Relevanci našich oborů budeme muset obhajovat, není to ale prohraná bitva

Jaké programové priority spojujete s nástupem do proděkanské funkce před sedmi lety?

V první řadě jsme jako nové vedení chtěli zvýšit objem a kvalitu výzkumu. Přáli jsme si zlepšit pohled na národní úroveň výzkumu, hlavně posílit povědomí o fungování Grantové agentury České republiky (GA ČR). Mnoho lidí ji nevnímalo jako férovou soutěž, byli přesvědčeni, že v soutěžích GA ČR uspějí jen spřátelené instituce či osoby. Tento až skoro nepřátelský vztah se nám podařilo změnit. Vedle toho jsme potřebovali přesvědčit akademiky o tom, že také v jejich oborech lze pracovat s aplikovaným výzkumem, museli jsme se naučit, jak tvořit projekty pro Technologickou agenturu České republiky (TA ČR). Také ta svého času nabízela zajímavé finanční prostředky pro výzkum, některé programy byly dokonce zacílené na společenské a humanitní vědy. 

A podařilo se tedy změnit vztah akademické veřejnosti k soutěžím zmíněných domácích grantových agentur?

Myslím, že oba cíle se nám naplnit povedlo. Snažili jsme se do každého oborového panelu Grantové agentury ČR přizvat hodnotitele z FF MU, kteří následně dokázali našim akademikům vysvětlovat, jak grantový systém funguje a co je potřeba udělat pro úspěšné podání žádosti. Objevil se však jiný problém – asi po dvou letech této naší snahy vláda začala činnost agentury utlumovat, menší obnos peněz určených na výzkum vedl k dalšímu vyostření konkurenčního boje mezi projekty. Jestliže se úspěšné přijetí podaných žádostí původně pohybovalo kolem pětadvaceti procent, kvůli vládním škrtům se propadlo na přibližně deset procent, v některých oborech ještě níže. Každopádně, v národním výzkumu se nám podařilo produktivitu zvýšit.

Vedle národní podpory výzkumu čerpá dnes řada fakultních projektů z finančních prostředků nadnárodních grantů a programů. To bylo strategické rozhodnutí, nebo se to „prostě povedlo“?

Před sedmi lety byla vize nadnárodního výzkumu celkem mlhavá, postupně však nabírala konkrétních obrysů – rozhodli jsme se fakultu mnohem silněji zapojit do sítí mezinárodního výzkumu. A to se nám postupně také dařilo. Díky úspěchu několika projektů ve formátech vypisovaných Evropskou výzkumnou radou jsme se jako fakulta na mezinárodní scéně úspěšně etablovali a získali na prestiži nejen uvnitř MU, ale i v ČR. Pravdou je, že ne každý je schopen a ochoten se nadnárodního výzkumu účastnit – ukázalo se, že zde dokážou rychle reagovat spíše menší obory, které jsou ve vědě schopné snáze se přeorientovat, nalézt nadnárodní kontext, který žádá Evropská komise. Velké tradiční a konzervativní obory, jako je například slavistika, historie nebo filozofie, se prosazují hůře. Proporční zapojení fakulty do těchto programů tak bude vyžadovat ještě větší úsilí.

Vedle strategických cílů a plánování jste řídil také několik rozvojových projektů. Co fakultě přinesly? 

Chtěl bych zmínit hlavně jeden z nich – zapojili jsme se do projektu Ministerstva školství ZIP MUNI, díky němuž se podařilo podstatně zvýšit pozornost věnovanou učitelskému studiu na naší fakultě, uspořádali jsme agendu pedagogických praxí, nakoupili ve velkém objemu odbornou literaturu, tablety pro studenty atd. Mnoho lidí na fakultě si uvědomilo, že nás učitelské obory živí, že za stav regionálního školství neseme odpovědnost, že jde vlastně o jednu z nejdůležitějších vizitek naší práce. Veřejnost si, podle ohlasů na naši práci v médiích, hodně všímá toho, jak kvalitně dokážeme připravit (nejen) středoškolské učitele.

Když už zmiňujete ohlasy veřejnosti v souvislosti se vzděláváním: v tomto směru jste se podílel také na rozvoji projektu fakultních škol, tedy užší spolupráce s vybranými základními a středními školami.  Dostává se k vám z těchto škol zpětná vazba?

