Nechtěl, aby jeho práce skončila jen v archivu, a tak vytvořil karetní hru

Jaké je tvé nejoblíbenější historické období?

Vždy říkám, že mě historie baví, ale že rozumím jen takové historii, kde lidé nosí prostěradla, a pak až historii dvacátého století. Samozřejmě, že nejoblíbenější je antika.

Od toho byl už jen krok k tomu, abys začal studovat latinu?

Je to vlastně docela dlouhý řetězec. Latinu studuji, protože ji chci učit. Bavila mě však už na gymnáziu, kde jsem se ji učil sedm let. Úmyslně jsem si vybral takovou školu, která nabízela její intenzivní výuku, a nakonec jsem z ní také maturoval. Vlastně to ale začalo tak, že jsem si asi v jedenácti řekl, že se naučím latinsky. Takže ze zcela spontánního rozhodnutí, které bylo možná inspirované nějakým filmem, o deset let později studuji latinu a pořád mě to strašně baví.

Právě z antiky také vychází tvoje bakalářská práce, jejímž cílem bylo vytvořit karetní hru představující toto historické období. Jak tě něco takového napadlo?

Chtěl jsem vytvořit práci, jejímž výsledkem bude buď nějaký fyzický produkt, nebo bude alespoň pro čtenáře zajímavá. Nechtěl jsem takové to klišé, kdy si závěrečnou práci nikdo nepřečte, nic neovlivní a zbytku světa je úplně jedno. Přemýšlel jsem tak nad tím, že zkusím vymyslet nějakou hru, která bude co nejvíce historicky přesná. Vycházel jsem z toho, že hry jsou velmi dobrým nástrojem učení. Spojil jsem se s několika lidmi z ústavu a řešil s nimi, jestli je něco takového vůbec realizovatelné. Všechno se to nějak poskládalo a ozvala se mi dr. Zuzana Lukšová, která má k hrám velmi kladný vztah a byla ochotná práci vést.

Jaké časové období hra pokrývá?

Hra se snaží simulovat vzestup v politické kariéře římských úředníků – samotný název hry Cursus honorum je označení pro hierarchický systém čestných úřadů, do nichž byli voleni nebo jinak jmenováni římští občané. Museli jsme to opravdu velmi přesně časově zaměřit, protože zákony se pořád měnily. Hra pokrývá období od roku 80 př. n. l. po Sulově diktatuře, protože z té doby máme dochováno spoustu zákonů, až po Caesarův přechod Rubikonu v roce 49 př. n. l.

Jaký má smysl hra o antice a jazyku, který je tradičně představován jako mrtvý?

Latina je možná mrtvý jazyk, neznamená to však, že je nefunkční. Hlavně je strašně krásná. Pokud se najde alespoň jeden člověk, který si po přečtení úryvků z literatury na některých kartách řekne, že si chce přečíst celé dílo, tak hra splnila účel. Když si půjčí překlad antických básní, tak zjistí, že i když jsou dva tisíce let staré, tak pořád řeší to stejné. Lidé mají dnes potřebu popisovat obdobné věci, jen používají jiná přirovnání. To mě fascinuje.

Proč zrovna téma antické politické kariéry? Je to oblast, které se sám nějak podrobněji věnuješ?

Rozhodně jsem nevěděl, jak přesně římské úřady fungovaly. Spíš to vzniklo tak, že jsme přemýšleli, co se dá dobře převést do herní podoby. Něco, co je dostatečně systematické. Původně jsem měl vizi, že to bude hra na téma hrdinů a vycházející z mýtů. Došli jsme však k tomu, že je těžké skloubit očekávání, která jsou na hry tohoto typu kladeny, s řecko-římskými mýty, protože jsou spíš založené na klasických bitvách než třeba na nějakých fantastických bytostech. Navíc bych se asi až příliš odchýlil od svého oboru.

Mohl bys popsat základní herní mechanismus?

Na začátku si každý z hráčů vybere jednu postavu. Hra je založena na tom, že je v některých místech asymetrie pravidel, takže když má každý jinou postavu, v budoucnu bude mít také jiné z toho vyplývající výhody. Hra se posouvá dopředu prostřednictvím karet, jejichž hraním lze získávat body nebo třeba vydělávat peníze. Hráči se snaží zdolat čtyři úřady, kterými musel skutečně projít také antický člověk, chtěl-li se stát politikem. Hráči musí najít takovou strategii, která se jim nejvíce vyplatí.

Zaujalo mě, že hra má několik možných konců. Můžeš je přiblížit?

