V disertační práci jste se věnoval tématu zaniklých středověkých ohrazených vesnic. Co vás k tomu přivedlo?

Původně jsem měl vybrané jiné téma, ale když jsme s kolegou Petrem Dreslerem seděli na louce v Bílých Karpatech a pozorovali kolegy z geologie při vrtání pedologických sond, svěřil jsem se mu, že mě to téma nenaplňuje. Doporučil mi, abych rozvinul téma zaniklých ohrazených vesnic, kterému jsme se v té době okrajově věnovali. Tehdy jsme totiž již měli úspěch s jednou zaniklou ohrazenou vesnicí u Břeclavi, kde jsme za pomoci geofyzikální prospekce a povrchových sběrů objevili kostel, o jehož existenci nikdo nevěděl.

Jak náročné bylo práci napsat?

Já ji psal osm let, což zní jako velmi dlouhá doba, ale v archeologii je to celkem běžné. Je to dáno objemem našich prací i častou spoluprací na vědeckých projektech a grantech, někdy i jinými zaměstnaneckými povinnostmi. O to je pak psaní práce náročnější. Někdo by mohl namítnout, že doktorand by se měl především věnovat své práci, ale to se dá při nynějším nastavení financování jen horko těžko realizovat. Navíc tímto způsobem získáváte do budoucna profesní zkušenosti a především kontakty.

V čem je oceněný výzkum výjimečný?

Ve středoevropském, možná i celoevropském měřítku takto rozsáhlou geofyzikální prospekci zaniklých středověkých vesnic ještě nikdo neudělal. O podobě středověkých vesnic na Břeclavsku a Hodonínsku se toho příliš nevědělo, jelikož tam bylo provedeno jen několik menších záchranných výzkumů, při nichž se podařilo zachytit a zdokumentovat jen pár objektů. Badatelský zájem se soustředil na zaniklé vesnické sakrální stavby, okolní pohřebiště, popřípadě menší vrchnostenská sídla. Sídlištní situace spjaté se životem obyčejných lidí zůstávaly stranou. Podoba a půdorys vesnic, jaké měly vnitřní uspořádání, jak se jejich půdorys vyvíjel, z čeho byly domy, to vše bylo na pomezí domněnek a dohadů.

S kolegy jsme trávili volný čas v terénu, kde se nám podařilo bez nutnosti zásahu do země zmapovat několik zaniklých vesnic. Z dokumentovali jsme nové lokality, deset až dvacet hektarů velké vesnice, objekty, stavby a struktury, o jejichž existenci se nevědělo, například zmíněný kostel či pozůstatky vrchnostenských sídel. Podařilo se nám zachytit situace, kdy vesnice měnily svoje půdorysné uspořádání, popřípadě se celé přesouvaly do nových poloh. Hledali jsme příčiny, proč dané vesnice zanikly. Ve výsledku jsme přidali další dílek do mozaiky středověké archeologie a trochu tak dopomohli k poodhalení celkového obrazu o podobě středověké vesnice a společnosti.

Myslím, že si mnozí ani nedokážou představit, co práce archeologa obnáší...

Každý nás vidí tak, že kopeme dinosaury, což by bylo lákavé, ale z pohledu archeologie je to nesmysl. Kolikrát se mě někdo ptal, kolik dinosaurů jsem už vykopal. Popřípadě se mě ptají, kolik zlata jsem už našel. Archeologie je hlavně o člověku a o tom, jak v minulosti žil. Na naší katedře vznikl studentský spolek SAMUNI, v rámci něhož naši studenti o archeologii přednášejí na středních školách, snaží se tyto mýty zbořit a zároveň tím získat i potenciální uchazeče o náš obor.

Co je běžnou náplní práce archeologa?

Někteří se zabývají záchrannou archeologií: brzy ráno vstávají, shánějí brigádníky, jedou na výzkum, kde kopou až do tmy. Po večerech výzkumy zpracovávají, vyhotovují nálezové zprávy, k tomu ještě řeší svoji vědeckou činnost, o osobním životě ani nemluvě. Dá se říci, že jsou neustále v jednom kole a je to pro ně spíš poslání než práce. Poté jsou archeologové na akademii, kteří bádají, řeší systematické výzkumy, píší články a snaží se po vědecké stránce posunout hranice celého oboru. Obecně platí, že nový objev spustí další bádání. V archeologii si často myslíme, že na něco získáme odpovědi, ale ve většině případů získáme ještě více otázek. Až skoro cimrmanovsky platí, že čím víc víme, tím víc nevíme.

A vy patříte do které kategorie?

Na katedře jsme na pomezí: děláme vědu, výzkumy, prospekce a k tomu ještě máme na starosti výuku. Některé týdny se do terénu nedostaneme, jindy tam jsme každý den. Archeologie je dost spjatá s počasím, oproti kolegům zabývajícím se záchrannou archeologií však máme v tomto ohledu povětšinou na výběr. Pokud to není opravdu nutné, tak v dešti do terénu nejezdíme.

Archeologie má různá zaměření, proč jste si vybral právě geofyziku?

Před několika lety u nás na katedře založil Peter Milo geofyzikální oddělení a přizval mě do svého týmu. Geofyzika mě baví, protože je to nevšední práce, která se odehrává pokaždé na jiném místě a jiné lokalitě. Využíváme celou škálu nejrůznějších přístrojů a moderních metod. Zároveň se mi líbí její nedestruktivní přístup bez potřeby zásahu do země. Je to také hodně o cestování, které mě baví, jezdíme po celé republice, Evropě a světě.

