Jaké cíle jste si při nástupu do děkanské funkce vytyčil?

Náš program jsme nazvali „Kvalitní vzdělávání a špičkový výzkum na sebevědomé fakultě“. Snažili jsme se tak akcentovat tři oblasti fungování fakulty, na jejichž rozvoj a zvyšování kvality jsme se zaměřili: vzdělávání, vědu společně s výzkumem a společenskou roli fakulty, tedy její přesah do širší společnosti. K tomu jsem sestavil šestičlenný proděkanský tým a chtěl jsem, aby prakticky každý proděkan měl v tomto týmu někoho dalšího s jemu blízkou agendou, aby se mohly tyto dvojice vzájemně doplňovat, radit a spolupracovat.  

Jak se tento model osvědčil? Nepřineslo to nakonec spíše komplikace?

Hodnotím to jako velice dobré rozhodnutí – proděkani si mohli vzájemně pomáhat. Samozřejmě, že se agendy každého z nich postupně profilovaly, synergie ale existovaly a existují. Určitě bych tento model svým nástupcům doporučil.

Uvedl jste, že jste se chtěli zaměřit na tři oblasti. Kam konkrétně jste plánovali fakultu v tomto ohledu posunout?

Chtěli jsme nadále dbát na kvalitu vzdělávání, to byla, je a vždy musí být jedna z fakultních priorit. Chtěli jsme mimo jiné dále rozvíjet technologickou podporu výuky, podpořit vynikající studenty, poznat možnosti snižování studijní neúspěšnosti a pracovat s nimi, posílit mezinárodní rozměr vzdělávání. 

V oblasti vědy a výzkumu jsme chtěli různými incentivami pomoci našim badatelům lépe se prosazovat v soutěži s jinými v domácím i mezinárodním prostředí, a to mnohostrannou podporou jejich práce.

Snažili jsme se také reagovat na určitou rozdrobenost fakulty, jak jsme ji, po letech rekonstrukcí, pociťovali. Nemalá část fakultní obce se dlouho nacházela v provizorních prostorách a možnosti setkávat se byly omezené, což ostatně trvalo ještě i určitou část mého prvního funkčního období. I proto jsme nově zavedli agendu vnitřních a vnějších vztahů. Pořádali jsme pravidelná celofakultní bilanční shromáždění, iniciovali jsme i další neformální příležitosti k posílení sounáležitosti fakultní obce. Vnímali jsme také, že je potřeba neustále pracovat na tom, aby byla fakulta pevně ukotvena jak na univerzitě, tak v regionu či celostátně, a to jako vzdělávací a výzkumná instituce. Jedním z úkolů bylo posilovat povědomí veřejnosti o významu humanitních a společenských věd.

Zastavme se více u první z jmenovaných oblastí: kvalitního vzdělávání. Co se za vašeho působení podařilo změnit?

Velkou výzvou byla transformace studijních oborů na programy a s ní spojená revize studijní nabídky, která vyvolala mnoho otázek. Přestože jsme fakultou, která má ve srovnání s jinými fakultami násobně více programů, prošli jsme přeměnou se ctí. Šlo o proces, na kterém se podílela značná část akademiků, kteří poctivě promýšleli, jak vše smysluplně uspořádat. Realizujeme takto široké portfolio humanitních a některých společenskovědních oborů, protože je považujeme za důležité. Měřit potřebnost některých programů jen mírou zájmu ze strany uchazečů je podle mého názoru problematické. I když jsou ekonomická hlediska místy nemilosrdná, jsem rád, že na fakultě panuje v tomto ohledu shoda.

Poměrně dobře jsme také zvládli začlenění médií a nových metod do výuky, ale elektronizace se stále víc prosazuje i do mnoha dalších oblastí provozu fakulty, což se nám vyplatilo v době koronavirových omezení. Máme k tomu dobré materiální vybavení i odbornou podporu a lidé se s technikou naučili pracovat.

A co se naopak nepovedlo?

Jistě lze najít rezervy. Tak například výuka v cizích jazycích – snažili jsme se investovat peníze a podporovat zájemce, ale nepodařilo se tento typ výuky více rozvíjet, ať už z hlediska počtu jednotlivých předmětů vyučovaných zejména v angličtině, nebo celých studijních programů. I když se anglicky vedené programy postupně etablují, počty studentů v nich nejsou nijak vysoké. 

Vedle toho vnímám velký prostor ke zlepšení například v oblasti mezifakultních programů a doktorátů pod dvojím vedením. Zájem o ně sice roste, ale rád bych dosáhl ještě lepší kondice. Úkolů před námi je nepochybně mnohem více. 

Důležitá pro vás byla také oblast vědy a výzkumu – v programu jste si doslova dali za cíl „špičkový výzkum“. Jak náročné bylo změnit fungování agendy vědy a výzkumu na fakultě?