Když hráč získá sto bodů, stane se natolik populárním politikem, že má možnost stát se císařem. Podobně jako se to, zjednodušeně řečeno, stalo Octavianu Augustovi. Další možností je, že hráč nasbírá karty typu vojenství a stane se diktátorem, takže se chopí moci silou. Třetí cesta k vítězství je velmi utopická – nazval jsem ji Platónova obec. Ve hře jsou totiž také karty literatury, kterými jsem chtěl poukázat na dopad literatury na celou kulturu. Pokud jich hráč nasbírá určitý počet, tak se stane ideálním filozofem a králem tak, jak jej popisuje Platón. Ve Středomoří a Evropě tím zavládne vzdělanost a mír a bude to krásné. V historii se to samozřejmě nikdy nestalo, ale chtěl jsem tím hráče vést k mírumilovným cestám k vítězství. Poslední možností konce hry je takzvaný chaos, kdy prohrají úplně všichni. Stát se to může tehdy, když dojdou karty, přestože nikdo nestihl vyhrát. Symbolizuje to situaci, kdy se všichni hádají a před státem upřednostňují jen své zájmy, případně že si nikdo z hráčů neporadí s invazí barbarů.

Pro koho je hra určena a bude dostupná veřejnosti?

Myslím, že zahrát si ji může kdokoliv. Hráči ani nemusí mít povědomí o antice. Ideální je asi pro studenty druhého stupně základních škol nebo pro středoškoláky. Nechtěl jsem se vydávat cestou násilného učení, ale naopak jsem si přál vytvořit hru, která ztělesňuje takzvané kolaterální vzdělávání, při němž se člověk učí, aniž by to věděl. Cílem je lidi zabavit a také popularizovat studium antiky. Chtěl jsem rozšířit povědomí o této době a nenásilně ukázat, jak tehdy fungovala politika. Na zpřístupnění hry veřejnosti se aktuálně pracuje, zájem o její vydání projevila přímo fakulta. Ještě ji však musím mírně upravit.

Už jsi zmínil, že jsi cíleně zvolil cestu učení hrou. Proč sis však vybral zrovna karetní podobu hry?

Na karty se toho dá strašně moc napsat. Hra totiž nevzdělává jen historicko-literárně-kulturně, ale také jazykově. Na všech kartách jsou texty latinsky a pod tím hned česky. I když člověk přejede po latinských slovech očima jen pasivně, tak se mu nevědomky ukládají v paměti. Kdyby byla hra o házení kostkou a posouvání figurky, tak by byl hráč o tohle všechno ochuzen.

Máš od hráčů, kteří hru testovali, zpětnou vazbu, že se skutečně něco naučili?

Mám. Zkoušel jsem asi dvanáct testovacích her s lidmi, kteří neměli o Římské republice žádné znalosti. Nedá se sice říct, že si zapamatovali tolik, kolik bych očekával, ale nejspíš to bylo způsobeno tím, že museli sledovat samotnou hru, spoluhráče a dodržování pravidel. Všechny hraní hodně bavilo a rádi si to zopakují. Je možné, že s opakováním hry si zvládnou kartičky více prostudovat. Jeden člověk takovou možnost měl a skutečně si pak pamatoval více věcí.

Kladný vztah k latině se však do tvého života promítá mnohem více. Od letošního semestru ji kupříkladu na filozofické fakultě vyučuješ.

Každé pondělí mám seminář Latina přímou metodou. Jsou to taková přátelská, a především konverzační setkání. Snaží se latinu brát, jako by to byl živý jazyk, kterým se dá normálně mluvit. Což se opravdu dá, aby bylo jasno. Hrozně mě baví třeba kontrolovat úkoly.

Antiku také začleňuješ do svých výstupů v rámci slam poetry. Jak tě to napadlo?

Chodíval jsem se dívat na výstupy svého otce, kde se mě jeho kolegové ptali, jestli také píšu. Časem jsem si řekl, proč to nezkusit, protože se mi líbil živý přístup k poezii. Chtěl jsem však mít svůj vlastní styl. Nechtěl jsem být nejlepší a jezdit po různých soutěžích, ale chtěl jsem do toho zapojit něco neobvyklého a asi trochu vzdělávat lidi. Všiml jsem si, že nikdo nepoužívá obrazy, přirovnání a metafory, které známe z antiky. Přitom jsou docela pevně zakořeněny v našem povědomí – každý zná spojení Damoklův meč nebo sisyfovská práce. Rozhodl jsem se proto napodobovat styl a obsah typický pro antiku a přinést je před slamové publikum.

Jakou vnímáš odezvu?

Někteří lidé to oceňují. Vždycky se najde někdo, komu se to líbí strašně moc. Většina lidí si ale řekne, že to sice asi dalo práci, ale že to k nim spíš nepromlouvá. Neznají jména nebo kontext. Pro většinu lidí to není tak dobré, že si z toho sednou na zadek. Od ostatních slamerů však zpětná vazba bývá velmi dobrá. Takže jsem ve výsledku spokojený.