Užití informačních technologií ve vzdělávání má své limity, upozorňuje Libor Juhaňák

Odborný asistent Ústavu pedagogických věd FF MU a čerstvý nositel Ceny rektora Libor Juhaňák se ve své práci zaměřuje na využití online vzdělávacích prostředí a výukových systémů. Specializuje se na analýzu dat o uživatelském chování, která podle něj může poskytnout vhled do procesu učení. „Při klasické výuce ve třídě má učitel k dispozici řadu důležitých informací – například zda studenti dávají pozor, zda se věnují zadané aktivitě, zda mají nějaký problém při plnění úkolu. V online výukových systémech ale obdobné informace často k dispozici nejsou, a to může výrazně snižovat kvalitu výuky a učení,“ říká Libor Juhaňák a dodává, že právě z tohoto důvodu se analýzou dat o chování zabývá.

Počítačově mediovanou výuku, jež se kvůli panující epidemické situaci stala dnes téměř normou, je podle Libora Juhaňáka důležité chápat jen jako nouzové opatření, které rozhodně není ideální. Na posouzení eventuálních změn v učení a vzdělávání, které by nynější distanční výuka mohla iniciovat, je prozatím příliš brzy – s hodnocením doporučuje počkat až po návratu žáků do normálně fungujících škol. K aktuálně uplatňovaným pedagogickým metodám doplňuje, že „důraz na synchronní výuku, například prostřednictvím MS Teams, není tou nejlepší cestou.“

K užití informačních technologií ve výuce Libor Juhaňák dále uvádí, že vzhledem k rozdílům plynoucím z požadavků na jednotlivých stupních školství je těžké poznatky nějak zobecňovat. Problém v implementaci technologií do českého školství však vidí především v tom, že není kladen dostatečný důraz na vzdělávání učitelů. „Právě učitelé a jejich schopnosti a dovednosti digitální technologie smysluplně zapojovat do výuky jsou tím, co asi nejvíce rozhoduje o tom, jestli lze hovořit o úspěšné, či neúspěšné implementaci.“

Ve vztahu k této problematice Libor Juhaňák dále konstatuje, že „vyšší míra využívání digitálních technologií ve výuce sama o sobě nic moc nepřinese“ a že „jde především o to, jakými způsoby jsou využívány“. Pozornost je nutné věnovat například tomu, zda informační technologie slouží k naplňování vzdělávacích cílů či zda rozvíjejí digitální gramotnost žáků. V těchto souvislostech pak upozorňuje na další nedostatek v rámci českého školství a poukazuje na výsledky výzkumů naznačující, že „technologie jsou ve školách užívány spíše pro jednodušší úkony či pro podporu tradiční transmisivně orientované výuky.“ Navzdory faktu, že se ve spojení s digitálními technologiemi často hovoří o konkurenceschopnosti, ale obratem podotýká, že „vzhledem k neustálému rozvoji technologií a jejich stále silnější roli ve společnosti je více než kdy jindy důležité, aby školství a vzdělávání nebylo redukováno na ekonomickou stránku věci.“