Fakultní vědecká rada dlouhodobě pracuje v intenzivním režimu, ročně u nás probíhá řada habilitačních i jmenovacích řízení, v tomto směru jsme tudíž pokračovali v již existující praxi. 

Podařilo se nám výrazně zvýšit úspěšnost v soutěžích Grantové agentury ČR (GA ČR), ale v posledních letech je třeba mít na zřeteli zpřísňující se podmínky soutěže v gesci této národní agentury. Jsme sice stále poměrně úspěšní, ale napříště už se nemusí dostat na tolik badatelů či jejich týmů. Pravdou také je, že v GA ČR máme poměrně slabé zastoupení v juniorských projektech, protože zejména ty vyžadují splnění přísných podmínek včetně absolvovaných dlouhodobých zahraničních stáží. 

V posledních letech investujeme do podpory špičkového výzkumu – podporujeme ty, kdo mají ambici a předpoklady soutěžit v náročných podmínkách mezinárodního výzkumného provozu. Solidní možnosti se také nabízejí doktorským studentům, tedy podhoubí, z něhož by po čase měly vyrůst nové špičky. Mezi nimi ještě zvlášť podporujeme ty nejslibnější.

Myslím, že se významně posílila synergie mezi akademickými a neakademickými pracovišti a výzkumné týmy mají díky tomu dobré zázemí. Velice si vážím toho, co kolegyně a kolegové z neakademických pracovišť dělají. Usilujeme o HR Award, což nás, koneckonců, zavazuje i k dalším změnám v nastavení vědy a výzkumu na fakultě.

A co jiné formy grantové podpory?

Jsme poměrně úspěšní v soutěžích o finance poskytované Technologickou agenturou České republiky (TA ČR), stejně jako v programu na podporu aplikovaného výzkumu v oblasti národní a kulturní identity (NAKI). Nadále poskytujeme interní badatelské granty, tzv. děkanské granty, které jsme ovšem redefinovali. Vnímali jsme, že grant byl původně dostupný téměř na cokoliv. Někteří akademici možná měli za to, že je snazší říct si o tyto finance než se vydat do náročnější soutěže o vnější financování. Proto jsme se děkanský grant snažili přesměrovat na podporu aktivit připravujících velký projekt, se kterým pak akademici mohli žádat o peníze mimo MU. Kromě toho jej mohou použít v situaci, kdy je potřeba dokončit větší projekt, jehož podpora už skončila, ale stále nebyl zcela vyčerpán jeho badatelský potenciál. I přes jisté rezervy se nám to vcelku podařilo. 

Také jsme se snažili identifikovat skupinu odborných asistentů s dobrými předpoklady pro další postup směrem k habilitačnímu řízení. Vyhlásili jsme pro ně zvláštní stipendium, vlastně na cokoliv relevantního pro jejich habilitační záměr. Stačilo, když zájemci přišli s dobře zdůvodněným výhledem svého projektu, a peníze dostali. Mělo to poměrně dobrý ohlas a dnes vidíme, že lidé dokázali podporu ve velké většině smysluplně využít.

S výzkumem se pojí také publikační činnost. Vedle publikací poskytuje fakulta zázemí řadě redakčních rad odborných periodik. Mířila podpora také tímto směrem?

Vyhlásili jsme grantový program na internacionalizaci publikací. Chtěli jsme podpořit ty, kdo potřebovali peníze na vydání svých publikací v zahraničí. Také jsme vyhlásili publikační stipendium pro studenty, kteří mohli jednou za půl roku předložit, co a kde publikovali, a my jsme je finančně odměnili. Stejně tak podporujeme fakultou vydávané časopisy, jichž jsou více jak dvě desítky. Jsou to platformy vědeckého života s mezinárodním přesahem. Ceníme si, že je na naší fakultě základna mezinárodních redakčních rad, které spoluurčují dění v řadě oborů.

Objevily se nějaké nové výzvy, které jste nemuseli řešit, ale dnes jsou důležité?

Ledacos zůstává otevřené. Nikdo například neví, kdy skončí pandemická omezení, která nám již téměř dva roky vstupují do života. Otázkou zůstává, do jaké míry se bude dále kombinovat prezenční a online výuka či zda se nebudeme muset vyrovnávat s nějakým postpandemickým syndromem, o jehož dopadu na fakultu dnes možná ještě ani nevíme. Je toho jistě mnohem víc. Víme, že státní dluh narostl, může se stát, že mnoho věcí bude výkonově podmíněno více než dosud. Musíme se snažit, abychom stále byli mezi humanitními a společenskovědními fakultami, které se podílejí na určování trendů ve směřování vysokého školství. Výzvou také bude větší zapojení pracovišť do mezinárodního výzkumu. Pro některé obory je to obtížnější, ale nemůžeme zůstávat v českém rybníčku. Mnoho oborů má předpoklady k mezinárodní spolupráci a je třeba, aby se více angažovaly.  

V čele fakulty jste stál dvě po sobě jdoucí funkční období. Co vy osobně jste si z toho odnesl?

