Vyhovuje mi tempo i zaměření fakulty, říká studentka FF MU

Čím jsi chtěla být jako malá?

Tak od dvou do deseti let jsem chtěla být baletkou a pak superhrdinkou, nejlépe X-manem. Následovalo asi půlroční období, kdy jsem chtěla být teoretickou astrofyzičkou – vůbec jsem nevěděla, co to znamená, ale dělala to Samantha Carterová v Hvězdné bráně, takže mi to připadalo strašně cool. Asi od jedenácti do dvaceti let jsem pak chtěla být herečkou.

Kdy jsi tedy začala směřovat k anglistice a amerikanistice?

K humanitním oborům, především k umění, jsem tíhla odmalička: bylo to něco, čemu jsem se věnovala ve svém volném čase, co mi šlo a bavilo mě. Až do poslední chvíle jsem tedy chtěla jít na JAMU a anglistiku jsem si dala jako záchranu, kdyby mě na činohru nevzali. A stalo se. Původně jsem se na JAMU chtěla hlásit znovu, ale potom jsem změnila názor a rozhodla se, že na fildě zůstanu. Vyhovovalo mi tempo a zaměření fakulty i to, na co se tu klade důraz. A jsem opravdu ráda, že jsem se tak rozhodla. 

Mám naši katedru moc ráda, navíc má velmi vysokou úroveň: už několikrát jsme byli zařazeni mezi 300 nejlepších anglistik a amerikanistik na světě. Také mi vyhovuje způsob, kterým jsou tady studenti vedeni: je tu volnost a kreativní přístup, který studenty podporuje.

Proč ses rozhodla studovat v Brně?

Pocházím z jižních Čech a dlouho jsem tíhla k Praze. Brno jsem dřív neměla moc ráda. Vždycky, když jsem jim projížděla, viděla jsem jen billboardy, továrny, nepořádek… Říkala jsem si, že to je hrozné město. Pak jsem se sem s malou dušičkou nastěhovala a hrozně rychle jsem se do Brna zamilovala.

Jakou roli hrály a hrají ve tvém životě Brno a studium na vysoké škole?

No, docela velkou! Pro mě to byla vážně velká změna životního směru. Vnímám to do jisté míry tak, že byl život před výškou a před Brnem a že je život teď. Je těžké to popsat, žiji v Brně už osm let a je to pro mě domov – když jezdím za rodiči, je to jako na dovolenou. A studium je to, co mě de facto živí a kariérně směřuje, takže také hraje podstatnou roli.

Pokud dělíš svůj život na život před Brnem a život tady v Brně, tak tu máš určitě nějaká oblíbená místa. Která to jsou?

Hodně ráda mám zelená místa, třeba oboru Holedná, tu miluji. Mám ráda i Wilsonův les nebo Lužánky. Miluju také brněnské vilové čtvrti a kavárny, kterými je Brno zkrátka proslulé a kterých je tu opravdu široký výběr: veganské, vegetariánské, bezlepkové, kočičí, všechno to tu je, což si hodně užívám. Baví mě malé obchůdky, trhy… Připadá mi, že Brno je ideální kombinací velkého města – někdy pro mě má až takový pařížský nádech – a zároveň větší vesnice, protože je tu snadná orientace a doprava. Brněnské centrum je navíc malé, takže pořád narážíš na lidi, které znáš, a to mám hrozně ráda.

Jak bys představila svůj obor a výzkum náhodnému kolemjdoucímu? Čemu se přesně věnuješ a proč je to podle tebe důležité?

Ve svým výzkumu se věnuji americké společnosti. Zaměřuji se na současné asijsko-americké autorky a jejich literaturu, což je téma, které je v posledních letech velmi dynamické. Samozřejmě je tu i ta vhodná otázka, proč je toto téma relevantní tady u nás. Podle mě je ale důležité přemýšlet, z čeho se utváří naše identita a jaký vliv na to mají ostatní lidé. Konkrétně totiž zkoumám kulturní a náboženskou identitu, zvláště ve vztahu ke kosmopolitnímu přemýšlení. Myslím si, že identita je multivrstevnatá věc, kterou řeší každý. A čím víc o tom člověk přemýšlí, tím víc rozumí – pokud má dobré zdroje a možnost o tom diskutovat s ostatními – sám sobě, tomu, z čeho se utváří jeho národ a jeho komunita. To nám potom umožňuje přiznat si své vlastní předsudky o ostatních komunitách, o ostatních názorech. Pro mě je tohle něco, co mi hrozně pomáhá, zvlášť v dnešní době, kdy je společnost rozdělená mnoha otázkami, jak se projevuje třeba na sociálních sítích.

