Zprávy v tuzemských médiích z počátku letošního roku, věnované objevu runové kosti, který se před časem podařil vašemu týmu, vyznívaly jako zásadní milník české archeologie, který zcela změní náš pohled na staré Slovany. Co vlastně pro archeologa znamená tento typ nálezu?

Jak sleduji náš mediální prostor, archeologie je mediálně vděčná a někteří novináři, zvláště na internetu, mají velký zájem na čtenosti svých textů. Ten nález je sám o sobě samozřejmě velmi významný, ale média s oblibou všechno přifukují – podle titulků se každý půlrok vynoří objev století. Když si pak otevřete samotný článek, který obsahuje i citace konkrétního badatele, tak ta bublina splaskne a vše je uvedeno na pravou míru. Ale prostě platí – čím bombastičtější titulek, tím větší čtenost a větší příjmy z reklamy. To je jeden z problémů dnešní doby a vědci jsou do jisté míry obětí tohoto systému, což se může někdy obrátit proti nám. Jako třeba naše runová kost – mimořádně zajímavý nález, ale tím, jak byl medializován i v mezinárodním prostoru, vyvolal kritické, až odmítavé reakce. Ty se však netýkaly našeho odborného článku, ale „druhého života“ v médiích. Například v bulharské televizi nás kritizovali za něco, co my jsme nikdy nenapsali ani netvrdili.

Trápí vás tyto senzacechtivé titulky? Nebo podobné věci neřešíte, hlavně když se o archeologii píše, jak se říká? Nemáte potřebu některé mediální výstupy korigovat? 

Někteří mediální specialisté tvrdí, že negativní reklama je taky reklama, ale já jsem se ve všech novinářských rozhovorech i v dalších fázích vždycky snažil uvádět věci na pravou míru – a to je asi to jediné, co můžeme dělat. Nemůžeme nikomu radit či nakazovat, jak psát. Z mého pohledu je zajímavé, že existují různé kategorie médií – neslušná (česká) média, která rozhovor nedávají k autorizaci, slušná (česká média), která si nechávají autorizovat rozhovory, a pak špičková světová média, která text k autorizaci také nedávají, ale proto, že novináři jsou zodpovědní za svůj text a stojí si za ním. Když citují, tak doslovně, nicméně celkové vyznění článku je osobní zodpovědností novináře. 

Když jsem tedy poskytoval rozhovory k nálezu runové kosti, vždycky jsem se znovu a znovu snažil opakovat, čím nález pro archeologa je, v jakém kontextu je zasazen, co o něm můžeme prohlásit s jistotou a co jsou již spekulace nebo interpretace. Snažil jsem se novinářům ukazovat, jak tyto věci musí rozlišovat. 

K čemu tedy archeologický výzkum potřebuje popularizaci? Co je pro vás tím největším přínosem, když se, například nálezu runové kosti, ujmou bulvární média? Vidíte v tom nějaké konkrétní přínosy pro vědeckou práci?

Je to naprosto zásadní, protože v současném nastavení musí humanitní i sociální vědy extrémním způsobem prokazovat svou potřebnost pro společnost. Musíme zcela konkrétně ukazovat, jak výsledky našeho výzkumu mohou společnost obohatit. Bulvárními články v obskurním tisku bych se neznepokojoval, je to přece jen jistá reklama na naši práci. Když se pak, i skrze tyto kanály, dostane nějaká informace k serióznímu zájemci, může si podrobnosti dohledat. Mediální svět vnímám takto strukturovaně – jeho součástí jsou „rychlé“ zprávy, které útočí na první signální soustavu, a vedle nich existují média, která jdou více do hloubky, a v rozhovorech pro ně se pak vědec může vyjádřit i k subtilnějším tématům, uvést je do širšího kontextu a společnost skutečně oslovit. V tom vidím jednu z důležitých součástí tzv. třetí role univerzity – že jako výzkumník vstupuji do veřejného prostoru a snažím se sdělit něco důležitého.

Dotkl jste se postavení humanitních a sociálních věd, které musí stále znovu prokazovat svou užitečnost, narozdíl třeba od fyziky. To je tedy jedna důležitá linie popularizace vědy. A co přínos pro samotnou vědeckou či akademickou činnost? Stává se vám, že přijde například čerstvý absolvent a řekne: „Četl jsem o vašich výsledcích v časopise a nadchlo mě to, chtěl bych u vás dělat doktorát, spolupracovat na výzkumu?“ Může mediální známost pomoci u grantových komisí, které pak nemusí složitě přemýšlet, co je to za tým, který by měly podpořit? Nebo je to naivní představa?

