Třicet let od založení studia novořečtiny na Filozofické fakultě MU jste si připomněli v prvních listopadových dnech na setkání absolventů a kolegů z oboru. V jakém duchu se oslava nesla?

Oslavu výročí jsme pojali jako neformální setkání našich stávajících i dřívějších spolupracovníků, kolegů a absolventů, kteří oborem za třicet let prošli. Moc rádi jsme se znovu viděli a zavzpomínali na různé okamžiky, které jsme spolu zažili. Některá setkání byla až dojemná, to když na oslavu přijela z Řecka i naše bývalá lektorka Chrysoula Manou. Působila u nás více než 10 let a zprostředkovávala studentům řeckou kulturu ve všech jejích podobách, od výuky jazyka, přes literaturu až po řecké zvyky. Studenti ji měli moc rádi. Velkou poctou pro nás bylo i to, že oslavu výročí podpořili velvyslanci Řecké republiky a Kyperské republiky v Praze, Jeho Excelence pan Athanassios Paressoglou a Jeho Excelence pan Giorgos Yiangou. Diplomatické zastoupení těchto zemí nám pomáhalo po celou dobu existence oboru a tato spolupráce i nadále pokračuje.

Zrod oboru Novořecký jazyk a literatura na Filozofické fakultě MU je spojen s rokem 1993. Jaké osobnosti u vzniku oboru stály a kdo se o novořečtinu v Brně nejvíc zasloužil?

Zajímavostí je, že rok 1993 nebyl prvním pokusem založit studia novořečtiny na FF MU. Na počátku 20. století působil v Praze manželský pár: profesor klasické filologie Jaroslav Šťastný, který vyučoval na pražském Jiráskově gymnáziu a oženil se s Řekyní Charikleiou Karmitsi, později Šťastnou. Ta učila novořečtinu až do začátku první světové války na pražské Českoslovanské obchodní akademii, tehdy jako nepovinný předmět. Právě díky ní se Šťastný kromě staré řečtiny naučil výborně i řečtinu novou, a když jeho žena zemřela, pokusil se v roce 1924 založit univerzitní lektorát novořečtiny. Žádost o jeho zřízení tehdy poslal na Univerzitu Komenského v Bratislavě a do Brna na Masarykovu univerzitu. Argumentoval cyrilometodějskou tradicí a nutností seznámit s moderními potomky Cyrila a Metoděje také českou společnost, dále například tím, že pokud chceme pochopit Řecko starověké, musíme poznat i Řecko nové. Jeho žádost byla velmi emotivní, nicméně ji univerzity v Brně i Bratislavě zamítly s doporučením, ať to zkusí v Praze, kde bude mít určitě více zájemců o studium.

Zanedlouho nato, ve čtyřicátých letech, vznikl lektorát novořečtiny na Karlově univerzitě v Praze. Jaké okolnosti jeho vznik provázely?

Bylo to především přijímání uprchlíků z řecké občanské války. Předpokládalo se totiž, že lektorát bude vzdělávat učitele, kteří by pak dále učili řecky mladé Řeky a řecké děti. Věřilo se, že občanská válka brzy skončí vítězstvím řecké levice a uprchlíci se budou moci vrátit do vlasti, měli být tedy vzděláváni ve svém rodném jazyce. V Praze tehdy působil Dimitrios Papas a po něm nastoupil Teodor Nedělka, který lektorát vedl do roku 1987, kdy náhle zemřel a tento obor byl v Praze uzavřen.

V té době v Praze působila také profesorka Růžena Dostálová, která usilovala o znovuotevření oboru, ale tehdejší vedení Karlovy univerzity tomuto záměru nebylo nakloněno, a tak svou pozornost soustředila na Brno. Spojila se s profesorem Antonínem Bartoňkem a ten, i když se orientoval na starší fáze řeckého jazyka, zejména mykénské období a starověké řecké dialekty, její záměr podpořil. Jako zastánce komplexního diachronního přístupu k řečtině moderními fázemi tohoto jazyka nikdy nepohrdal, právě naopak, nabádal ke studiu řeckého jazyka ve všech jeho obdobích. Našli podporu u prvního polistopadového rektora MU Milana Jelínka a novořečtina zde získala akreditaci.

Jaká atmosféra výuku provázela?

