Jste jedním ze čtyř vědců, kteří v roce 2020 v rámci celé České republiky získali pro svůj výzkum podporu Evropské výzkumné rady (ERC). V akademickém prostředí je tento grant považován za velmi prestižní záležitost – proč?

Asi bych viděl několik důvodů. V první řadě je to samozřejmě výše grantu a pětiletá doba řešení, která na rozdíl od běžnější tříleté dává možnost otevřít nějakou problematiku skutečně nově a důkladně. Za další je v soutěži velká konkurence. Nakonec je tu také důraz ERC na to, že jediným kritériem hodnocení je vědecká kvalita, bez jakéhokoli zřetele k politické aktuálnosti, aplikační užitečnosti, stejnoměrnému rozdělování prostředků mezi státy či instituce nebo podobným hlediskům.

V čem je grant ERC odlišný od běžných a známých „gačrů“ ? Umožní vám vést váš výzkum jinak a lépe? Nebo jediný rozdíl spočívá v objemu přidělených peněz?

Objem prostředků je samozřejmě zásadní faktor, protože mi umožní rozšířit projektový tým, a posunout tak náš výzkum kupředu doslova o několik desítek let oproti tomu, co bych zvládl sám. ERC si dále zakládá na rozumném objemu administrativní zátěže, i když zde pokládám i GA ČR za agenturu, která nemá přehnané administrativní požadavky. Podstatným rozdílem je větší důvěra v řešitele, na který instituce v ČR, myslím jak grantové agentury, tak univerzity, bohužel stále nejsou připraveny: v grantech ERC nejde o vykázání přesného počtu publikací, ale dosažení skutečného kvalitativního skoku v nějaké vědecké problematice a ERC svými materiály a způsobem komunikace nepředpokládá, že hlavním cílem řešitele je peníze zpronevěřit a práci neodvést. Nakonec je to míra svobody, která se projevuje například v přenositelnosti projektu: ERC jde o co nejkvalitnější odborné výsledky, takže hlavní řešitel může projekt v průběhu řešení přenést na jinou univerzitu, pokud usoudí, že tam dostane lepší podmínky k dosažení cílů projektu. Finance jsou tedy na rozdíl od GA ČR vázané na osobu řešitele, ne na instituci, na které řešitel působil v době podání.

S jak velkou konkurencí v případě grantů ERC soupeříte? Dá se vůbec výsledek ovlivnit přípravou či parametry předkládaného projektu, nebo je to pouze otázka náhody, štěstí? 

Grant získává asi 10–13 % z podaných přihlášek, což zní ještě docela dobře. Ale konkrétně si žádost o tento grant už většinou podávají ti, kdo předpokládají skutečnou šanci na úspěch, takže 10–13 % v tomto případě znamená velkou konkurenci těch nejlepších. Projekt musí být opravdu dobrý, musí za ním stát roky práce a většinou se na psaní vedle navrhovatele podílí i širší podpůrný tým. Tím mám ale na mysli spřátelené odborníky, v mém případě především můj tým financovaný grantem EXPRO od GA ČR. Rozhodně bych rád vyvrátil defétistický názor, který jsem od humanitních vědců už několikrát slyšel, že totiž je k úspěchu v soutěži o granty ERC potřeba využít služeb profesionální agentury, která vám grant na základě vašeho nápadu napíše a zvýší jeho šance na úspěch nějakou účelovou optimalizací. Nic takového jsem nedělal a potřeba to není, dokonce mám velké pochybnosti, že by takový projekt měl větší šance na úspěch (ani nemluvě o tom, jestli by ho pak chtěl řešitel skutečně v této podobě řešit). Naopak štěstí v této soutěži potřebné rozhodně je. Štěstí určitě nevynese průměrný projekt mezi financované, to ne. Spíš to platí obráceně: i vynikající projekt může narazit na nepříznivě naladěného posuzovatele a v hodnocení propadnout. To platí o všech grantových soutěžích, ERC nevyjímaje.

Ve své odborné práci se zabýváte digitálními humanitními vědami a síťovou analýzou, najdeme je i v názvu vašeho nejnovějšího výzkumného projektu Networks of Dissent (DISSINET). S jakou hypotézou zde pracujete?

Projekt nemá jednu zastřešující hypotézu. Tím bych ostatně rád vyvrátil další mýtus, že v soutěži ERC nemá projekt bez jedné hlavní hypotézy šanci projít. Já jsem se zcela vědomě přiklonil k tomu, že do projektu nic takového nedám, protože uvažuji tak, že hledám maximální využití dat z našich pramenů ke zodpovězení otázek, které spadají spíš do několika skupin, než že by byly různými aspekty jedné jediné. Projekt prošel a k absenci zastřešující hypotézy se nevztahovala ani jediná otázka komise, ani jediná výhrada oponentských posudků. Odhadli jsme tedy historický panel SH6 správně. Abych nezavdal příčinu k nedorozumění, v DISSINETu klademe hodně velký důraz na využití statistických modelů ke skutečnému rigoróznímu testování konkrétních hypotéz ohledně sociálních, prostorových a diskurzivních vzorců ve středověkém náboženském nonkonformismu, v inkvizičních záznamech a v interakcích mezi vyšetřovanými a inkvizitory. Ale nechtěli jsme se zaklínat jedinou zastřešující hypotézou, protože máme širší a datům více přizpůsobený přístup.