A jaké období vás nejvíce zajímá? Je to středověk, kterému jste věnoval své závěrečné práce?

V praxi se nesoustředíme na jedno období, tedy alespoň v našem týmu. Nedávno jsme zabrousili do doby římské a hledali jsme pozůstatky po stavbách z tohoto období, poté jsme dokumentovali neolitická sídliště a sídelní aktivity z doby bronzové či hledali kryptu ve středověkém kostele. S geofyzikou je to opravdu pestré. Já osobně jsem se původně chtěl věnovat ranému středověku, kterým jsem se zabýval ve své bakalářské i magisterské práci. Postupem času se ale můj zájem posunul o několik století dopředu a skončil jsem ve vrcholném středověku.

Když se ohlédneme zpět, proč jste si pro své studium zvolil zrovna archeologii?

Určitě k tomu přispělo mé nadšení z Indiany Jonese, ale archeologie byla také vždy tématem v naší rodině. Maminka chtěla studovat egyptologii, ale bohužel se v té době zrovna neotevíral ročník, a tak vystudovala stavební inženýrství. Tím se tak trochu ocitla na druhé straně barikády.

Jako malý jsem chtěl být archeologem, astronautem nebo hercem akčních filmů z 80. let. Příliš si nerozumím s matematikou, takže astronauta jsem mohl vypustit, na herce z osmdesátkových akčních filmů jsem se narodil moc pozdě, takže nakonec zbyl jen ten archeolog.

Splnil nástup na archeologii vaše dětská očekávání?

Myslím, že každý má při přechodu ze střední školy na vysokou školu zkreslené představy. Někteří spolužáci měli výhodu, jelikož už od 15 let chodívali na výzkumy, zatímco já se na ten svůj první dostal až v prvním ročníku, takže jsem nevěděl, co čekat. A popravdě ani pořádně co dělat. Bylo to v zimě před asi šestnácti lety, když se stavěl archiv v Bohunicích. Kopalo se opravdu těžce, ale postupně jsme seškrabali zmrzlou půdu, objevili jsme pravěkou keramiku a začaly se rýsovat zbytky zahloubených objektů, pozůstatků po sídlišti z mladší doby kamenné.

A poté jste se již na výzkumy dostával častěji?

Ano, najednou se spustila vlna a jezdil jsem od výzkumu k výzkumu. Upřímně, více času jsem trávil právě na výzkumech než ve škole. Místo abych seděl na přednáškách, byl jsem v terénu na výzkumech a prospekcích, kde jsem se učil. Díky tomu jsem možná získával příležitosti spolupracovat na dalších projektech.

Na katedře máme pro praxi vytvořený systém základen. V prvním ročníku studenti jezdí zkoumat neolitické sídliště v Těšeticích u Znojma, ve druhém ročníku pak na Pohansko u Břeclavi, což je raně středověké hradisko. Ve třetím ročníku se jezdí na hrad Rokštejn na Jihlavsku.

Která základna vás zaujala nejvíce?

Svůj studentský život mám spjatý s Pohanskem u Břeclavi, kde jsem jako student na praxi prokázal své schopnosti, takže si mě poté vybrali jako dokumentátora a technika. Tomu jsem se tam pak věnoval deset let. Pod dohledem nynějších kolegů Jiřího Macháčka, Petra Dreslera a Petera Mila jsem tam profesně i metodicky vyrostl.

Vyzkoušel jste si i studium v zahraničí. Liší se nějak tamní přístup ke studiu archeologie?

Studoval jsem na malé katedře archeologie v polské Varšavě, kterou jsem si vybral tak trochu omylem. Je to katolická univerzita, takže tam učili také faráři, což mě ze začátku překvapilo. Archeologie je tam na úrovni, ale u nás je to o něčem jiném. Je to malá katedra, takže tam měli jen jeden projekt, kterému se věnovali, zatímco u nás na katedře jich máme plno po celé České republice i v zahraničí.

Také jste se zúčastnil několika zahraničních stáží. Mohl byste to přiblížit?

Právě nám končí projekt na francouzské lokalitě Bibracte, kde dlouhodobě vede kolegyně Petra Goláňová archeologické výzkumy a kam s naším týmem jezdíme už přes deset let dělat geofyzikální prospekce. Jde o keltské opidum, které při svém tažení Galií dobyl Julius Caesar, a známe ho tak i z jeho Zápisků o válce galské. Pro samotné Francouze je to pak lokalita národního významu. Proto je toto archeologické naleziště na vysoké úrovni a už od 80. let minulého století tam mají vybudované obrovské badatelské zázemí: nejrůznější laboratoře či rozsáhlou knihovnu. Pod taktovkou Francouzů tam na výzkumy jezdí týmy z celého světa. Navíc je to Francie, takže dobré jídlo a víno je samozřejmostí.

Doporučil byste studium archeologie na FF MU?

Určitě. Nejen že je naše katedra nejlepší, ale archeologie obecně je prostě skvělá. Každý si něco najde: pokud člověka nebaví kopat, může jen bádat, pokud ho naopak nebaví sedět v knihovnách, tak může vyrazit do terénu. Hlavní je různorodost. Člověk může při své práci využít nepřeberné množství moderních technologií a přístupů. Na základě nejrůznějších počítačových analýz, například s využitím geografických informačních systémů či statistických metod, může rekonstruovat minulou společnost nebo pro budoucí generace dokumentovat a rekonstruovat nalezené artefakty či situace. Archeologie není jen o kopání, jak si někteří myslí. S příchodem moderních technologií může být o čemkoliv.