Školy se o spolupráci mnohdy hlásily samy, takže fakulta pro ně jistou prestiž nepochybně má. Zapojit se navíc chtěly také vzdálenější školy, nejen z Brněnska a jižní Moravy. Obecně si myslím, že ředitelé projekt vítají. Přestože se občas v některých pohledech na profil absolventa nebo na podobu pedagogické praxe mírně rozcházíme. Snažíme se ale vždycky nacházet konsensus, myslím, že velmi úspěšně. Do směřování učitelského studia také promlouvají nové trendy: zejména autoritativnější přístup Ministerstva školství nebo výraznější aktivita studentů. Novým a náročným prvkem je spolupráce se zástupci neziskového sektoru, kteří mají někdy pocit, že disponují silným mandátem, a snaží se významně ovlivňovat podobu učitelského vzdělávání.

Zatímco o potřebě většího zapojení do grantových struktur či rozvoji učitelského vzdělávání v rámci fakultní veřejnosti nepanovaly spory, u projektu HR Award naopak zaznívala řada kritických až odmítavých hlasů. Podařilo se po získání tohoto ocenění pročistit diskusi od zbytečných emocí? 

Myslím, že jsme se díky němu přiblížili vyspělejším západoevropským univerzitám. Projekt otevřel diskusi kolem nových a mnohdy, pravda, také kontroverzních témat. Ve fakultní personální politice představoval skok z devadesátých let do současnosti.  Nezastírám, že zahrnuje řadu problematických věcí, s těmi se bude muset nové vedení vypořádat. Projekt přináší řadu velkých a zajímavých inovací, fakultní komunita se však v debatě nad některými hodnotovými tématy a agendou rovnosti může také snadno dostat do vleklých sporů.

Rozvojové projekty i strategické plánování jsou činnosti, jejichž úspěšnost se měří v létech a jejichž přínos často není ani dobře patrný. Měl jste radost z nějakého „nestrategického“ projektu s krátkodobým řešením a viditelným dopadem? 

Vyzdvihl bych projekt MUNI4Students, díky kterému jsme fakultní budovu moderně vybavili – ať už žaluziemi, koberci či třeba odpovídající zvukovou technikou. Zvládnutí projektu je velkou zásluhou pana tajemníka a týmu z oddělení vědy a výzkumu. Byli jsme v rámci MU velmi aktivní a nadprůměrně úspěšní, i když registruji, že v akademické komunitě – i kvůli covidu – záležitost nezískala přiměřený ohlas a vybavení bylo považováno za jaksi samozřejmé. Z dalších projektů zmíním třeba úspěšné působení v projektech zaměřených na mobilitu postdoků, tedy integraci zahraničních mladých badatelů na naše pracoviště. I díky tomu je už běžné, že na fakultě pracují cizinci nebo že vznikají mezinárodní výzkumné týmy.

Nedávno jste inicioval společné setkání zástupců filozofické, lékařské a farmaceutické fakulty s cílem zamyslet se společně nad možnostmi spolupráce. Dosáhli jste nějakého výsledku?

Ukázalo se, že spolupracovat dokážeme, ale s určitými limity. Z lékařské fakulty jsou s námi ochotny spolupracovat spíše obory přirozeně tíhnoucí k humanitně-vědní stránce práce, typicky to je psychiatrie, gerontologie nebo hygiena. Od zmíněného mezifakultního setkání jsem očekával trochu bohatší výsledek, posílilo totiž hlavně spolupráci oborů, které o sobě už věděly.

Velká část vaší agendy souvisí s rozhodováním a řízením na celouniverzitní úrovni. Podařilo se vám zde prosadit obraz filozofické fakulty jako prestižního vědeckého pracoviště?

Myslím, že je to otázka na někoho jiného. S kolegy jsme se snažili, abychom v rámci univerzity měli silné slovo, to se nám snad podařilo. Určitě to souvisí s úspěchy v GA ČR a také s prosazením aplikovaného výzkumu v společenských a humanitních oborech, velkou pomocí nám pak byl zisk ERC grantu docenta Zbírala. Vedli jsme na univerzitní úrovni debatu, jak upravit podmínky scientometrického prostředí tak, abychom se cítili komfortně a zároveň byli motivováni k výkonu. Docílili jsme toho, že vedení univerzity lépe chápe, že nás nelze ve všech kritériích tvůrčí činnosti poměřovat s přírodovědeckou fakultou, protože nastavení scientometrického prostředí v ČR i ve světě jejím akademikům hraje do karet, zatímco nás v některých ohledech znevýhodňuje. Nelze ale stále jen opakovat, že společensko- a humanitně-vědní obory jsou specifické, a předstírat, že to platí v absolutní míře, a tudíž se nás aktuální pravidla scientometrie netýkají.

