Vystudoval jste dva, respektive tři různé obory. Podle čeho jste se rozhodoval, jaký obor zvolit a případně jaký z nich dokončit?

Já jsem vždycky chtěl studovat na filozofické fakultě. Rodiče si ale mysleli, že bych měl zkusit něco jiného, a přemluvili mě, abych se přihlásil na fakultu právnickou. Byli přesvědčení, že by mi práva šla. Tak jsem zkusil podat přihlášku i tam.

Přijali vás hned napoprvé?

Ano, bylo to velké překvapení. Zároveň jsem se ale dostal i na své vysněné obory Španělský jazyk a literatura a Teorie a dějiny divadla na filozofické fakultě.

Nakonec jste studoval všechny tři obory. Nastoupil jste na obě fakulty najednou?

Nenastoupil. Dodnes mám v paměti, jak jsem rodičům přijetí na práva roztrhal před očima a řekl, že to prostě studovat nepůjdu. Srdce mě táhlo jinam. Naši se na mě naštvali a řekli, že pokud chci jít na filozofickou fakultu, budu se muset živit sám. Tehdy jsem vyměkl a nastoupil na práva. Jenže studium na právnické fakultě mě v tu dobu nenadchlo, a tak jsem si řekl, že zkusím zvládnout obojí. O rok později jsem konečně začal studovat to, co jsem si vysnil.

Tři roky jste studoval souběžně tři obory najednou, na magisterském stupni už jste zůstal „jen“ u dvou. Zejména na bakalářském studiu jste musel být velmi vytížený...

Bylo to náročné. Pobíhal jsem po třech pracovištích a na otázky, co budu dělat, až tohle vystuduji, jsem odpovídal, že budu kulturní atašé na velvyslanectví České republiky v Mexiku.

To byla hodně konkrétní představa, třeba ji ještě někdy realizujete. Měl jste během toho přebíhání z fakulty na fakultu čas i na studentský život?

Myslím, že ano. Nevzpomínám si, že bych v tomto ohledu nějak strádal. Na studiu na filozofické fakultě je skvělé, že vám samo o sobě neustále přináší možnosti setkávání a kulturní zážitky. Doteď si pamatuji, jak nás pozvali do předmětu Dějiny jihoamerické kinematografie, abychom pomáhali překládat filmy pro studenty filmové vědy, to bylo perfektní. V rámci divadelní vědy jsme se spolužáky zase povinně chodili do divadla. Po představení se samozřejmě pokračovalo dál; museli jsme rozebrat, co jsme viděli.

Proč jste po ukončení bakalářského studia pokračoval jen ve španělštině a právu? Mohl být váš výběr ovlivněný například využitelností oborů v praxi?

Nad využitelností jsem upřímně neuvažoval, bylo to kvůli náročnosti. Cítil jsem, že divadlu nemůžu dát tolik, kolik bych chtěl. Nakonec jsem zvolil jak pragmaticky, tak srdcem, protože mě ta práva nakonec chytla – díky příběhům lidí.

Vysokou školu jste dokončil před třinácti lety. Můžete zhodnotit, jestli se vyplatilo nezůstat jen u jednoho zaměření, ale vyzkoušet studium různých oborů?

Určitě vyplatilo. Nakonec jsem sice zakotvil u práva, ale studium na filozofické fakultě nemůžu zapřít. Zformovalo mě například ve věcech, na které nás tehdy na právech tak dobře nepřipravovali. Naučil jsem se pracovat se zdroji a přemýšlet nad smyslem jazyka. A to dělám i dnes. My právníci musíme umět vládnout slovem, dobře argumentovat, přesvědčovat a vědět přesně, co říct.

Takže vám absolvování filozofické fakulty pomáhá ve vaší právnické praxi i dnes?

Rozhodně. Výstupy právnické obce vůči lidem jsou u nás často nesrozumitelné. Proto se zamýšlím nad jazykovou stránkou sdělení, aby bylo pochopitelné pro jeho adresáta. Uvažuji také nad etymologií slov. V tom mi velmi pomohlo třeba absolvování povinné latiny v rámci romanistiky. A španělštinu považuji za svou velkou výhodu, protože se můžu dívat do zahraničních zdrojů. Například jak to třeba vypadá s právní úpravou institutů ve Španělsku nebo v Jižní Americe.

Jak se vám líbilo studium na filozofické fakultě? Vnímáte ho jako náročné?

V době mého studia náročná byla. Zároveň to ale bylo období, ve kterém jsem nasál nejvíc znalostí, objevil nejvíc zajímavých myšlenek a přečetl nejvíc knih ve svém životě. Zásluhou pedagogů, kteří ve mně vzbudili zvědavost, jsem to dělal ne proto, že jsem musel, ale protože jsem chtěl. Tu náročnost jsme si mohli tak trochu nastavit sami, podle toho, nakolik jsme chtěli být poctiví, informovaní, jak moc jsme chtěli jít do hloubky.

