Uplynulo sto let od narození dvou významných profesorů FF MU

Sto let, jež v březnu uplynou od narození dvou předních profesorů FF MU, literárního bohemisty Dušana Jeřábka (* 14. března 1922) a klasického filologa a historika starověku Radislava Hoška (* 13. března 1922), připomínáme pasáží z knihy prof. Jeřábka Brněnská romance (Brno 1997, str. 84–85). Autor zde vzpomíná na své dávné přátelství s Radislavem Hoškem, které trvalo od dob obecné školy až do konce (prof. Jeřábek zemřel 18. června 2004, prof. Hošek 27. dubna 2005).

„A koneckonců mě mnoho okolností už v letech gymnaziálních přivádělo do blízkosti fakulty filozofické. Ba, smím to říci, náhodné okolnosti mě (dokonce už od let bezmála dětských) přiváděly do samého nitra tohoto sídla humanitních věd. To bylo tak. Od první třídy obecné školy stal se mým spolužákem a brzo taky dobrým kamarádem chlapec, který se jmenoval Radislav Hošek. Našemu sblížení napomáhal i přátelský vztah našich otců, spolužáků z klasického gymnázia. Karel Hošek, Radislavův tatínek, prodělal jako můj otec světovou válku, ale na ruské frontě. Vrátil se jako legionář a z Ruska si přivezl paní, pozdější matku mého kamaráda; paní drobnou, zvláštní výrazné tváře, typ daleko spíše jižní, románský než slovanský. Mohu-li soudit, paní Hošková – která ostatně zemřela předčasně na samém konci druhé světové války – nikdy v naší zemi zcela nezdomácněla. Česky mluvila vždy se silným ruským akcentem, její manžel s ní v soukromí snad hovořil rusky, a ovšem i Radislav ovládal matčin jazyk od dětství. Tu znalost – tehdy patrně už náznak a příznak jeho celkově vynikajícího filologického talentu – jsme mu záviděli; jakož i to, že podle pravoslavného kalendáře se u Hošků slavily hluboko v lednu podruhé Vánoce. To jsme – Radislavovi spolužáci – věděli nejen z jeho vyprávění, ale i proto, že jeho rodiče byli pohostinní a my jsme jejich domácnost často navštěvovali. A ta domácnost měla zvláštní ráz, neboť její prostředí a umístění bylo zcela nevšední. Pan Karel Hošek působil totiž jako tajemník děkanské kanceláře tehdy ještě zánovní filozofické fakulty v Brně na Sirotčí (dnes Grohově) ulici a bydlel se svou rodinou v úředním bytě přímo na filozofické fakultě. A tak jsem chodbami tohoto úctyhodného učiliště procházel už jako chlapec, potkával studenty i profesory; jejich jména jsem tehdy ještě neznal, ale postupně je poznával – zvlášť jména těch, o kterých se během let Radislav nejčastěji zmiňoval, nevím, zda v předtuše, že jejich obor stane se i jemu osudem; to byli klasičtí filologové František Novotný a Ferdinand Stiebitz. Vedle nich jsem aspoň od vidění už v letech studentských poznal dva další, vydatně se od sebe lišící fyziognomií (a jak později jsem zjistil) i povahou. Ti oba zas měli v budoucnu do značné míry ovlivnit moje vlastní životní plány. Jmenovali se František Trávníček a Arne Novák.“