Obor se zpočátku otvíral jednou za dva roky s tím, že profesorka Dostálová neogrecistiku vystavěla tradičním způsobem po vzoru etablovaných evropských pracovišť, curriculum tedy zahrnovalo také období byzantské, pro které mohla poskytnout svoji vysokou odbornost. Bylo nutné mít i rodilého mluvčího. Pro výuku živého jazyka byla tehdy angažována Řekyně Catherine Franc-Sgourdeou, která se do Brna provdala. Jako absolventka klasické archeologie na Sorbonně mohla nabízet i odborné kurzy věnované byzantským hmotným památkám. A protože se nemohla za komunistického režimu v Československu realizovat, byla to pro ni první příležitost, kdy svoje znalosti mohla začít někomu předávat.

Úplné počátky byly na jednu stranu provázeny nadšením, ale zároveň byly složité ekonomicky – nový program potřeboval vybudovat dostatečné zázemí. Velice nám tehdy pomohlo Řecko, díky ministerstvům kultury a zahraničních věcí jsme získali finanční dotace, velmi nás podpořila také soukromá řecká Nadace Kostase a Eleni Uranisových, z jejichž příspěvků jsme vybudovali poměrně solidní novořeckou knihovnu. Úplné začátky ovšem vypadaly tak, že vyučující přinášeli ze svých osobních knihoven svazky, které mohli naší knihovně darovat. Vše se budovalo od nuly.

Jaké další osobnosti pomáhaly novořečtinu utvářet?

Dlouhou dobu do Brna jezdil učit byzantské dějiny Vladimír Vavřínek, a také Pavel Hradečný, specialista na novořecké dějiny. Dojížděli spolu s profesorkou Dostálovou z Prahy, což bylo s ohledem na to, že jsme byli brněnským působištěm, dost specifické. Po předčasné smrti Pavla Hradečného štafetu převzal historik Konstantinos Tsivos specializující se na moderní řecké dějiny, který se letos stal členem našeho týmu. Zástupkyně mladší generace pedagogů Markéta Kulhánková pak přispěla velmi významně k rozvoji oboru zejména v oblasti byzantské literatury, kde navázala na Růženu Dostálovou. Od minulého roku u nás působí Petros Marazopoulos, specialista na moderní řeckou a srovnávací literaturu, pomáhá nám s výukou jazyka i odborných předmětů. Dále na novořečtině působí lektorka Nicole Votavová Sumelidisová a já se zaměřením na řeckou lingvistiku. Máme tedy zastoupenou jak oblast lingvistickou, tak oblast literární, kterou doplňují dějiny.

Kolik studentů v současnosti novořečtina má?

Okolo patnácti a je vidět, jak od doby vzniku oboru počet studentů klesá. Nejsme v tom ojedinělí, je to jev typický pro většinu filologických oborů. Dnes humanitní studia obecně, a katedry řeckých studií obzvlášť, čelí na celoevropské úrovni stále větším výzvám – dochází k redukci kateder a úbytku studentů, dokonce i k uzavírání některých z nich. V počátku našeho působení byl o novořečtinu obrovský zájem a v prvních ročnících jsme studenty dokonce dělili na seminární skupiny. Devadesátá léta byla dobou obrovského nadšení pro studium jazyků, dokonce i těch „mrtvých“ (klasické řečtiny nebo latiny).

Byla to reakce i na imigrační vlnu v šedesátých letech, kterou zavinila řecká občanská válka? Byly to právě především děti Řeků, které novořečtinu v Brně studovaly?

Ano, tato imigrační vlna začala už v letech padesátých, a i když se v sedmdesátých a osmdesátých letech po uvolnění poměrů v Řecku značná část Řeků vrátila zpět, řecká menšina v České republice zůstala. Jejich potomci tvořili v počátcích značný podíl našich studentů. Jak ale roky běží, potomci řeckých přistěhovalců už zřejmě tolik necítí potřebu vzdělávat se na vysokoškolské úrovni v řečtině, a hlásí se jich tedy čím dál méně. Velký zájem o studium řečtiny v prvních porevolučních letech lze možná vysvětlit obecně „hladem“ po znalosti cizích jazyků, dokonce i takto exkluzivních, a nepochybně i nově otevřenými cestovatelskými a pracovními možnostmi.

Prvky řecké kultury pronikaly i do tehdejší česko-slovenské hudby, do oblasti filmu či literatury, vzpomeňme například vyhledávané překlady knih Nikose Kazantzakise nebo tvorbu Marty a Teny Elefteriadu, které vystupovaly se skupinou Vulkán, se sourozenci Ulrychovými...

