Zastávala jste po dvě funkční období post proděkanky pro ediční činnost a vztahy s veřejností. I když spolu tyto agendy v lecčem souvisejí, podívejme se na ně postupně a začněme ediční činností. Jaké byly vaše plány, když jste se této agendy ujímala?

Agenda ediční činnosti zahrnovala hlavně péči o fakultní ediční řadu Spisy FF MU. Ta vychází již od roku 1923 a považuji ji za takové fakultní „rodinné stříbro“. Dále sem patřily fakultní časopisy a kromě toho jsem také měla dohlížet na nastavení obecných pravidel ediční činnosti v případě zaměstnaneckých děl. Mé vlastní plány mířily ke zvýšení prestiže edičních počinů fakulty realizovaných ve spolupráci s nakladatelstvím Munipress, zajištění co nejlepšího servisu autorům a k vytvoření metodického zázemí pro redakce časopisů. Také jsem cítila poptávku fakultní veřejnosti po zlepšení propagace, distribuce a prodeje našich publikací.

Péče o fakultní ediční činnost by se možná mohla jevit jako konzervativní a mimo současné trendy, které směřují publikování do prestižních zahraničních nakladatelství. Ale považovala jsem ji za důležitou kvůli udržení kontinuity a integrity humanitních a společenských věd pěstovaných na fakultě. Domnívám se, že dobrá kniha je nadčasová a z hlediska jejích kvalit není podstatné, kde ji vydám. Snažila jsem se proto, abychom publikovali knihy ve vysokém standardu, srovnatelném s prestižními nakladatelstvími.

Už několikrát zaznělo v rozhovorech s vašimi kolegy, že proděkanství je vlastně manažerská činnost. Jakou manažerskou strategii jste zvolila vy?

V obou agendách jsem si každý rok stanovila konkrétní rozvojové úkoly. Ty jsem se pak s pomocí spolupracovníků snažila vždy do konce kalendářního roku splnit. Abych si prostě v lednu, při sepisování evaluačních zpráv, mohla říct: tady vidíme progres. Chtěla jsem tak předejít tomu, že zabřednu do běžné operativy (které není málo) nebo budu jen reagovat na bezprostřední podněty. Volba jednotlivých rozvojových projektů vždy vycházela z aktuálních potřeb spojených s adaptací fakulty na měnící se vnější podmínky, zvyšování konkurence nebo na kritéria hodnocení vysokého školství, měření vědeckého výkonu apod.

A jak se to dařilo? Začněme možná u Spisů, které jste zmínila jako první a nazvala jste je „rodinným stříbrem“.

V edici Spisy FF MU vyšlo za dobu mého působení několik úspěšných titulů, což mě moc těší. Nejprodávanějším počinem byl Rozbor filmu (2015) od Radomíra D. Kokeše.

Důkazem vysoké kvality edice jsou případy, kdy rukopis vydaný u nás v češtině následně vyšel v některém ze světových jazyků v prestižním zahraničním nakladatelství. Například Naturalismus a protekcionismus ve studiu náboženství (2017) od Juraje Franeka byl publikován v roce 2020 v anglickém překladu v nakladatelství Bloomsbury. Mám také radost ze série knih věnovaných Janu Husovi, jež vznikly pod vedením profesorky Nechutové. A mohla bych dál pokračovat.

Bavilo mě také zkoušet dosud nevyužívané formáty. Například kniha muzikologa Vladimíra Maňase Nicolaus Zangius: hudebník přelomu 16. a 17. století. Na stopě neznámému (2020) je doplněna hudebním nosičem s nahrávkami skladeb, které autor se svým orchestrem nahrál v autentických, sakrálních prostorech. Za zmínku stojí též kniha anglisty Miroslava Ježka Sociophonology of Received Pronunciation. Native and Non-Native Environments (2021). Ta je zase doplněna audionahrávkami, které jsou k dispozici v režimu otevřeného přístupu v Digitální knihovně FF MU.