Chystáte se zkoumat mimo jiné inkviziční záznamy – v čem zde počítačová analýza může být užitečná, proč prostě nestačí číst prameny a vypisovat si poznámky, jak to tradičně dělali historikové? 

I my čteme prameny stejně detailně, v původních jazycích, s přihlédnutím k rukopisům a s využitím staletími prověřené pramenné kritiky. Liší se ale míra formalizace jazyka, kterým si tyto „poznámky“ vedeme. Výstupem našeho čtení je mnohovrstevnatá databáze, které můžeme klást různé, často i hodně sofistikované dotazy. Během sběru dat nesledujeme úzce vymezenou hypotézu. Spíš v první fázi budujeme detailní model pramene v podobě tvrzení blízkých větám přirozeného jazyka našich pramenů, ale zároveň umožňujících i přísně formální a kvantitativní průzkum a analýzu. To nám dovoluje pohybovat se v závislosti na konkrétní výzkumné otázce na různých úrovních mezi specifickým detailem a vzdáleným čtením, abych použil metaforu Franca Morettiho. Z epistemologického hlediska nám náš způsob sběru dat dává možnost transparentněji přecházet mezi mikro-, mezo- a makroúrovní jevů. Pohled zblízka je zcela nenahraditelný jak pro porozumění kulturám, které studujeme, tak pro spolehlivý sběr dat. Ale sám o sobě, bez odstupu, může upadat do anekdotičnosti. Ve výzkumu světů vyšetřovaných na základě inkvizičních záznamů se takto od 70. let 20. století výrazně prosadilo zaměření na výjimečné momenty, živé pasáže, které jsou však z určitého úhlu pohledu okrajové a anekdotické. V DISSINETu chceme tuto jednostrannost vyvážit a zachytit nejen tyto výjimečné momenty, ale i hlubší dynamiku a zajímavost převažujícího obsahu inkvizičních záznamů, které se na první, nepoučený pohled zdají jako nezáživné seznamy provinění a sociálních kontaktů.

Vraťme se ještě k Ceně rektora – jak jste se dostal ke zkoumání katarů? Pro většinu čtenářů popkulturních děl představují kataři samozřejmě přitažlivou skupinu jakožto tajní strážci grálu a posvátných vědomostí, ale co na nich přitahuje religionistu? Nebylo už o nich napsáno všechno? 

Cenou rektora za knížku Pokřtění ohněm se uzavřela osmnáctiletá práce na katarských a protikatarských pramenech. Zaměření na katarské křesťanství jsem si totiž vybral hodně brzy, už v prvním ročníku studia religionistiky na FF MU v roce 2001. Pořád nemám dojem, že bych tohle bohaté a mnohovrstevnaté téma stačil vyčerpat třeba i za celý život. Naopak se otevírají nové a nové cesty dané jednak objevením neznámého nebo polozapomenutého pramenného materiálu, jednak metodologicky, jako v mém současném projektu DISSINET. Nonkonformismus a zákrok proti němu je jedním z nejlepších indikátorů hlubinných mechanismů fungování daných společností, takový lakmusový papírek k poznání mocenských vztahů a možností odchylky a odporu. Konkrétně ve výběru katarství ale určitě hrála roli také dobrá znalost latiny a studium romanistiky, které mi otevřelo cestu ke staré okcitánštině. Vzpomínám si, že v učebnici, kterou jsme používali v základním kurzu křesťanství, byly katarům věnovány jen asi tři řádky a v přednášce krátká zmínka. Řekl jsem si, ti jsou zajímaví a možná je za těmi třemi řádky něco víc, nějaký hlubší příběh. Stalo se z toho celoživotní zaměření, i když je potřeba říct, že v projektu DISSINET zkoumáme i další nonkonformní kultury středověku, jako například lollardy nebo valdenské, a také samotné inkviziční procesy.

Čím mohou být kataři zajímaví či inspirativní pro současnost? Přeci jen žijeme v době, kdy pronásledování pro víru v západní a střední Evropě (na rozdíl od jiných částí světa) je již věcí minulosti, lidé dnes mohou věřit a věří čemukoliv, od Létajícího špagetového monstra přes Aštara Šerana a andělské bytosti až po ráj pro 144 000 vyvolených… 

Neptám se tak úplně, čím jsou inspirativní sami kataři, to by byla spíš náboženská než religionistická agenda. Zabývám se tím, co o evropské společnosti a snad v některých rovinách i o lidských společnostech obecněji ukazuje historický a společenskovědní výzkum katarské náboženské kultury a její represe. Zde je asi nejaktuálnějším tématem tenká hranice mezi konspiračními teoriemi o nebezpečném spiknutí proti nám, spořádaným občanům, a reálnou byrokraticky řízenou perzekucí, která má znepokojivě rozsáhlou společenskou legitimitu. Na druhou stranu se ale vyhýbám nějakým prvoplánovým aktualizacím. Katarská náboženská kultura je středověký jev, který nás může zajímat spíš v jeho obecnějším významu pronásledované náboženské menšiny, jež rozvíjí určité strategie skrývání a odporu. Ukazuje nám zajímavou dynamiku v rámci středověké společnosti. Kromě toho zejména inkviziční záznamy obsahují střípky civilní, všednodenní religiozity a procesů vznikání náboženství z každodenních mezilidských interakcí, jaké máme zmapované u málokterého pravověrného hnutí středověku. Inkviziční záznamy nám tak na speciálním případu nonkonformních křesťanů umožňují proniknout do světa, k němuž jiné prameny obvykle přístup neposkytují.