Ano, určitě. Právě v šedesátých a sedmdesátých letech vznikaly první intenzivnější kontakty české a řecké kulturní scény. Byly to nejen překlady Kazantzakise, ale i překlady levicově orientovaných autorů, které tehdejší režim preferoval, například romány Kostase Kotziase Šachta č. 7 nebo Zakouřené nebe.

Připomeňme, že Nikos Kazantzakis v Československu několik let žil, spolupracoval dokonce s hudebním skladatelem Bohuslavem Martinů...

Kazantzakis pobýval v Československu na Božím Daru v Krušných horách. Strávil zde dvě zhruba roční období na přelomu 20. a 30. let, když hledal samotu a klid k tvůrčí práci na eposu Odysseia. Vznikly zde však i zárodky jiných Kazantzakisových děl. S Bohuslavem Martinů se Kazantzakis potkal až na sklonku svého života v Antibes, v roce 1954, kde ho Martinů sám vyhledal. Martinů napsal libreto pro operu Řecké pašije podle Kazantzakisova románu Kristus znovu ukřižovaný, o problémech s adaptací románu pak spolu dále diskutovali ve vzájemné korespondenci. Máme ji vydánu díky Růženě Dostálové a Aleši Březinovi v knize Řecké pašije. Osud jedné opery (Praha 2003).

Jaká byla vaše cesta k novořečtině?

Můj případ je specifický, a to v tom smyslu, že jsem původně na Ústavu klasických studií studovala klasickou filologii. Do mého dalšího odborného směřování významně zasáhl profesor Antonín Bartoněk, který mě nominoval na jazykový stipendijní pobyt novořečtiny v Soluni. A na moje tehdejší námitky, že tento jazyk nestuduji, a proto tam přece nemohu jet, odpověděl, že žádné stipendium se nesmí nechat propadnout. Tehdy opravdu nebylo studium v zahraničí tak běžnou záležitostí jako dnes. A tak jsem do Řecka odjela, trochu se naučila mluvit a po návratu už mi bylo líto jazyk zapomenout. Přibrala jsem si tedy novořečtinu jako další obor. Pro doktorát jsem si posléze zvolila téma jazykové analýzy raně byzantské kroniky Ióanna Malala. Pak už bylo jasné, že tímto směrem půjdu dál.

Tři desetiletí výuky novořečtiny je už dostatečně dlouhá doba na zpětnou vazbu od studentů a vašich absolventů. Jaké uplatnění nejčastěji nacházejí? Zůstávají v oboru?

O řadě absolventů zprávy máme nebo jsme s nimi i v trvalejším kontaktu. Někteří jsou lektory řečtiny na jazykových školách, ti nejlepší působí na ambasádách nebo se věnují odborným a soudním překladům. Další absolventi našli uplatnění v turistickém ruchu, třeba jako stevardi nebo průvodci, případně spolupracují s nadnárodními firmami, které mají pobočky v České republice a vyžadují například pro obchodní komunikaci někoho se znalostí řečtiny. Jsou to často banky nebo obchodní společnosti. A jsou samozřejmě i tací, kteří si našli práci v oborech jiných, a pro které nebyla řečtina životním cílem. Myslím ale, že žádný šikovný absolvent se neztratí, protože filologie – a to nejen řecká – naučí člověka pracovat s textem a rozumět mu, což se dnes platí zlatem. Zaměstnavatelé v netechnických oborech si dnes nové zaměstnance rádi sami vyškolí, ale vždy potřebují lidi, kteří se dokážou efektivně učit, zorientovat v problematice, vyhledat informace a posoudit je, tedy nutně musejí rozumět psanému textu. A to je naše devíza. Novořečtina nebo jakákoliv jiná filologie nemusí být nutně cíl studia, ale také průprava k jinému profesnímu směřování. V kombinaci se studiem jiného oboru pak může fungovat i jako komunikační nebo „pramenný“ jazyk, např. u politologie nebo historie.

Je ještě něco, na co byste studenty nalákala?

V kontextu nových výzev uplatnění studentů v praxi jsme nově akreditovali dvouletou specializaci v rámci programu Překladatelství moderních evropských jazyků. Je to navazující magisterské studium se specializací na překladatelství nové řečtiny. Díky tomuto studiu lze po pětileté praxi v oblasti překladatelství a tlumočnictví získat oprávnění pro soudní překlad, což je ono kulaté razítko, jak se hovorově říká. Absolvování translatologického programu studentům současně umožní pracovat pro instituce Evropské unie, kde se stále překládá do všech jazyků členských států Evropské unie. Kombinace čeština–novořečtina je poměrně neobvyklá, přitom po překladatelích a tlumočnících se znalostí „malých“ jazyků je v Bruselu či Štrasburku poptávka. Tímto tedy nabízíme solidní uplatnění na trhu práce v evropském kontextu.

