Kariéru sportovce jsem vyměnil za psychologii, vypráví student FF MU

Čím jsi chtěl být jako malý?

Vzpomínám si, že jako úplně malý jsem chtěl být archeolog, protože v tu dobu zrovna hrozně frčely filmy jako Indiana Jones a Jurský park. V předškolním věku jsem proto snil o objevování starých hrobek a dinosaurů. Archeologie a staré civilizace mě tak fascinovaly, až jsem si říkal, že přesně to bych chtěl jednou dělat.

Pak jsem ale začal hrát hokej a přibližně v šesti letech, kdy začalo být tréninků více, ze všech předchozích snů najednou sešlo. Tehdy jsem si začal představovat kariéru hokejisty nebo trenéra.

Nyní se věnuješ psychologii. Podle čeho ses rozhodoval při výběru oboru?

Mělo to svůj vývoj. Pamatuji si, že v prváku na gymnáziu jsem rodičům jednou řekl, že zatím vůbec nevím, čím budu. Ale že něčím určitě jo a že budu šťastnej. (smích) Krátce nato jsme ve škole měli seminář psychologie a tam jsem zažil pár momentů, kdy jsem koukal a říkal si: „Tohle je ta psychologie?“ Braly se tam věci, které jsem si pod pojmem psychologie nepředstavoval. Zprvu mě tedy ten kurz moc nenadchl, ale jak postupoval a já si přečetl první psychologické knížky, řekl jsem si, že tohle vypadá dost zajímavě.

Lákaly tě i jiné obory?

Věděl jsem, že nemůžu dělat ajťáka nebo strojaře, že potřebuji pracovat s lidmi, takže jsem se orientoval tímto směrem. Chvilku jsem přemýšlel nad učitelstvím, ale to byla spíše taková záložní varianta, skrze kterou bych spojil svoji lásku k historii a společenským vědám. Jsem však přirozeně hodně zvědavý, a když jsem si četl o různých psychologických experimentech, říkal jsem si, že je neskutečné, co všechno se dá v rámci psychologie zkoumat a kolik možností tento obor nabízí.

Upřímně, na střední jsem ještě vůbec nevěděl, co přesně budu po vysoké dělat. Představa oboru, který je relativně široký a s nímž můžu pracovat kdekoli od nemocnice po armádu, mě proto uklidnila právě tím, že si můžu vybrat. Ještě předtím, než jsem šel na přijímačky, jsem už byl rozhodnutý, že i kdyby to nevyšlo, zkusím to další rok.

Proč ses rozhodl pro Brno? Pocházíš z Litvínova, což je docela daleko.

Ano, z Litvínova je to blíž do Drážďan než do Prahy, natož do Brna. Ale já jsem chtěl změnu – jít po střední trošku dál než do Prahy. A lákalo mě jít na Moravu. Navíc jsem se dozvěděl, že do Brna jde i jeden z mých spolužáků, což byl další impuls. Začal jsem se o Brno trošku zajímat a zjistil jsem, že Masarykova univerzita je větší než univerzita v Olomouci a nabízí více příležitostí, například více spoluprací v rámci Erasmu a dalších sítí. Brno je navíc skvělé studentské město. Když jsme s kamarádem jeli do Brna na přijímačky, dorazili jsme o den dříve a zašli se projít do města. Najednou se k nám přidala skupinka neznámých, ale moc přátelských lidí. Za chvíli už jsme seděli na pivu a povídali si o všem možném. Byl to hrozně příjemný zážitek – hned moje první cesta do Brna mě prostě nadchla.

Co bys teď poradil svému mladšímu já, kdyby se právě chystalo na vysokou?

To, co charakterizuje můj průchod vysokou a co bych určitě doporučil, je „ptej se“. Ptej se na všechno a ptej se všech, protože kdo jiný ti to vysvětlí než vyučující, kteří se danému tématu věnují celé své profesní životy? Nestyď se zeptat na přednáškách nebo na seminářích. Nehleď na strach, že budeš vypadat hloupě, že tohle bys už možná měl umět a co si budou myslet. Na vysoké se počítá s tím, že neumíš všechno.

Další rada, kterou jsem se bohužel sám tolik neřídil, by byla „zapiš si i předměty mimo svůj obor“. Vyzkoušej si už během studia fyziku, biologii nebo cokoliv jiného tě zajímá. Pro mě to byl třeba kurz Komunikační trénink, který sice souvisel s mým oborem, ale zároveň byl na jiné fakultě a otevřel mi spoustu dveří.