V obecné rovině mne těší, že se nám dařilo zlepšovat servis poskytovaný autorům – péčí o recenzní řízení nebo korektorské a redakční práce. Od roku 2015 navíc edice vychází v novém grafickém řešení Pavla Křepely. Všechny tituly je pak možné dohledat na fakultním webu.

Velkými změnami prošly fakultní časopisy, ať už se jedná o jejich vzhled a prezentaci na webu, jednotné rozhraní, případně umístění v prestižních databázích. Byla péče o časopisy také rozvojovým projektem, nebo vyvstala z aktuálních potřeb vyřešit nedostatečné publikační zázemí?

Zadání přišlo od pana děkana: Pokuste se dostat naše časopisy do prestižních zahraničních databází typu Scopus či Web of Science (WoS). To je parametr, který dnes určuje, jestli je naše časopisecká produkce kvalitní. Takže jsem nastudovala kritéria pro zařazení časopisů do těchto databází, seznámila jsem se s posudky fakultních časopisů od hodnoticích komisí, které o zařazení rozhodovaly, a pokusila se určit typická slabá a silná místa. Hodnotitelé oceňovali unikátní obsah, negativní hodnocení se však pravidelně vracelo k obtížně dohledatelným informacím o časopisu, redakční radě a recenzním řízení, chyběly pokyny pro autory, antiplagiátorská politika atd. Druhý balík představovala struktura odborných studií – dvojjazyčný název, anotace, klíčová slova. To nám často chybělo, což souviselo s historickým vývojem časopisů, které vznikaly ze sborníků a zachovávaly si původní podobu. Šlo o zdánlivě formální úpravy, ale postupně jsme je provedli všude tam, kde bylo třeba. A povedlo se – zatímco v roce 2014 jsme měli pět časopisů v databázi Erih Plus a pět ve Scopusu, aktuálně máme všech 22 časopisů v databázi Erih Plus, 13 ve Scopusu a tři časopisy ve WoS. Mám z toho velkou radost, protože se potvrdilo, že redakce fakultních časopisů odvádějí dlouhodobě kvalitní práci, kterou stačilo jen metodicky usměrnit a vhodně odprezentovat na webech časopisů tak, aby byla řádně doceněna. Ráda bych v této souvislosti poděkovala edičnímu týmu a jmenovitě Zdeňce Máckové, která na přeměně fakultních časopisů odvedla obrovský kus práce.

Osm ročních rozvojových projektů v oblasti ediční činnosti je docela dost. Jak by vypadal ten devátý? Máte představu, kam by mělo směřovat publikování v rámci fakulty? 

V posledních letech je obtížné obhajovat vlastní ediční činnost – nikoliv dovnitř fakulty, ale vně, protože při hodnocení vědeckého výkonu se propast mezi publikováním v zahraničí a vlastní publikační činností prohlubuje. Přitom třeba ediční řadu Spisy FF MU fakultní veřejnost vnímá, podle mého názoru, jako platformu kvalitní a pro vydání určitého typu děl také velmi vhodnou, jak ukazuje dlouhodobé využívání této edice např. našimi archeology, kteří sice hojně publikují v zahraničí, ale pravidelně vydávají své práce rovněž ve Spisech. Přínosný směr využití vlastní ediční řady také naznačuje již zmiňovaný Juraj Franek – český text vyjde u nás a na základě úspěchu a pozitivní odezvy se může dočkat zahraničního publikování. Kartami navíc nově zamíchalo přijetí Nakladatelství MU do Scopus a WoS, což znamená, že publikace, které vyjdou v angličtině v Munipressu, budou v těchto respektovaných databázích indexovány.

Osobně jsem přesvědčena, že předmětem celofakultní diskuse by se mělo stát využívání vlastní ediční činnosti k systematické práci na dlouhodobých výzkumných projektech realizovaných na fakultě – mám na mysli zejména otevřený přístup k digitalizovaným pramenům prostřednictvím databází ve správě MU a vydávání kritických edicí. Zpřístupnění těchto databází dalším autorům, zvlášť pokud by se díla dařilo publikovat dvojjazyčně, by mohlo znamenat navýšení citovanosti, a tedy větší ohlas jejich práce. Také by to podpořilo viditelnost výzkumu realizovaného na fakultě.

