Studium na vysoké škole vás naučí plánovat i improvizovat

Čím jste chtěl být jako malý?

Asi vším možným, jak už to u dětí bývá. Pamatuju si ale, že v jednom období jsem jednoznačně odpovídal „vědec“ – právě to tehdy totiž dělal můj táta. Ne že bych věděl, co to přesně znamená, ale mělo to pro mě nádech něčeho tajemného, a přitom fascinujícího, objevovat nové věci. Jedna paní učitelka ve školce mi pak podle toho říkávala „doktore“ a tvrdila, že ze mě jednou určitě bude. Celý život jsem se tomu pak smál, když jsem si na to vzpomněl. Teď, na začátku druhého ročníku doktorského studia, už se směju míň.

Podle čeho jste se rozhodoval při výběru oboru? A proč jste se rozhodl pro studium v Brně?

Historie mě bavila už odmala. Celé dětství jsem si hrával na všechny možné rytíře a snil jsem, že jednou budu mít opravdový meč. Že půjdu studovat historii, jsem také vykládal už odmala – ne sice od školky, ale od základky určitě. Kromě toho mě rodiče dávali už ve školce na kroužky angličtiny. Láska k anglickému jazyku, anglosaské kultuře a k jazykům obecně už mi pak vydržela. Na gymnáziu, když začala být otázka dalšího studia akutní, jsem pak spojil příjemné s užitečným a zvolil dvouobor anglistika–historie. A nelitoval jsem. Co se Brna týče, volba byla jasná. V Brně jsem se narodil a vyrostl a Masarykova univerzita mi dokázala poskytnout přesně to, co jsem chtěl. Nad jinou možností jsem ani neuvažoval.

Co byste poradil svému mladšímu já, kdyby se právě chystalo na vysokou školu?

Ať se nebojí. Anebo jinak – ať se bojí, ale tak nějak zdravě, přirozeně, jako když jde člověk do něčeho poprvé a vlastně naslepo. A ať se nebojí sejít z vyšlapané cestičky a přestat křečovitě ručkovat po pomyslném zábradlí. Nutnost skloubit dva obory spolu navzájem a zároveň i se životem mimo školu mě přiměla naučit se improvizovat, zvažovat reálně svoje možnosti a plánovat. Mnohdy jsem našel cestu, která sice nebyla úplně ortodoxní, ale fungovala právě tak, jak bylo třeba. Rád bych ale na začátku věděl, že je to tak v pořádku a že se člověk vždycky nakonec nějak probojuje dál.

Jakou roli ve vaší kariéře hraje Brno a studium na vysoké škole?

Jak už jsem říkal, Brno je moje rodné město a prožil jsem tu celý dosavadní život. První pracovní zkušenosti, úspěchy i neúspěchy, všechno se odehrálo uvnitř tohoto města. Vzhledem k tomu, že jsem spojil svou další kariéru s MUNI, a díky tomu i s brněnskou pobočkou Akademie věd ČR, vděčím studiu na vysoké škole opravdu za mnohé. Povedlo se mi přitom uplatnit oba svoje obory – s historií pokračuji dále v rámci svého postgraduálního studia a anglistika, kterou jsem nakonec ukončil diplomem z překladatelství, mi umožnila věnovat se profesionálně překládání, což je řemeslo, které se pro mě už na gymnáziu stalo velkou láskou.

Co podle vás rozhodlo o tom, že jste ve svém oboru uspěl?

Netroufám si ze své pozice posuzovat, jestli jsem k něčemu měl nebo neměl talent nebo vlohy. Rozhodně ale pomohla moje buldočí povaha: dokázal jsem vydržet i v náročných obdobích, jít „na dřeň“, a nikdy jsem se nevzdal a nepoložil to s tím, že „to se nedá“. Asi pomohlo i nadšení pro věc – nešel jsem na univerzitu pro diplom, ale studovat, učit se. Myslím, že přístup dělá v tomto směru hodně. Zpětně si ale uvědomuji, kolikrát mě nasměrovali lidé, které jsem během studia potkal, ať už vyučující, nebo kolegové. Za mnohé vděčím i podpoře rodiny a přátel. 

Která místa v Brně patří mezi vaše nejoblíbenější?

Takových je spousta a na jazyk se derou klasiky jako Petrov, Špilberk nebo Kamenná Čtvrť. Já za sebe rozhodně přidám lesopark Akátky ve svahu vinohradského kopce, s kultovní výletní hospodou Sherwood. Zvláštní význam pro mě mají i okrajové čtvrti Brna, jako je Slatina nebo stará Líšeň, které si ještě i dnes uchovávají svůj původní „vesnický“ nádech včetně folklorních slavností a pospolitého života.