Ovlivnila stav na trhu práce i řecká dluhová krize, která trvala v letech 2009 až 2018?

Tím, že v této době řecká ekonomika stagnovala, byla určitě menší poptávka po našich absolventech. To se odrazilo i v turistickém ruchu na území České republiky, řečtí turisté k nám přijížděli méně, a byla téměř nulová poptávka po delegátech či průvodcích. Mezi odborníky na řeckou krizi převažuje názor, že česká média v době krize prezentovala velmi zkreslený obraz dané situace. Možná i kvůli tomu zůstal v mnoha lidech zakořeněný názor týkající se špatné pracovní morálky Řeků, který ještě podpořil prezident Klaus v roce 2011 svým tvrzením o nutnosti zlepšení pracovní výkonnosti Řeků, přetransformovaný novináři do známého výroku, že „Řekové jsou líní pijáci ouza“. To už se snad daří v české společnosti rozptýlit a věříme, že přijdou lepší časy, kterým ale musíme jít naproti i tím, že budeme reagovat na změněné potřeby mladých lidí. Na Ústav klasických studií v posledních letech stále více přicházejí studenti technických oborů, matematiky či fyziky, kterým k jejich oboru „něco chybí“ a začínají to na humanitně zaměřených fakultách hledat, ať už jsou to jazyky či jiné obory. Snad je i tento jev znamením, že mladým lidem k pochopení současného světa nestačí jen vědy přírodní, ale potřebují k tomu ještě prostředek další, a tím je právě vzdělání v humanitních oborech.

Využívají vaši studenti možností zahraničních studijních pobytů a stáží?

Ano, a možností je dostatek. Díky programu Erasmus spolupracujeme s mnoha grecistickými pracovišti v Evropě, naši studenti vyjíždějí hlavně na řecké univerzity: do Atén, Soluně, na Krétu... Řecký stát poměrně hodně podporuje výuku řečtiny v zahraničí, pro vysokoškolské studenty nové řečtiny jsou organizovány například měsíční letní školy v Řecku, některé jako plně hrazené stipendijní pobyty. Ty jsou pro naše studenty – ve většině případů úplné začátečníky – velmi vhodné. Studium řečtiny je totiž zejména ve svých počátcích poměrně náročné vzhledem k odlišné abecedě i tomu, že řečtina nemá v indoevropské jazykové rodině žádné příbuzné jazyky, takže člověku z počátku nic nepřipomíná. Jak se ale student postupně do jazyka dostává, uvědomí si, kolik řeckých slov už vlastně zná, protože jsou součástí mezinárodní slovní zásoby. Také syntax řečtiny a její „logika“ jsou často hodně podobné češtině, takže pro nás v podstatě intuitivní.

Vedle standardní výuky nabízíte také kurzy pro veřejnost či kurzy celoživotního vzdělávání. Je to pro vás cesta, jak novořečtinu popularizovat, nebo spíše reagujete na poptávku z řad veřejnosti?

Večerní kurzy pro veřejnost pořádáme již mnoho let, po období pandemie nám některé zůstaly i v online prostředí, které se ukázalo jako nosné pro menší skupiny frekventantů. Spolu s večerními kurzy uskutečňujeme v rámci programu celonárodní obnovy jeden z kurzů celoživotního vzdělávání zaměřený na topografii a kulturní reálie Řecka. Kurz je distanční a zájem veřejnosti nás mile překvapil. Přihlásili se nám středoškolští pedagogové i lidé, kteří se o Řecko zajímají, – ať už z pohledu kultury či turistiky. Spolupracujeme rovněž s Českou společností novořeckých studií, která má sídlo v Brně, a ve spolupráci s ní zajišťujeme přednášky pro veřejnost, každoročně pořádáme také překladatelskou soutěž. Vítězný překlad získává ocenění v podobě finanční odměny.

Zaznělo jméno Nikose Kazantzakise, ale také pověstné ouzo, určité symboly, které však bývají při pohledu na Řecko zkreslující. Připouštíte, že mohou být současně prostředkem, jak novořečtinu lidem přiblížit?