Otevřené publikování s sebou ale také nese potřebu dodržovat určitá pravidla. Je na to fakulta připravena? 

Právě tzv. legalizaci otevřeného přístupu jsem také řešila v rámci své proděkanské agendy. Pro naše tituly jsme vybrali vhodné creative commons licence a vyjednali možnost vstupovat do Directory of Open Access Journals, respektované databáze, kde najdeme časopisy hlásící se k politice otevřeného přístupu, ale zároveň si zakládající na kvalitě a potírání predátorských publikačních praktik. Otevřený přístup je zkrátka směr, o který jsme usilovali na mnoha úrovních a který stojí za další rozvoj v budoucnu.

Přenesme se teď k té druhé části vaší proděkanské agendy, vnějším a vnitřním vztahům. Tam jste neměla nač navázat, začínala jste na zelené louce. Co musí udělat proděkanka, když dostane do péče novou agendu? 

Nevím, co musí udělat, ale vím, co jsem udělala já (smích). Vnější a vnitřní vztahy vyčlenil děkan Pol jako samostatnou agendu v rámci portfolia proděkanů vůbec poprvé. Bylo tedy třeba ji budovat od základů, koncepčně i personálně. Hlavní důraz byl položen na komunikaci s uchazeči o studium a propagaci přijímacího řízení, dále pak na propagaci vědy a výzkumu a také zvyšování počtu mediálních ohlasů na život na fakultě. Mým úkolem dále bylo pečovat o zlepšení vnitřních vztahů fakulty, které byly narušeny mnoha lety probíhajících stavebních úprav hlavního areálu na ulici Arna Nováka. Vzhledem k tomu, že vše bylo nové, každý krok jsme na poradách vedení diskutovali. Vážím si podpory a důvěry pana děkana, díky tomu jsem se pouštěla do budování agendy vnějších vztahů s odhodláním jej ani fakultní veřejnost nezklamat. 

V té době jsem mohla pouze sledovat, jak vnější vztahy fungují na rektorátu – tam jsem se také často radila, jak plánovat a organizovat události pro uchazeče a veřejnost. Ale jinak jsem zvolila klasickou akademickou cestu: pročíst příručky, vyslechnout si doporučení odborníků a nastudovat, co agenda vnějších vztahů obnáší, následně stanovit cíle a metody jejich řešení. Zkrátka jsem se snažila, aby se z vnějších vztahů stala seriózní agenda, založená na datech, využívající osvědčené metody a čerpající ze zkušeností profesionálů v oboru. Aby fakulta měla prezentaci, která jí bude hodná a důstojná a bude ukazovat fakultu takovou, jaká by chtěla být. Naše fakulta má obrovský potenciál, ať už v oblasti vzdělávací či výzkumné, a vnější prezentací jsem chtěla posílit sebedůvěru a sebevědomí všech, kteří se na fakultním životě podílejí – dodat k jejich dobré práci tu poslední tečku, dobré zviditelnění ve veřejném prostoru.

Videospot uchazečské kampaně FF MU v režii Jiřího Muchy.

Řada akademiků se ale dokázala hlavně v kyberprostoru docela úspěšně zviditelňovat sama, svou prezentaci má také univerzita jako celek. V čem vidíte výhodu centrální, jednotné prezentace fakulty?

Individuální propagace akademiků je nenahraditelná v případě prezentace vlastních výzkumných témat a úspěchů. Na úrovni fakulty je potřeba zajišťovat hlavně komunikaci s uchazeči a širokou veřejností. Je rozdíl mezi tím, když máte svůj osobní web, blog či profil na sociálních sítích, a mezi tím, když spravujete sociální sítě či web instituce. Je to jiná zodpovědnost a jiné nastavení procesů. Nestačí spontánnost, ale potřebujete plánovat, je to zkrátka komplexní věc.