Každá oborová skupina na univerzitě má svá specifika, ale současně existují také některé společné znaky kvality, které je třeba s přihlédnutím k oborové zvláštnosti a tradici respektovat. Srovnání našich oborů s přírodovědnými je v mnoha ohledech sporné, ale např. archeologie se utváří jako obor s výraznými znaky přírodní vědy. Jistě bližší jsou nám obory juristické nebo ekonomické, zde je namístě vážný hovor o společných znacích kvality. Naše společenskovědní obory stojí ve stálé konkurenci se sesterskými obory na FSS nebo PdF.

Také v tomto ohledu jste se pokusili o určité změny. Fakultní knihovna mimo jiné přišla s podporou vzdělávání v oblasti scientometrie, badatelům nabízí podporu a řadu nových služeb. Projevují se tato systematická opatření?

Hlavním nástrojem, jehož nastavením jsme se akademiky pokusili vést k pilnosti, pracovitosti a schopnosti přizpůsobit se měnícím se podmínkám, byla rozpočtová metodika s poměrně přesným, byť jistě ne dokonalým měřením výkonů. K jejímu efektivnímu využití na pracovištích jsme museli aktivizovat servisní činnost oddělení vědy a výzkumu a knihovny. Proto vznikl bibliometrický tým, který začal více pracovat s bibliometrickými a scientometrickými ukazateli. Některá pracoviště podpory a dat čile využívají a naučila se dobře pracovat s publikační politikou, existují ale také opačné případy.

Několikrát jste zmínil jednotlivé výzvy, kterým nové vedení bude čelit. Můžete tedy shrnout, co podle vás čeká fakultu a její vedení v následujících letech? 

Vedle pokračování už fungujících projektů se budeme muset vypořádat s postcovidovým stavem. Myslím, že fakultní akademická komunita bude mít dost starostí s obhajobou relevance společenských a hlavně humanitních věd – covidová doba tuto diskusi nepochybně vyvolá. Veřejnost společně s politickou reprezentací chtějí jasné odpovědi na otázky spjaté s aktuálními palčivými společenskými krizemi, pokládají je však hlavně lékařským, přírodovědným nebo technickým oborům. Nás se jejich výzvy, zadání a logicky také peníze spíše netýkají. Z medicínských oborů slýchám uštěpačné poznámky o tom, jak humanitní fakulty po loňském uzavření vysokých škol nikomu nechyběly. Někteří lidé se dokonce nebojí říct, že jsou zbytečné. Přimět je ke změně názoru bude nesnadné.

Není takový postoj krátkozraký? Média stále častěji opakují, že společnost bude potřebovat více psychologů nebo třeba dobře vzdělaných učitelů, právě i v souvislosti s postcovidovou situací. Myslíte, že má tedy smysl investovat ještě úsilí do propagace fakultní vědecké činnosti?

Určitě si nemyslím, že je to prohraná bitva. Dvojice zmíněných oborů, ještě společně s dalšími, např. s obory informačních služeb a knihovnictví se zaměřením na zpracování velkých objemů dat, čelí novým výzvám poměrně snadno. Otázkou zůstává, jak se zapojí další obory – ty společenské najdou své uplatnění určitě, daleko ožehavějším tématem bude relevance humanitně-vědního výzkumu. Část kolegů dokáže nad humanitními vědami přemýšlet takovým způsobem, který v současné společnosti jistě obstojí.

Další část kolegů však zůstává u „čisté vědy“ na úrovni, která zažila svůj vrchol v 19. století. Kompatibilita s výzkumnými týmy, které vznikají s cílem najít řešení naléhavých společenských problémů, je tu výrazně nižší. Bolestivé pro nás také bude vytváření opravdu velkých multidisciplinárních týmů, protože jejich lídry humanitní vědci pravděpodobně nebudou. Spíš jim hrozí, hlavně humanitním vědám, že se ocitnou v roli jakýchsi přidavačů, jejichž úkolem bude dokázat nabídnout pomoc hlavnímu proudu výzkumu. Nebude to pro starobylé a hrdé obory snadné. Ale pokud tuto úlohu nedokážou nebo nebudou chtít naplnit, budou pravděpodobně čelit  kritickým hlasům ze strany daňových poplatníků a politiků.

Článek je součástí série rozhovorů se současným fakultním vedením.