Ruska neoficiálně proudí, hlavně přes Gruzii, která z toho profituje. Sankce se tedy v mnoha oblastech obcházejí. Ale co je podle mého účinnější než sankce, je strach z partyzánských diverzních akcí na ruském území. To by mohlo protiputinovské nálady posílit.

Vnímají Ukrajinci, jak na ně v médiích nahlíží Česká republika?

Ti, kteří k nám přišli, to vnímají intenzivně, a jak je to na Ukrajině, to nevím. V ukrajinském tisku se o tom často píše, rozebírá se například, který prezidentský kandidát České republiky je pro Ukrajinu lepší či horší, Ukrajinci o tom mluví. Co však vyvolalo vlnu nevole, byla iniciativa Mír a spravedlnost, kterou iniciovali Matěj Stropnický, Jan Kavan a Václav Hořejší. To v ukrajinském tisku zarezonovalo velmi negativně, protože se sice mluví o míru, ale tato iniciativa má na mysli územní ústupky. Nahlas se to neříká, ale všichni tuší, že to mezi řádky je.

Jaké má Vladimir Putin v současnosti mezi ruskými politiky renomé? Měl by se bát státního převratu? Ruský politický vědec Abbas Galljamov, který psával pro Putina projevy, nedávno prohlásil, že Putin dobrovolně odstoupí a moc předá někomu jinému. Myslíte si to také?

Putinova pozice ohrožena je. A není to vlivem lidu, ale důsledkem mocenských bojů v ruské politice. Bylo to běžné i v sovětské politice a lze vidět, že nebude vyslyšen hlas zespodu, ale hlas zákulisních bojů. Spousta z nás si představuje, že když odejde Putin, bude vše v pořádku a situace pro Ukrajinu se zlepší. Ale nemusí to tak být. Už jen proto, jak je ruská společnost nastavená, mám obavu, že by to mohlo být ještě horší, zvlášť pokud si na Putinovo místo brousí zuby například čečenský vůdce Ramzan Kadyrov.

I český odborník na geopolitiku Michael Romancov poukazuje na to, že s odchodem Putina a případným rozpadem Ruska by míra nebezpečí ve světě mohla vlastně ještě narůstat...

Ano, na jednu stranu by to tuto obrovskou zemi oslabilo, na stranu druhou by to zřejmě dalo větší prostor regionálním vůdcům, kteří zrovna nepatří mezi zastánce demokratických hodnot.

Stojí podle vás Putin za sérií úmrtí ruských oligarchů a jejich rodin? Protože nepodpořili válku, protože může znárodnit jejich majetek?

Je to možné. Dle mého názoru je za tím mocenský boj nebo vyřizování účtů. Být oligarchou východního střihu není jednoduché povolání, navíc je to povolání velmi rizikové. To bylo vždy, ať už mezi oligarchy navzájem či mezi oligarchy a státem. Mohli jsme to sledovat už po rozpadu sovětského svazu a možná už i za perestrojky.

Lze ještě válku řešit mírovou cestou? Dokážete si představit nějaké nejméně bolestné řešení pro všechny?

Bohužel ne. Samozřejmě by bylo ideální, aby Ukrajina vytlačila ruskou armádu ze svého území a Rusko by se stáhlo, ale reálně to nevidím, rozhodně ne v nějakém krátkém časovém horizontu. Ale moc rád bych se v tomto mýlil.

A názor zmiňované iniciativy Mír a spravedlnost, která k řešení konfliktu navrhovala vznik mezinárodního protektorátu?

To by bylo schůdné pro Západ a bylo by fajn, kdyby to bylo možné i pro Rusko. Ale Ukrajina, která už v tomto boji ztratila mnoho, ať už vojensky či na civilních obětech, na takový návrh nikdy nepřistoupí. Navíc s mezinárodním protektorátem mají neblahou historickou zkušenost, když po první světové válce rozhodnutím západních států vzniklo na území někdejší Západoukrajinské lidové republiky „mezinárodní území pod dočasnou správou polské vlády“, které bylo nakonec v roce 1923 rozhodnutím stejných evropských mocností připojeno k Polsku jako jeho integrální součást. Ale je vlastně velkým překvapením, že i navzdory novým ruským útokům a masakrům se nepodařilo Ukrajince zastrašit. Lidé na Ukrajině válku vnímají až stoicky. Nepláčou, vědí, že taková je realita.

Jak se v současnosti na Ukrajině žije?

Těžce, a je jedno, zda jste blízko frontové linie, či ve vzdálenějších oblastech. Lidem nejvíc zasahuje do života to, že jsou bez proudu, tedy i bez tepla, nebo že musejí kvůli leteckým poplachům neustále odcházet do krytů. Jak mi říkali známí, tyto poplachy jsou z 95 procent plané, i když pohyb raket na dané místo registrují. Čím dál víc lidí ale už do krytu nechodí, a následkem jsou pak civilní oběti. Lidi to omezuje v zaměstnání, má to dopad na celkovou ekonomiku.

Na druhou stranu, například spisovatel a malíř Anatolij Dnistrovyj, jehož román jsem nedávno přeložil, začal kvůli výpadkům energie malovat při svíčkách. Objevil díky tomu nové odstíny a vytváří obrazy pomocí nové techniky. To je zrovna dobrý příklad toho, že i v negativním dopadu války si Ukrajinci dokážou najít něco pozitivního.

Je podle vás stále reálná jaderná hrozba? Ať už jadernými zbraněmi či zneužitím záporožské elektrárny, kterou Rusové obsadili?

Budu doufat, že se to nestane. Rusko je ovšem jadernou velmocí a zcela vyloučit to nemůžeme, protože v Rusku se už nedá vyloučit vůbec nic. Proto bychom tuto hrozbu neměli podceňovat. Pokud by Rusové elektrárnu ohrozili, není to riziko jen pro nejbližší okolí. Elektrárna je na jihovýchodě Ukrajiny, leží na řece Dněpr ústící do Černého moře. A Rusko by také od Západu mělo důrazně slyšet to, že pokud zaútočí jadernou zbraní, jiná jaderná zbraň jim přiletí zpět. Zde Západ trošku zaspal a Ukrajince v této souvislosti rozladilo i prohlášení francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, který se najednou začal bát o bezpečnost Ruska. To byl signál Západu, který Ukrajinci nepřijali.

Deník The New York Times nedávno napsal, že Kyjev má v současné době jen omezený čas, aby se nachystal na očekávanou ruskou jarní ofenzivu a na vlastní protiútok. Jaké podle vás bude ukrajinské jaro?

Zřejmě velmi těžké. Ruská ofenziva se dá na jaře očekávat, už vzhledem k tomu, že se nemalá část ruské armády nachází na území Běloruska. To opětovnému útoku na Kyjev nasvědčuje. Je zásadní Kyjev udržet a Ukrajinci si to uvědomují. Měli by být připraveni nejen Kyjev uchránit, ale případně i na následný protiútok. A nelze očekávat, že to pro Rusko dopadne znovu katastrofálně. Rusové se z chyb poučí a o to to bude pro Ukrajinu těžší.