U odborné veřejnosti je mediální pozornost spíše přítěží než přínosem, někteří kolegové na to nahlížejí z různých důvodů úkorně, jak už jsem říkal. V novinových článcích dochází často k jakési zkratce, takže prezentace výzkumu někdy působí až na hraně vědeckosti a bulváru. Já jsem ale přesvědčen, že jiné cesty není. Když budeme jenom kabinetními badateli, o kterých nikdo neví, proč tam jsou a co vlastně dělají, tak to může vést k jedině k tomu, že společnost se začne ptát, proč takové vědce financovat z daňových odvodů.

Pochopitelně, mediální zájem může přitáhnout pozornost budoucích studentů. Ale my se jim snažíme ukazovat zejména naše vynikající přístrojové vybavení, fantastické terénní stanice atd. Což se nám vcelku daří, přichází k nám hodně doktorandů z jiných univerzity, také ze Slovenska a v poslední době i ze vzdálenějšího zahraničí. Je to ale práce na poli vědeckém a pedagogickém, články v médiích nám mohou napomoci spíše jen v celkovém povědomí o fakultě a univerzitě. 

Nenarážíte v archeologii na podobný problém, který známe ze světa sportu – stejně jako fotbalu rozumí každý, tak i v otázkách historie naprosto všichni vědí, jak se co odehrálo. Není také tento rozměr dalším handicapem práce archeologa? 

V českém národě je historie velmi populární, mnoho lidí má svůj pevný a jasný názor na minulost více i méně vzdálenou, a ve veřejných debatách se tak objevuje řada různých „mudrlantů“. Ale každá mince má dvě strany – nám tento zájem jasně ukazuje, že archeologie může být chápána jako důležitá součást budování národní identity. Kořeny najdeme již v době obrozenecké, kdy společně s jazykovědou a historií tvořila archeologie základ národnostního povědomí. Proto do různých celospolečenských debat o národnostních otázkách můžeme vstupovat v relativně dobré pozici, jako důležitý partner v těchto diskusích.

Zvýšený zájem o dějiny pozorujeme i v různých skupinách, které se věnují tzv. living history, snaží se napodobovat život v různých historických epochách. Patří sem skupiny historického šermu, ale také výroba oděvů či stavba obydlí s využitím původních technologií a materiálů. A to velmi podporujeme.

Dlouhodobě se vám daří zviditelňovat výsledky archeologického výzkumu na Ústavu archeologie a muzeologie FF MU. Je to plod promyšlené strategie, anebo opravdu jenom důsledek toho, že vaše nálezy jsou vizuálně přitažlivé a fotogenické, jak jste již zmiňoval?

Musíme vyjít z toho, že když chceme popularizovat a zviditelňovat, musíme mít co – nezbytnou součástí strategie tedy je kvalitní základní výzkum a zajímavé výsledky. Každá vědecká disciplína je schopna přinášet zajímavé objevy, ale archeologie má v tomto směru jakousi výhodu. Na nalezištích kopeme do země a něco z ní vytahujeme, a nemusí to být hned poklady – takže máme přece jenom lepší vstupní pozici pro komunikaci s novináři. 

Další výhodou je, že naše archeologické stanice jsou svázány s konkrétním regionem a můžeme být v pravidelném kontaktu s regionálními zpravodaji. Někteří už se nás dokonce sami ptají, jestli jsme v daném roce něco zajímavého vykopali, a my jim můžeme říct, jestli má, nebo nemá smysl jezdit. 

Velké a významné nálezy komunikujeme přímo s tiskovým odborem rektorátu, který nám vždy pomůže připravit „kobercový nálet“ do celostátních médií. A v případě zmiňované runové kosti, kdy jsme předem věděli, že nález vyvolá zájem i v dalších slovanských zemích, jsme s doc. Štěpánkem a dalšími kolegy z Ústavu slavistiky FF MU připravili rovnou speciální tiskovou zprávu v bulharštině a srbštině, abychom pronikli přímo do daného prostředí. Objev tam zarezonoval velmi silně právě díky tomu, že nám kolegové pomohli s přípravou.

Podílel jste se na několika televizních projektech. Jaké máte zkušenosti s televizní prezentací archeologie? Dá se překonat to ulpívání na vizuálním povrchu a snaha ukazovat hezké obrázky? 