Je podle vás filozofická fakulta něčím specifická oproti jiným? Z vaší zkušenosti například oproti právnické?

Ve srovnání s právnickou byla filozofická fakulta intenzivnější a časově náročnější. Vyžadovala kontinuální přípravu během semestru, za což vás pak odměnila ve zkouškovém, které nebylo tak zátěžové. Na právech jsem oproti tomu zažíval větší volnost a samostatnost v průběhu semestru a náročnější zkoušky.

Co mi na filozofické fakultě vyhovovalo, byly menší kolektivy, kde se lidé znají jménem a nejste jenom UČO (univerzitní číslo osoby, pozn. red.). Také se mi líbí, že díky výběru specializace se tady můžete věnovat oblastem, které nikdo předtím neprobádal.

Jakým slovem byste charakterizoval atmosféru filozofické fakulty?

Pestrost.

Jsou nějací pedagogové či předměty, na které rád vzpomínáte?

Těch je spousta! Rád vzpomínám třeba na profesorku Evu Stehlíkovou a její nádhernou přednášku o řeckém divadle klasické doby nebo na profesora Oslzlého, který nás učil o Peteru Brookovi a jeho moderním přístupu k dramatu. Některými zápisky si čas od času zalistuji dodnes. A potom moc rád vzpomínám na doktora Pavla Kleina, který už mezi námi bohužel není. Ten mě uvedl do divadelního života Antona Pavloviče Čechova.

Ze španělštiny si pamatuji paní doktorku Athenu Alchazidu, která přednášela například o ženských autorkách ve španělské literatuře. Potom na doktora Daniela Vázqueze Touriña, díky němuž jsem pochopil, jak funguje verš ve španělském jazyce. A paní docentka Eva Lukavská mě zase uvedla do nádherného světa jihoamerické literatury a žánru fantastické povídky. Určitě budou další, na které jsem si nevzpomněl, ale tohle jsou pro mě takové srdcovky.

Když jste kandidoval na ombudsmana DAMU, řekl jste, že při dokončování vysoké školy jste nevěděl, co byste po studiu rád dělal. Dokázal byste poradit studentům, kteří zažívají to samé?

Pokud člověk opravdu neví, je fajn nechat se trošku unést. Dneska všechno moc promýšlíme, soustředíme se na výkon a na hodnocení ostatních. Myslím si, že život je o zkoušení nových věcí a poznávání sama sebe. Takže pokud člověk skutečně neví a něco se naskytne, měl by se nebát a vyzkoušet, co se nabízí.

Dlouhodobě pracujete jako právník Kanceláře veřejného ochránce práv, konkrétně se věnujete oblasti práv lidí se zdravotním postižením. Nově jste se stal také prvním ombudsmanem DAMU. Jaké jsou vaše dosavadní dojmy z této pozice?

Je to pro mě jednak velká čest a jednak obrovský závazek. Pro fakultu je zavedení funkce ombudsmana historickým zlomem. Podněty vedoucí k jejímu vzniku přišly zezdola, od studentů i vyučujících, kteří si přáli obsadit funkci někým nestranným a nezávislým. Mé přijetí bylo velmi vlídné. Setkávám se s lidmi, kteří chtějí spolupracovat a diskutovat. Nechtějí, aby se o DAMU hovořilo jako o toxickém prostředí, kde lidé zneužívají svých postavení. Chtějí změnu. Já bych jim v tom samozřejmě rád pomohl, a proto budu pracovat na svém sebezničení – aby mě jako ombudsmana nebylo potřeba.

Viděl jste český seriál Ochránce?

Viděl a považuji ho za velmi zdařilý. Líbilo se mi, že se autoři seriálu nebáli otevírat témata a problémy současného školství. Začít se o nich bavit na různých úrovních je podle mě klíčové.

Seriál ale nemá nic společného s naší prací v brněnské Kanceláři ombudsmana, protože ochránce, kterého představoval Lukáš Vaculík, je úplně jiný typ instituce. Spoustu věcí, které na obrazovce činil, bychom si nemohli podle zákona dovolit.

Jste jako Aleš Pelán, který byl odhodlaný pro vyřešení případu vylézt i na tovární komín?

Myslím si, že bych na tovární komín asi i vylezl. Před pár lety jsme s kolegyní vycházeli z budovy kanceláře, šli jsme na oběd a ona si najednou všimla, že na ulici někdo krade kolo. Když jsem se za mužem rozběhl, už na něm ujížděl. Nakonec jsem ho ale dohnal a z kola strhl. Takže po tomto zážitku si myslím, že bych možná vylezl i na tovární komín, kdyby mi to fyzička dovolila.