Takže bylo třeba nastavit nástroje, s nimiž budeme na vnějších vztazích pracovat – transformovat starý web do nové reprezentativní podoby, protože jej chápeme jako centrální komunikační kanál fakulty, dále zřídit sociální sítě, které do té doby fakulta neměla, a kvalitně se o ně starat. Musela jsem vybudovat tým, který tuto činnost zvládne odborně na výši a bude mít cit pro fakultní potřeby, bude kreativní a zároveň dostatečně spolehlivý a disciplinovaný. A to se myslím povedlo. Můj nástupce nebo nástupkyně se budou moct opřít o velice schopný tým.

A před tím vším bylo nezbytné definovat, co vlastně chceme komunikovat – kdo jsme jako fakulta. Teprve z toho jsme mohli odvodit, jak se prezentovat, aby byl obsah v souladu s formou. V tomto ohledu nám pomohl Karel „Mindless“ Novotný, který sestavil takový „psychologický profil“ fakulty. Z něj vyšly určité charakteristické rysy, které mi dodaly oporu při nastavování celkové komunikace a jejího tónu. Abychom se nenechávali strhnout přílišnou familiárností a podbízivostí, nehnali se za módními výstřelky, ale nabízeli poznání, vědění, které je konkurenční výhodou. Cit pro krásu a umění, který je pro fakultu rovněž charakteristický, pak vtělil do vizuální koncepce architekt Martin Hrdina. Pracoval v ní s metaforami a ozvláštněním a vycházíme z ní dodnes. A třetí výrazný impuls při utváření fakultní prezentace přinesla spolupráce s House of Řezáč, zejména přímo s Janem Řezáčem. Ten nám pomohl s velkým úkolem, který jsem si dala – vybudovat nový web fakulty.

Nový web je určitě zásadní viditelnou stopou Vašeho působení. Náš fakultní návrh i technické řešení přejala posléze téměř celá univerzita. Určitě ale nebylo jednoduché něco tak revolučního prosadit.

V době, kdy jsem nastupovala, bylo zřejmé, že nový web nás nemine – starý systém už byl neudržitelný, bez responzivity, náročný na administraci. Tehdy jsem musela přijmout řadu rozhodnutí i v oblastech, ve kterých jsem se necítila úplně jistá. Zpětně jsem ale ráda, že jsme se rozhodli pro systém Umbraco, který začala rozvíjet i univerzita. Dnes si nedovedu představit, že bychom byli odděleni od univerzitních webů – i přes všechny nedostatky je možnost vzájemného sdílení, automatizace a propojování informací i celých stránek obrovským přínosem.

Když se ale vrátím na začátek, zásadní postavou byl již zmiňovaný Jan Řezáč. Společně jsme prošli všechny potřebné kroky a činnosti pro přípravu dobrého webu, od analýzy tehdejšího webu, vytipování cílových skupin přes nastavení analytických nástrojů atd. Nakonec navrhl i celou strukturu nového webu včetně rozlišení mezi veřejnou a interní částí, tzv. drátěný model, s nímž pracujeme dodnes. Příprava textů, grafiky a diskuse nad podobou webu s jednotlivými fakultními pracovišti, vyjednávání technických řešení a grafiky nových univerzitních webů, nejdříve s týmem Ústavu výpočetní techniky MU a následně s pověřenými zaměstnanci vnějších vztahů RMU, to všechno nakonec trvalo bezmála čtyři roky. Nový web jsme slavnostně spustili v roce 2018. Vypadá to jako velké množství času, ale všechno to probíhalo za normálního chodu – organizovali jsme akce pro uchazeče i veřejnost, vytvářeli příspěvky na sociální sítě, a to v době, kdy se tým teprve postupně formoval, bylo nás málo a ještě často docházelo k personálním změnám. Jsem moc ráda, že se to podařilo dotáhnout. Zároveň je ale potřeba dodat, že práce na webu zdaleka nekončí, stále se musí rozvíjet a přizpůsobovat potřebám fakulty i veřejnosti.

Zaznamenala jste napříč fakultní veřejností nějakou zpětnou vazbu na rozvoj vnějších vztahů?