Pochopil jsem, že jedním z úkolů děkana je, obrazně řečeno, pokusit se všechny v té naší rozmanité fakultní obci obejmout a být laskavě náročný, jak jsem ostatně avizoval již ve volebním programu. O to jsem se snažil. Někteří lidé mají pocit, že jsme příliš velká a rozmanitá fakulta, která potřebuje redukovat. Uvědomil jsem si, že zvládat rozmanitost je náročné, ale výsledek může být obohacující. Jeden kolega naši fakultu kdysi označil za smíšený les, jehož údržba vyžaduje více práce, ale ve výsledku z toho může plynout větší stabilita. S tím naprosto souhlasím.

Zvýšila se kvalita vzdělávání, úspěšně jste zvládli reformu programů, postupně roste mezinárodní rozměr výzkumu – to vše přispívá k sebevědomí. Jsme sebevědomá fakulta?

Myslím, že jsme fakulta dobře zakotvená jak na univerzitě, tak v určité míře i v širším kontextu: v Brně, regionu i dále. Jsme součástí zásadních debat, byť se nám samozřejmě ne vždy podaří prosadit úplně všechno. Spolu s kolegy z pražské a olomoucké filozofické fakulty se snažíme ve spolupráci přispívat do diskuse o významu humanitních a společenskovědních oborů. Pak ovšem záleží i na jednotlivých oborových pracovištích, která jsou různě etablovaná a viditelná nejen v mezinárodní vědecké komunitě, ale třeba i v médiích. Toto se napříč fakultou dosti liší, některá pracoviště jsou velmi proaktivní a úspěšně budují pozitivní vnímání oboru, případně rozvoj oboru spoluurčují, jiná jsou méně viditelná. 

Každoročně rovněž stoupá zájem uchazečů o studium na naší fakultě, spolupracujeme s fakultními středními školami. I díky zrekonstruovaným budovám a dobrému vybavení, široké nabídce stipendijní podpory a prezentaci fakulty založené na příkladech úspěšných absolventů a spokojených, nadaných studentů roste, myslím, také prestiž fakulty u středoškoláků. 

K sebevědomí rovněž patří otázka fakultní soudržnosti. Jak už jsem zmínil, po letech rekonstrukce potřebovala komunitní dimenze fakulty trochu povzbudit, pospolitost se vytrácela. Snažili jsme se na tom pracovat. Součástí je i budování struktur, v rámci kterých se lidé mohou vyjadřovat ke směřování fakulty, jak se například dobře ukázalo při tvorbě pravidel fakultního rozpočtu. Pořádali jsme také celofakultní shromáždění, vytvářeli různé ad hoc pracovní skupiny a zvali do nich členy naší obce napříč fakultou, podporovali spolkový život.

Kdybyste měl celkově zhodnotit své působení v čele fakulty, podařilo se vytyčené cíle naplnit? Nebo byste bez obav mohl kandidovat se stejným programem, protože v jeho tématech stále vnímáte rezervy?

Myslím, že jsou to obecně trvalá témata, u kterých není možné jen tak říct, že máme hotovo. Vyžadují stálou pozornost, zvyšování nároků na výkon a kvalitu, reflektování změn v hodnocení vysokých škol, sledování trendů a konkurence, ale také vytrvalou práci na prosazování našich zájmů a přesvědčování okolí o smysluplnosti naší politiky. Musíme být nároční. Dílčí agenda se proměňuje, ale základní úkol, tedy naše mise, se nemění.

A ještě bych rád zmínil jednu věc: když jsem se ujímal funkce, měl jsem na paměti někdy nelehké situace, které vznikaly mezi senátem a některými mými předchůdci. Vztah mezi exekutivou a samosprávným tělesem není snadný z principu, ale v mnoha ohledech lze dosáhnout shody, což v důsledku fakultu posiluje. Snažil jsem se tedy se senátem intenzivně komunikovat a myslím, že jsme nakonec neměli žádnou těžší fázi a spolupráce se nám vcelku dařila. Celkově z toho mám dobrý pocit – potvrdilo se, že pospolitost je důležitá.

Co byste vzkázal svému nástupci či nástupkyni ve vedení fakulty?

Doufám, že budu mít možnost s příštím děkanem či děkankou komunikovat průběžně, podobně jako já dosud komunikuji se svými předchůdci v této funkci, což se mi velmi osvědčuje. Takže přes média jim nic zásadnějšího vzkazovat nechci. Snad si jen dovolím říci, že věřím spíše v postupná a společná řešení problémů, tedy v evoluci a kolegiální spolupráci a participaci, a že doufám, že pro ně bude prostor. Naše fakulta má velký potenciál a k jeho uplatnění musíme neustále pečlivě a společně vyvažovat mezi stabilitou a změnou, o tom jsem přesvědčen.

Článek je součástí série rozhovorů se současným fakultním vedením. Ptali se Ondřej Krajtl a Tomáš Weissar.