Můžete v krátkosti popsat překládaný úryvek?

Kniha se jmenuje Und ich schüttelte einen Liebling. Už samotný název je takový překladatelský oříšek. Autorkou knihy je Friederike Mayröckerová, což byla významná rakouská básnířka, která zemřela v červnu letošního roku ve věku 96 let. Text napsala, když jí bylo osmdesát. Jsou to zápisky z let 2003 a 2004 s jasnými autobiografickými rysy.  

O jaký žánr se jedná?

Knihu je velmi těžké žánrově zařadit. Dá se říct, že je to lyrická próza. Není to povídka, ale spíše nedějový básnický text. 

Jak dlouhou část knihy jste překládala?

Celá kniha má asi dvě stě stran. Ovšem pro soutěž jsem vybrala asi dvacet stránek.

Kolik času jste strávila jejich překladem?

To neumím odhadnout. Knihu jsem četla několikrát. Chtěla jsem vybrat úryvek, který nejlépe vystihne styl prózy a bude mít pro čtenáře nějakou výpovědní hodnotu. Nemohl to být například úplný začátek, jelikož v něm ještě nejsou všechny motivy zcela rozehrány. Ovšem jak dlouho jsem skutečně psala a překládala, to nedokážu říct, protože jsem na tom pracovala v delším časovém období.    

O čem je kniha A vykouzlila jsem miláčka?

Představuje výpověď ženy, která se vyrovnává se stářím a stárnutím, kdy odcházejí její nejbližší a mnozí už tu nejsou. Mayröckerová byla dlouholetou tvůrčí i životní partnerkou básníka Ernsta Jandla. V knize se na něho často obrací nebo k němu přímo promlouvá. Zároveň se v próze objevují další osoby, které pro autorku byly důležité – její blízcí, přátelé a příbuzní, ale i spisovatelé a další umělci, jejichž tvorba ji oslovila, živí i zesnulí. Je to proud vzpomínek, myšlenek a asociací, útržků z rozhovorů a výpisků z knih. Do toho všeho se pak promítá její největší životní vášeň, a to psaní, literatura a jazyk. I miláček v názvu se dá interpretovat jako text. Často psala o tom, jak tvoří, a popisovala vznik textu jako magický okamžik.

Proč jste si vybrala zrovna tuto autorku? 

Myslím, že dlouhodobě inklinuji ke stylu rakouských básnířek. Obzvlášť je mi blízká linie, jejíž významnou představitelkou je Ingeborg Bachmannová. Na ni navazuje další velká dáma rakouské literatury Elfriede Jelineková. Do této linie by pak mohla být zařazena i Friederike Mayröckerová, která je všeobecně považována za jednu z nejvýznamnějších rakouských básnířek dvacátého století. Byť je možná v povědomí široké veřejnosti známější spíše její partner Ernst Jandl.  

Čím se odlišuje od ostatních autorů nebo autorek?

Je třeba popsat, jak vlastně tvořila. V podstatě celý svůj život žila ve vídeňském bytě a na malé lístečky si psala různé poznámky. Byla to všelijaká slova či slovní spojení, která ji v tu chvíli napadla, zaujala, na něž narazila při četbě i při náhodném rozhovoru. Ty potom strukturovala, třídila a vytvářela z nich ucelený text. Ale i z něho je zřejmé, že se jedná o soubor nápadů, fragmentů nebo obrazů, které se různě variují a vracejí. Kompozice jejích děl připomíná hudební skladbu. Refrénovitě se zde opakují některé pasáže. I například titulní věta se zde objevuje v různých kontextech a částech.

Můžete nám v krátkosti představit Soutěž Jiřího Levého?

Je to soutěž pro mladé překladatele do pětatřiceti let, kteří do ní zašlou rozsahem specifikovanou ukázku svého překladu i příslušné části v originále. Soutěž je anonymní. Překladatel si nejprve zvolí heslo, pod nímž podá svůj soutěžní překlad. Ten je následně ohodnocen odbornou porotou ve dvou kolech. V prvním kole jsou vyřazeny příspěvky, ve kterých se objevují závažné obsahové nedostatky nebo chyby vzniklé například z nepochopení originálu. Druhé kolo se zaměřuje převážně na kvalitu překladu, plynulost a působivost českého textu.

Kolik bylo přihlášeno příspěvků? 

Do kategorie próza v tomto roce překladatelé přihlásili asi 60 soutěžních příspěvků. Poté byla ještě kategorie poezie, kde bylo 5 příspěvků, a kategorie kritika a teorie překladu. Do té ovšem letos nebyl přihlášen žádný příspěvek, resp. pouze jeden, který nebyl ohodnocen. V soutěži se udílí první, druhá, třetí cena a čestné uznání. Jelikož je cílem soutěže hlavně motivovat mladé překladatele k další tvorbě, tak se porotci skutečně snaží ocenit všechny, kdo dodali nějaký zajímavý a inspirativní příspěvek.

Od roku 2009 jste první brněnskou germanistkou, která soutěž vyhrála. Jak jste se cítila poté, co jste ji dostala?

Byla jsem v šoku, což jsem vlastně doteď. Měla jsem samozřejmě také obrovskou radost. Stejně jako každý, kdo se účastní nějaké soutěže, jsem doufala alespoň v čestné uznání. Ale to, že bych mohla vyhrát? To by mě ani ve snu nenapadlo. Je to pro mě obrovská motivace dále pracovat a snažit se uspět v uměleckém překladu. Na této soutěži je vynikající, že od daného porotce dostanete odborný posudek, někdy i opoznámkované první strany textu. Už jen na tom se člověk hodně věcí naučí a může se posunout zase o kus dál. 

Se studiem překladatelství jste začala až po absolvování dramaturgie a scenáristiky. Proč jste se pro něj nakonec rozhodla?

Němčinu jsem se učila od útlého mládí a plánovala jsem se jí věnovat i do budoucna. Ovšem v době, kdy se podávaly přihlášky na vysokou školu, jsem zjistila, že na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzického umění existuje obor Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika. A protože mě bavilo tvůrčí psaní, zkusila jsem si podat přihlášku. Ani jsem neočekávala, že mě vezmou, ovšem nakonec jsem uspěla. Studium němčiny jsem proto odložila a přibrala jsem si jej až poté, co jsem měla na divadelní fakultě bakalářský titul. Poté jsem studovala jak magisterský stupeň na JAMU, tak i bakalářský na germanistice.

V čem pro vás bylo přínosné studium dvou oborů? 

Myslím, že překládání umělecké literatury je obor, ve kterém se protínají obě moje školy. Překladatel koneckonců musí nejlépe ovládat jazyk, do kterého překládá – čili v mém případě češtinu. Právě v jejím rozvoji mi velmi pomohlo tvůrčí psaní na JAMU a překladatelské semináře na filozofické fakultě. 

Živíte se překladatelstvím nebo je to pro vás spíše koníček?

Jsem zaměstnaná jako odborná asistentka na divadelní fakultě, kde zároveň učím. Překladatelství se věnuji spíše v souladu s tím, že externě pracuji pro rozhlas a píšu pro něj scénáře. Když tedy například dělám pořad o nějakém německy mluvícím autorovi nebo autorce, kteří u nás dosud nebyli přeloženi, můžu rozhlasovým posluchačům představit i jejich méně známé dílo.