Všímám si obratu ve vnímání agendy vnějších vztahů jako takových. Na začátku jsem často slýchala, že kvalitní uchazeči si nás najdou, dobrá věda se propaguje sama a že je to vlastně všechno zbytečné. Teď mám pocit, že se o propagaci mluví hodně a věnuje se jí velká pozornost. 

Jakým směrem by se podle vás měla agenda rozvíjet?

Já osobně jsem toho názoru, že propagace by neměla fungovat jako nějaká autonomní, oddělená agenda. Protože vlastně každým e-mailem, který napíšeme, každým posudkem, který dáme studentovi, každou přednáškou, kterou proslovíme, tím vším přispíváme k budování dobrého jména fakulty. To všechno je PR, propagace, která se šíří skrze zkušenosti absolventů.

Kromě toho vidím ještě dvě oblasti, v nichž bychom se měli zlepšovat. Filozofická fakulta je totiž také důležitým aktérem na brněnské kulturní scéně a zapojuje se i do různých neziskových projektů. A málo se o tom ví.

Dále vidím velký potenciál ve školení výzkumníků v oblasti propagace jejich práce s využitím webů a sociálních sítí, která jsme nedávno začali organizovat pod názvem Humanitní vědy a média. Hlavními komunikačními kanály vědeckých komunit jsou totiž weby a sociální sítě, které, pokud mají plnit svoji funkci, musí spravovat sami výzkumníci a výzkumnice. V online prostředí se totiž nepořádají tiskové konference a nekomunikuje se prostřednictvím tiskových mluvčí, ale oceňuje se bezprostřední, dlouhodobá, autentická, každodenní komunikace s okruhem sledujících. Stejně tak novináři dnes hledají náměty pro články především na sociálních sítích. V tomto ohledu nemůže fakultní tým oddělení vnějších vztahů výzkumníky zastoupit. Naopak nenahraditelný je při propagaci přijímacího řízení, při pořádání a propagaci celofakultních akcí a celkově při budování dobrého jména fakulty jako výzkumné a vzdělávací instituce.

Díky koronaviru jsme začali také mnohem více podporovat dobrovolnictví, což v původních plánech tolik nebylo. Ale myslím, že jsme to uchopili dobře, protože tohle je téma, které naší fakultě moc sluší. Takže tento směr určitě stojí za to rozvíjet dále.

Měla byste nějaké závěrečné poselství pro příští vedení?

Co se ediční činnosti týče, tam si myslím, že bude potřeba soustředit se stále více na kvalitu a také na otevřený přístup. V oblasti PR bude zásadní vtáhnout akademiky do světa sociálních sítí, jak jsem o tom mluvila. A konečně si myslím, že je dobré dát do té agendy něco osobitého, něco ze sebe. Já sama mám blízko k umění nových médií... odráželo se to na některých aktivitách, jako byla třeba Fonografie fakulty nebo Sova do kapsy k výročí sta let od založení univerzity a fakulty. Pro letošní Týden humanitních věd chystáme skladbu vytvořenou umělou inteligencí. Tak doufám, že to třeba zůstane jako takový charakteristický rys mé „éry“.

Je osm let hodně, nebo málo?

Například takové dny otevřených dveří nebo Týden humanitních věd jsme organizovali sedmkrát, nicméně z toho pětkrát s odlišným týmem lidí, v posledním roce poté s přechodem do online prostoru. Takže mám ve výsledku pocit, jako by to bylo stále dokola, ale v jistém smyslu poprvé. V tomto ohledu mi těch osm let připadá jako mžik. Na druhou stranu se ale už těším, že se budu moct věnovat zase naplno péči o obor Teorie interaktivních médií a nově akreditovanému doktorskému programu Digitální kultura a kreativní průmysly. Proděkanství jsem totiž věnovala opravdu hodně času, měla jsem velký pocit zodpovědnosti za svěřenou agendu. A byla to pro mě také nesmírná čest.

Článek je součástí série rozhovorů se současným fakultním vedením. Ptali se Ondřej Krajtl a Tomáš Weissar.