Podílel jsem se na různých typech pořadů –⁠ třeba v Putování s párou byla archeologie okrajovou záležitostí, která měla jenom přitáhnout diváka k nějakému zajímavému regionu. Do vysílání se teď ale připravuje série o starých technologiích a pokusech o jejich rekonstrukci, což už je projekt, který jde do hloubky. Jedním z témat je třeba mečířství –⁠ jak se meče vyráběly dříve a dnes, anebo velkomoravské šperky, shánění materiálu, současné napodobování atd. V takových případech už jsme schopni dostat na televizní obrazovku nejnovější archeologické poznatky a ukotvit je v nějakém kontextu. 

Máte také osobní zkušenost prezentací vědy na sociálních sítích?

V tomhle směru jsem už zaostalý pračlověk, svět sociálních sítí mne opravdu míjí, ale kolegové z mladších generací se zde angažují. Díky nim máme početnou základnu, která sleduje facebookové stránky našich terénních základen třeba v Těšeticích. Tam zveřejňujeme, co se na výzkumné lokalitě děje, na čem se pracuje, co jsme vykopali… Čtenář tak může být aspoň symbolicky součástí toho výzkumu.

Když se ještě vrátíme k ohlasu, který vzbudila prezentace runové kosti –⁠ velký reportážní materiál o výzkumu na jihomoravské lokalitě vyšel nakonec i ve zmiňovaných The New York Times. Jak se vám to podařilo? 

Do jisté míry to byla šťastná náhoda daná přítomností reportérského týmu NYT v České republice v souvislosti s jiným tématem. Andrew Higgins, špičkový americký novinář a nositel Pullitzerovy ceny, s námi strávil celý den na naší katedře, společně jsme navštívili lokalitu na Pohansku. Byla to pro nás zajímavá zkušenost s profesionální novinářskou prací na nejvyšší úrovni –⁠ jak si křížově ověřuje zdroje a poskytnuté informace, jak neváhá kontaktovat americké profesory archeologie a historie, aby mu potvrdili a doplnili kontext. Prostě skvělá novinářská práce. Podobným náročným a pracným způsobem pracoval také redaktor, který psal článek pro Svobodnou Evropu. Výsledek ale za tu námahu stojí.

Máte teď ještě nějakou další vysněnou metu, kterou byste s popularizací archeologického výzkumu chtěli zdolat? Existuje z vašeho pohledu zajímavější médium či platforma, než jsou zmiňované The New York Times a Radio Free Europe?

Já hlavně doufám, že v těchto médiích budeme zmiňováni častěji. Chystáme teď třeba další výstup z jedné významné studie, na které jsme se podíleli. A snad se nám díky vytvořeným kontaktům a dobrým osobním zkušenostem i čtenářské odezvě podaří opakovaně prosazovat v mediálním prostoru také v budoucnu. Ale jak říkám, musíme hlavně mít co nabídnout. 

Jinak platí, že i když na univerzitě máme databázi expertů, kteří jsou schopni pro média poskytovat odborná vyjádření k určitým tématům, nemůžeme čekat, že se nám budou novináři ozývat sami. Na našem pracovišti se snažíme být aktivní, spolupracujeme s tiskovým odborem rektorátu i fakultním oddělením vnějších vztahů, které nás dokážou propojit s vhodnými mediálními partnery. Jako humanitní vědci se popularizace nesmíme bát, já to chápu jako důležitou službu univerzitě i vlastnímu oboru – jak už jsem říkal, neustále musíme společnosti ukazovat, že naše vědecké disciplíny mají smysl a přinášejí něco zajímavého, důležitého, bez čeho se společnost nemůže obejít.

Nepřemýšleli jste s kolegy nad vlastním popularizačním pořadem, třeba podcastem, v němž byste mohli uvádět na pravou míru oblíbené archeologické omyly, a přepisovat tak zkreslené představy o minulosti? 

Popravdě řečeno, o vlastním mediálním formátu jsme zatím neuvažovali. Hlavně kvůli tomu, že člověk disponuje jen omezeným časem. Mohla by to sice být zajímavá cesta, ale hodně závislá na osobnosti autora a jeho vnitřním pnutí a motivaci dělat něco takového. Pokud by si to tedy někdo z mladších kolegů chtěl vzít za své, rozhodně bych tomu nebránil. 

Popularizace vědy a aktivita v mediálním prostoru prostě souvisí s vůlí a ochotou konkrétního vědce, s odvahou mluvit s novináři i za cenu případného zkreslení… Každá věda může a má společnosti co nabídnout, a i když dochází k určitému zjednodušení pro potřeby médií, pořád to má větší smysl, než si naše objevy nechávat pro sebe.