Modely pomáhají ukotvit divadlo v čase a prostoru

Nacházíme se v knihovně filozofické fakulty, v prostorách nazvaných Makerspace. K čemu toto místo slouží?

Roman Brück: Primárně je tento prostor určen studentům a zaměstnancům Masarykovy univerzity. Nabízíme několik zajímavých technologií, které lze využít pro školní projekty, badatelskou činnost nebo soukromé aktivity. Máme tu brýle pro virtuální realitu, 3D tiskárnu, plotter, na němž si budete moci vyříznout třeba nažehlovačky na tričko, ale také plackovač a šicí stroj. Poskytujeme i nářadí na výrobu věcí drobnějšího rázu: multibrusku, akuvrtačku a podobně. Zároveň je tady ale možnost vyrobit si třeba transparent nebo plakát. Prostor je zatím ve zkušebním provozu, otevřít ho ale chceme co nejdříve.

Makerspace bude tedy přístupný každému, kdo si jej zarezervuje?

Roman Brück: Přesně tak. Návštěvníci projdou základním školením pro jednotlivé technologie, což znamená, že se během cca půl hodiny seznámí se základní obsluhou přístrojů. V okamžiku, kdy toto absolvují, sem budou mít téměř neomezený přístup. Stačí si jen zarezervovat termín v kalendáři místnosti, nahlásit, které technologie by dotyčný chtěl využít, a poté zaplatit materiál, který se spotřebuje – například filament pro 3D tisk nebo placky. Na věci jako šicí stroj je samozřejmě potřeba donést si vlastní látku. Součástí Makerspace budou i workshopy zaměřené na jednotlivé technologie. Jsou v nabídce vzdělávacích lekcí a workshopů ústřední knihovny.

Na 3D tiskárně vznikají také modely různých divadelních budov. Jak jste se k tomuto projektu dostali?

Karolína Stehlíková: Na Katedře divadelních studií jsme v rámci inovace studia a státní bakalářské zkoušky sestavili seznam historických prostor, kde se hrálo divadlo, a různých souvisejících artefaktů, s nimiž se studenti při výuce a u zkoušky setkají. Jde o různé materiály textové či audiovizuální povahy a právě i zmíněné 3D modely. Poté, co jsme získali grant od MU, jsme se spojili s knihovnou a začali modely společně vytvářet. Do projektu THEATRE 3D bychom se však nepustili, kdybychom nevěděli, že se tady v knihovně nachází potřebné vybavení a že je tu někdo, kdo je ochoten to s námi vyzkoušet.

Roman Brück: Bylo to výhodné pro obě strany: my jsme se na tom naučili ovládat tu technologii…

Karolína Stehlíková: … a my máme soubor modelů, které nyní budeme testovat ve výuce.

Zmínila jste historické prostory. Podle čeho si vybíráte divadla, která vytisknete?

Karolína Stehlíková: Naše portfolio momentálně tvoří 15 modelů a pokrýváme období od šestého století před naším letopočtem až do současnosti, takže nějakých 26 století. Vybírali jsme místa, která jsou něčím zajímavá, specifická, která budou studentům pomáhat pochopit určité koncepty, třeba jaký je rozdíl mezi iluzivní a neiluzivní scénou…

Ivona Solčániová: … alebo ako fungujú a fungovali scénické technológie v prevádzke divadiel. Preto sme medzi modely zaradili scénickú mašinériu barokového divadla v Českom Krumlove. Študenti si zvyčajne nevedia predstaviť mechanizmus výmeny kulís, najmä keď hovoríme o divadle v Krumlove. Mechanizmus pritom pracuje jednoducho a je založený na systéme lán a stredovom rumpále ovládanom ručne. Zatiaľ čo sa hore na scéne deje divadlo, v priestore pod scénou sa deje ďalšie – technologické.

Jak probíhá příprava podkladů pro 3D tisk? Jsou potřebná data snadno dostupná?

Ivona Solčániová: Ako hovorila doktorka Stehlíková, máme 15 modelov, ale iba k jednému som našla podkladovú dokumentáciu – ide o model priestoru v Hellerau. Výkresy a pôdorysy sú voľne dostupné na webových stránkach divadla. V tomto prípade sme teda poznali presné rozmery sály, takže bolo jednoduché priestor nakresliť. Horšie bolo popasovať sa so scénou: vnútri modelu je vložená scénografia od Adolpha Appiu z roku 1913, k tej som rozmery nedohľadala. Scénografia sa tak do modelu navrhla tak, aby tam jednoducho sedela. 

Karolína Stehlíková: Tady jsme používali dobové fotografie a další materiály, ve kterých se tato scénografie objevuje. Co se divadla týče, jde o prostor, který dodnes existuje a využívá se pro současné produkce, ale my jsme do něj vsadili právě onu historickou scénografii, abychom ukázali, jak fungovala v jednom celku.