A ještě je tu jedna věc. Neboj se si to užít. Seznamuj se se spolužáky, běž s nimi na pivo nebo výlet… Škola samotná je důležitá, ale když máš kolem sebe super partu, může tě studium a vše okolo bavit mnohem víc. Výška je do velké míry o lidech a musím říct, že na ty já měl obrovské štěstí.

Jakou roli hrály a hrají ve tvém životě Brno a studium na vysoké škole?

Myslím si, že naprosto zásadní. Jedním z důvodů je má zvědavost: opravdu si myslím, že kdybych nedostal vědecké odpovědi na některé otázky a neměl prostor rozvíjet své kritické myšlení, skončil bych v nějaké sektě. (smích) Pořád bych totiž potřeboval odpovědi na takové otázky, jako je smysl života, jak se utváří morálka, proč děláme to, co děláme, nebo jak funguje naše rozhodování. Podobné otázky se řeší i v rámci psychologie: co je pro nás smyslem bytí nebo jak ho vnímáme.

Studium a Brno zároveň měly a mají důležitou roli v mé kariéře. Díky znalostem a kontaktům získaným během studia v současnosti lektoruji na univerzitě a pracuji jako sportovní a pracovní psycholog. To jsou věci, ke kterým bych se jinak dostával jen těžko.

Jaká jsou tvá oblíbená místa v Brně?

Těch mám víc. Studentům fildy bych určitě doporučil palačinkárnu Panksy, protože tam jsem se před státnicemi chodil učit tak často, až jsem čekal, že mi vyrobí věrnostní kartičku. (smích) Stejně tak mám rád asijskou restauraci Su Chi přímo u fakulty.

Abychom ale nezůstali jen u těch míst, kde se dá najíst nebo napít (i když jsou důležitá), mám rád třeba Kraví horu, jmenovitě Wilsonův les a okolí hvězdárny, které jsem během pandemie prochodil skrz naskrz. Hrozně mě to uklidňovalo – bylo pěkné nebýt pořád zavřený doma, ale moct i uprostřed města utéct do přírody. Hodně jsem si oblíbil i starý fotbalový stadion za Lužánkami. Je už zavřený, ale pořád se tam dá vejít, zaběhat si nebo si zahrát fotbal, dá se tam taky jen tak posedět… Mezi mé oblíbence patří i pár hospůdek a ta nejznámější brněnská místa jako park Lužánky, náměstí Svobody nebo Zelňák.

Kterému odvětví psychologie by ses chtěl v budoucnu věnovat?

Po magistrovi bych chtěl jít na doktorát, kam mě táhnou dvě témata. Prvním je sportovní psychologie. Od sportu jsem se vzdálil na hodně dlouhou dobu a nijak jsem neplánoval něco podobného dělat, ale teď, když se ke mně sport vrátil vrátil skrze pracovní nabídku, jsem si řekl, že to vlastně není špatný nápad. A druhým tématem, které je i obsaženo v mé práci, je práce se skupinami a s komunikací. Přičichl jsem k oblasti nenásilné komunikace a to je něco, co by mě asi bavilo dál zkoumat a co mi lidsky dává smysl. Jde o téma, které mě baví a fascinuje: rozebrat naše interakce na prvočinitele a přijít na to, co přesně se ve skupině stalo, proč se to hnulo právě tímto směrem a tak podobně.

Proč bychom se podle tebe měli zajímat zrovna o fungování skupin?

Ve skupinách jsi skoro pořád, ať chceš, nebo nechceš. Souhlasím s myšlenkou, že žádný člověk není ostrov sám pro sebe a že zkrátka nejde se zcela izolovat od ostatních. A jelikož je to nevyhnutelnost, myslím si, že je lepší hledat, jak spolu můžeme fungovat líp než hůř – najít si způsoby, abychom se byli schopní bavit tak, že si rozumíme a ani jednomu z nás to nevadí a neškodí.

Proč sis vlastně vybral psychologii na filozofické fakultě v Brně a ne jinde?

Velkou roli tam hrálo samotné Brno. A proč psychologie na fildě? Přijde mi, že je tu obrovská volnost, což mi sedí. Není tu nikdo, kdo by mě tahal za ruku, dával mi úkoly a říkal mi, co musím umět a dělat. Zároveň mám ale pocit, že filda je fakulta otevřená iniciativě. Já se díky ní dostal k různým pracím, ale mimo to jsem už od prváku participoval i na výzkumech a učení. Pokud chceš studiem na fildě proplout, tak to jde – a někdy to jde i velmi lehce – ale pokud z něj chceš něco získat, tak tě v tom na fakultě rádi podpoří. Ta iniciativa ale musí přijít od tebe.