Určitě ano, právě to je náš úkol ve vztahu k veřejnosti. Vzít nějaký z těchto symbolů, byť může být původně prezentován jako klišé, a vysvětlovat, jaká je jeho historie nebo role v současné řecké kultuře, jaké jsou zajímavosti s ním spojené. Moc pěkně to funguje na již zmíněných večerních kurzech, kde se zájemci neučí jen jazyk, ale i poznávat, co řeckou kulturu utváří a definuje, že novořecké kulturní kořeny mohou někdy sahat až do starověku nebo souviset i s jinými národy ve Středomoří. Třeba zmíněné slovo „ouzo“ je původem turecké, souvisí se slovem öz „šťáva, extrakt“, protože jde o destilát neboli extrakt z kvašených zbytků hroznů. Z řečtiny pak toto slovo putovalo dále do evropských jazyků – už na konci 19. století je doloženo v angličtině a na konci 80. let 20. století i v turečtině, kam se oklikou přes evropské jazyky vrátilo.

Ve spolupráci se studenty spravujete instagramový účet Řečtina mě láká, kde na některé z těchto symbolů poukazujete. Jsou zde odkazy k literárním dílům, historickým památkám, ale například i zpráva o tom, že nejstarší olivovník na světě roste na Krétě, má několik tisíc let a stále plodí olivy nebo že herečka Jeniffer Aniston je Řekyně a její příjmení je zkratkou původního Anastassakis.

Zveřejňujeme zde zajímavé informace o Řecku, včetně receptů, přírodních a kulturních památek, ale i významu řeckých slov. Současně upozorňujeme na to, co se u nás na oboru děje. Vnímáme, že je to jedna z cest, jak oslovit možné uchazeče o studium, ale i jak být v kontaktu s milovníky Řecka nebo našimi absolventy. Vytváříme zde jakousi malou komunitu lidí, které baví se o Řecku dozvídat stále nové věci. Velmi mile nás překvapilo, že nemusíme posty záměrně zjednodušovat a že se lidem líbí například i řecká přísloví a idiomy, že jim nevadí, když občas nabídneme něco složitějšího, co ovšem srozumitelně vysvětlíme. Tím pádem máme z té práce radost a je to pro nás další způsob, jak novořečtinu popularizovat i mimo akademické prostředí.

Je i v současnosti stále nutné používat název novořečtina?

Vychází to z tradice řeckých studií obecně. Neogrecistika je v porovnání s klasickou filologií disciplína velmi mladá. A protože je pro starší fáze řečtiny v akademickém prostředí vžitý název klasická řečtina, musí se řečtina moderní od období starého oddělit i názvem. Tradičně se tedy rozlišují termíny stará a nová/moderní řečtina, třebaže se jedná pouze o různé fáze téhož jazyka. Současně je neogrecistika úzce spjata s byzantologií. První katedry, které v Evropě vznikaly, byly vždy katedry byzantologie a neogrecistiky. Nejstarší evropskou Katedru středověké a novořecké filologie založil v Mnichově byzantolog Karl Krumbacher v roce 1896. Podobně je tomu například i v Rakousku a na dalších evropských katedrách. V Československu jsme ale nikdy neměli vysokoškolské studium byzantologie jako samostatného oboru a novořecká studia vznikla až s iniciativou Růženy Dostálové, která ovšem tradiční evropský model zachovala v tom, že byzantské období bylo součástí curricula tohoto oboru.

Jak často se do Řecka vracíte a dokážete tam ještě s ohledem na své profesní zaměření relaxovat?

Do Řecka se vždy vracím ráda a nikdy se mi neomrzelo. Je to velmi rozmanitá země, která nemá jen krásné moře a ostrovy, ale i hory. Mám ráda řecká velkoměsta, Atény a Soluň, líbí se mi kombinace antických či byzantských památek a atmosféry moderního města. Z ostrovů těžko vybrat ten nejkrásnější: fantastické jsou Kyklady a severní Sporady, Rhodos, Thasos, Iónské ostrovy... Svoje kouzlo mají ale i ostrovy úplně blízko Atén, např. Aigina, kde se pěstují pistácie. Nádherné pláže má Pilio nebo Kréta, kde jsou i pláže s růžovým pískem. Relaxovat se dá ale i v řeckých horách, až magicky působí okolí Ioanniny s velkým jezerem nebo Prespanská jezera na severozápadě Řecka.