Když si vyberete divadlo, které není takto podrobně zdokumentováno, jak potom postupujete?

Ivona Solčániová: To je prípad divadla Farnese (divadlo z první pol. 17. stol. v italské Parmě, pozn. red.), ku ktorému som našla iba pôdorys. Ten som si vytlačila, zistila jeho rozmery a tieto rozmery znásobovala tak, aby som zistila napríklad výšku stien, okien a podobne.

Karolína Stehlíková: Kolegyně navíc divadlo navštívila a pořídila tam vlastní fotografickou dokumentaci. Vždy jde o kritické čtení existujících pramenů – ty jsou samozřejmě různé povahy, podle toho, jak daleko do historie jdeme.

Z jakých pramenů čerpáte např. u antických divadel? Existují v takových případech nějaké spolehlivé zdroje?

Ivona Solčániová: Tu ide o prípad modelu divadla v gréckom Epidauruse, ktoré som dokonca osobne navštívila. Projekt sa stopol tesne pred tlačou, lebo som v literatúre našla viacero možných variant, ako divadlo mohlo vyzerať. 

Základným novodobým zdrojom informácií boli pre mňa Google Maps a fotografie pôdorysu divadla. V prípade Epidaurusu ale neviem presne určiť, či sa v priebehu jeho existencie nerobili v divadle rekonštrukcie a či zostatky z divadla, ktoré vidím na Google, odkazujú na to dané obdobie, z ktorého mal model vychádzať. 

Karolína Stehlíková: V rámci přípravy návrhu samozřejmě rozhodujeme o podobě modelu, a musíme tím pádem dělat určité volby. A to je také to, co nás zajímá: onen proces a to, jaké otázky z něj vyvstávají. Z antiky tady ale máme římskou celohlavovou komickou masku v měřítku 1 : 4. Student se samozřejmě dozví, že originál je větší, ale teprve když drží v ruce alespoň model, tak si může představit, co to pro herce znamená si toto nasadit a skrz to mluvit.

Ivona Solčániová: Model nie je iba naša zásluha – veľkou pomocou pri výbere predlohy nám bola kolegyňa Eliška Kubartová, ktorá sa na antické divadlo špecializuje. Pri tvorbe modelu sme pracovali s fotografiami masky, ktorá sa nachádza v národnom archeologickom múzeu v Tarente (město v jižní Itálii, pozn. red.). 

Když víte, které divadlo nebo jiný artefakt chcete vytisknout, a máte potřebné informace, jak dále pokračujete?

Ivona Solčániová: Architektovi sa snažím predať čo najpresnejšiu výkresovú dokumentáciu vytvorenú pekne po starom – ručne. On ju v programu Blender prevedie do 3D podoby, ktorá sa potom predáva k tlači. 

Roman Brück: V okamžiku, kdy máme koncept daného modelu, tak ho konzultujeme a upravujeme na základě technikálií tiskárny – co lze vytisknout, jak to lze vytisknout… Vždycky se najdou drobnosti, které se musí při přípravě tisku ještě vyřešit. Následuje tisk samotný, kdy model tiskneme buď najednou, anebo po částech. Pro představu: tisky většinou trvají asi jeden až dva pracovní dny, i když ta nejdelší záležitost, divadlo Farnese, zabralo pět a půl dne. A to teď nemluvím o žádné předpřípravě a postprocessingu.

Karolína Stehlíková: Během různých fází celého procesu ještě samozřejmě probíhají konzultace s odborníky na konkrétní období nebo prostor.

Ivona Solčániová: Napríklad model scény z inscenácie od Grotowského (polský divadelní režisér 20. stol., Jerzy Grotowski, pozn. red.) som konzultovala s docentkou Musilovou, ktorá je expertka na poľské divadlo a s ktorou sme nakoniec vybrali inscenáciu Vytrvalý princ, aj s ohľadom na obmedzenia tlačiarne.

V čem je 3D tisk specifický a jaké jsou jeho výhody oproti klasičtějším materiálům, třeba papíru, sádře a tak podobně?

Roman Brück: Určitě to bude v rychlosti a jednoduchosti: když si představíte, že byste měli dělat odlitky nebo třeba tvořit modely ze dřeva, bylo by to mnohem složitější. I detailnost 3D tisku je lepší, takže si můžete dovolit i věci, které byste si u jiných technologií dovolit nemohli. Hlavní výhoda ale spočívá v tom, že na podněty můžeme reagovat hned. Když zjistíme, že je na návrhu nějaká vada nebo nesrovnalost, kterou potřebujeme řešit, můžeme je ještě před tiskem opravit. Představte si, že vytvoříte model divadla ze dřeva a zjistíte, že vám tam chybí nějaké schodiště. V tom okamžiku byste museli celý model předělat. Tady bude stačit vytisknout tu konkrétní komponentu nebo si upravit návrh, což je poměrně jednoduché. Další výhodou je to, že naše modely se budou tisknout i opakovaně. Když k nám do Makerspace třeba přijde student z divadelních studií, může si model vytvořit i pro sebe.