Jsi zakládajícím členem iniciativy Na doslech. Můžeš ji krátce představit? Proč jsi se do takového projektu pustil?

Na doslech jsou online skupinová setkání – něco na způsob toho, když se člověk sejde s kamarády a povídají si o tom, jak jim opravdu je. Když přišla doba, kdy se tohle nemohlo a kdy spousta lidí začala šít roušky a jinak pomáhat, rozhodli jsme se s přáteli a kolegy také nějak přispět. Chtěli jsme zorganizovat videosetkání, která budou do nějaké míry profesionálně moderovaná a vedená, ale zároveň s volnými tématy a otevřená všem. Když jste pořád doma s rodiči nebo se sourozencem, přítelkyní, manželem nebo se spolubydlícími a už si začínáte lézt na nervy, je fajn mít možnost si o tom, jak se teď cítím, popovídat i s někým jiným. Vytvořili jsme prostor, kde se můžou lidé potkat a sdílet tam všechny své pocity.

S partou, se kterou jsme Na doslech zakládali, jsme silní právě v práci se skupinami. A v tom je to i speciální – že to není jeden terapeut, psycholog nebo intervent na jednoho člověka, co má problém, ale je to prostě banda lidí, kteří si jdou popovídat a zároveň se u toho navzájem poslouchají. Většinou toho pak mají společného víc, než čekali.

Bude Na doslech pokračovat i po pandemii?

Určitě bychom to chtěli. Postupně se tam přestala objevovat pandemická témata a přirozeně se to posunulo k tomu, že se připojují lidi, kteří jsou třeba doma sami, prošli si rozchodem nebo jen zatoužili seznámit se s novými lidmi. Mám pocit, že tohle je univerzální, proto se to budeme snažit držet i po pandemii. Často je i přes kameru vidět, že ti lidé trošku roztají, že se někdo víc usmívá nebo že se mu ulevilo. To nás motivuje.

Do budoucna přemýšlíme i o programech pro zdravotníky, právě teď rozjíždíme i setkání v angličtině, aby si na Na doslech mohli zajít i lidi, kteří žijí v Česku, ale česky nemluví.

Co tě nejvíc láká do budoucna? Máš nějaký dream job, nebo chceš pokračovat ve studiu a výzkumu?

Nad tím poslední dobou hodně přemýšlím. Zatím se ještě necítím na to, abych šel někam pracovat na plný úvazek a působil jen na jednom pracovišti. V nejbližší době se tedy vidím dost podobně jako nyní, což znamená mít najednou rozjetých víc projektů plus něco dobrovolnického jako Na doslech, co mi dává i něco nazpátek. Chtěl bych zůstat takhle rozkročený mezi určitou formou studia a zároveň už i pracovat, dost mi totiž vyhovuje ta svoboda a prostor se dál vzdělávat.

Poslední otázka: proč má podle tebe smysl jít na vysokou školu?

To je hrozně individuální. Kdybych řekl prostě „hele, běž na vejšku,“ tak to konkrétnímu člověku nemusí sedět. Někdo nemusí být na to pořád se učit. Zároveň si nemyslím, že studium na vysoké je ta jediná správná cesta. Znám lidi, kteří vysokoškolské vzdělání nemají a kteří jsou úspěšní a dělají smysluplnou práci, která je naplňuje. Šli jinou cestou a mně to přijde úplně v pořádku. Je to lepší, než když se lidé na vysoké škole trápí a zjišťují, že to prostě není pro ně. Tam bych jim klidně poradil, ať jdou nejdřív pracovat, získají nějaké zkušenosti a třeba teprve potom jdou studovat.

Na druhou stranu, pokud má člověk aspoň přibližně nějaký směr, tak mi vysoká přijde opravdu přínosná. Mně osobně dala základ, se kterým můžu dál pracovat, a pomohla mi utřídit si priority. Psychologie je hodně široká, pořád ještě přesně nevím, jakým směrem se vydat, ale některé jsem už vyřadil. Na střední jsem věděl, že bych chtěl pracovat s lidmi, a díky vysoké jsem získal možnost prozkoumat různé varianty a možnosti. Zároveň – a to je pro mě důležité – se pořád něco učím. Hrozně mě fascinuje poznání jako takové, stále se něco dozvídat. To je pro mě asi jeden z nejzásadnějších důvodů, proč na vysokou školu jít.