Karolína Stehlíková: Možnost replikace je hrozně důležitá, protože model se může časem opotřebovat či rozbít, ale takto je jednoduše nahraditelný. Navíc PLA, ze kterého tiskneme, je vlastně jenom kukuřičný škrob, takže je to velmi ekologický, odbouratelný materiál, který potom můžeme zkompostovat, kdybychom chtěli.

Podstatnou výhodou 3D tisku, kterou nemá žádná jiná technologie, je to, že je polyfunkční – že data k modelům se dají využít i k dalším účelům, například k překlopení modelu do virtuální reality.

Má tento postup i nějaké nevýhody?

Roman Brück: Menší nevýhodou 3D tisku je to, že někdy musíte model trošku opracovat, když jsou na něm nějaké nedostatky. Pokud třeba tisknete oblouk, jako například u divadla Farnese, tak je většinou potřeba tisknout podpory, což znamená, že tam zůstanou i nějaké výstupky, které se musí upravit a zabrousit. Součástí práce 3D tiskaře je tedy i bruska a pilník, pilník, pilník. (smích)

Vidíte nějaké rozdíly mezi vašimi prvními modely a modely, které tvoříte dnes?

Roman Brück: Určitě. Jsou na nich krásně vidět naše začátky, kdy to člověk ještě neuměl a teprve se učil s tiskárnou zacházet. První modely jsou takové hrubší, a čím déle s tiskárnou pracujeme, tím lepší ty výsledky jsou.

Ivona Solčániová: Začínali sme pri modeloch, ktorých 3D vizualizácia bola voľne dostupná na internete a ktoré nám tlačiareň dokázala vytlačiť v kuse, ako napríklad model divadla Globe. Potrebovali sme zistiť, ako pracovať s 3D tlačiarňou, čo nám tlačiareň vytlačí a v akej kvalite výsledný výtlačok bude. 

Po všetkých skúsenostiach sme vytlačili divadlo Farnese – model, ktorý je zložený zo 17 častí s použitím dvoch rôznych materiálov. Ide o najkomplexnejší, a môžem povedať, že aj najkvalitnejší z našich modelov.

Při čem všem se kromě výuky a státnic ještě dají tyto modely využít?

Karolína Stehlíková: Počítáme i s využitím při dalších akcích, kde se prezentuje Katedra divadelních studií, jako jsou Noc vědců nebo dny otevřených dveří. Máme také takovou představu, že do budoucna k modelům vzniknou další materiály, které je budou doplňovat a vysvětlovat.

Roman Brück: Výzvou a vizí budoucnosti je i to, že se modely dají implementovat do virtuální reality. V okamžiku, kdy máme ke 3D modelům potřebná data, se s nimi dá pracovat i takto.

Má někdo u nás či ve světě podobnou sbírku?

Karolína Stehlíková: Víme o rozsáhlém projektu britské King’s College, který se jmenuje THEATRON a probíhal v letech 2002 až 2009 – nebyl to ale 3D tisk, nýbrž 3D vizualizace. Vzniklo 25 vizualizací historických divadel, které projekt ve své druhé části zasadil do herní platformy Second Life, a poté na studentech testoval, jakým způsobem je dokáží za pomoci avatarů využívat. V Anglii existuje už od 90. let poměrně dlouhá tradice zkoumání 3D vizualizací divadel. Je to tedy něco trochu jiného, než co děláme my, ale i nás virtuální prostředí zajímá. My s ním ale budeme pracovat zase trochu jinak, protože se vyvinuly jak technologie, tak to, čemu se chceme věnovat.

V současné době probíhá také rozsáhlý mezinárodní projekt Canon of Technical Theatre History, jehož cílem je zvýšit povědomí a porozumění dějinám technického divadla v Evropě včetně provozní praxe a využitých technologií. Do tohoto projektu je prostřednictvím Institutu umění – Divadelního ústavu zapojena i Česká republika.

Jaké plány s rozšiřováním sbírky máte? Které divadlo vás nyní nejvíce láká zhmotnit?

Ivona Solčániová: Určite priestor filharmónie v Hamburgu a Janáčkovo divadlo.

Karolína Stehlíková: Máme předběžný seznam modelů divadel a přemýšlíme, zda nevytvořit ještě nějaké další konkrétní scénografie, ať už české, nebo zahraniční, což je velmi lákavé. Úplně základní důvod, proč jsme se do tvorby modelů jako katedra pustili, je totiž ten, že divadlo je časoprostorové. Je to něco, co je přítomné tady a teď, jenom v určitém okamžiku – a to, co po něm zbývá, sice svědčí o celku, ale je to vždy jen jeho část. Zpřítomnění budov nebo různých částí scény je způsobem, jak divadlo v čase a prostoru trochu ukotvit.

Fotogalerie