Hodně se tady bavíme o komunitě. Existuje nějaká komunita i na Katedře anglistiky a amerikanistiky?

Určitě, na katedře máme skvělou komunitu. Není tam žádná soutěživost, kdy by se lidi srovnávali nebo si odmítali vyměňovat poznámky... Za mě je to velmi přátelské prostředí. 

Čím kromě studia a výuky trávíš svůj čas? Začněme asi Covid support group, na které se podílíš. O co jde, jak to vzniklo a proč ses rozhodla zapojit?

Když nastalo období covidu, viděla jsem, že lidem klesá motivace cokoliv dělat a že se cítí nejistí – zvlášť ti, kteří nastoupili do prváku a v životě nepoznali vysokoškolské prostředí, takže měli pocit, že nikoho neznají, že to je úplně jiné, než co čekali, a že neví, jestli vlastně chtějí pokračovat. Nejprve jsem přemýšlela, co s tím udělat, a nabízela jsem studentům individuální konzultace. V té době přišel s podobnou myšlenkou Tomáš Pospíšil, jeden z vedoucích vyučujících na naší katedře, a oslovil nás doktorandy, jestli bychom se na něčem takovém chtěli podílet. Bylo nás víc, kdo jsme do toho chtěli okamžitě jít, a tak vznikla Covid support group.

Projekt funguje tak, že každý den v týdnu kromě neděle nabízíme nějaký typ setkání pro studenty – připojit se může kdokoliv. Pořádáme různé tematické večery, třeba knižní klub, kreativní psaní, role plays, jsou tam také setkání, kde studenti můžou mluvit o čemkoliv… takže opravdu velká nabídka. 

Zní to tak, že už nemůžeš mít žádný volný čas na vydechnutí. Učíš, děláš výzkum, pomáháš studentům…

Ještě mám k tomu už od prváku brigádu. Jsem recepční v penzionu, kde mám super kolegyně a nadřízené, takže to tam mám moc ráda. Jsem také aktivní v křesťanské neziskové organizaci pro studenty, která se jmenuje In-Life. Nabízí spektrum akcí: sportovní aktivity i seberozvojové semináře o emoční inteligenci, vztazích nebo o tom, jak řešit prokrastinaci. Působím tam jako studentský dobrovolník a věnuji se jak plánování a organizaci akcí, tak i osobnímu mentoringu studentů. Někdy mám pocit, že to je taková práce na poloviční úvazek, ale zároveň je to něco, co ve svém životě potřebuji, a jsem vděčná za to, že to tam může být.

Vyrazila jsi během studia na Erasmus nebo jiný pobyt do zahraničí?

Nevyrazila. Nikdy to nebylo tak, že bych se výjezdům do zahraničí bránila, ale vždycky jsem měla pocit, že mám tady plný život. Teď v rámci doktorátu ale plánuji jet na půl roku vyjet do San Francisca a zkoumat kosmopolitanismus v kultuře přímo tam.

Jaká cesta tě, kromě té do USA, do budoucna láká nejvíce? Máš nějaký dream job mimo akademickou sféru, nebo v ní naopak plánuješ zůstat?

Poprvé v životě si dokážu představit, že bych možná zůstala v akademické sféře. Kromě samotného výzkumu by mě strašně bavila i práce s vysokoškolskými studenty, něco jako happiness manager na univerzitě; lákalo by mě také dělat mentoring pro studenty. Zároveň bych jednou klidně pracovala v nějaké neziskovce. Pro mě je strašně důležitý ten lidský faktor – aby moje práce měla dopad na lidi.

A jak jsem řekla, ráda bych pokračovala i se svým výzkumem, protože je to teď velmi dynamická oblast, a navíc je tu i spousta možností se v ní dál vzdělávat.

Proč má podle tebe studium na vysoké škole smysl?

Ono samozřejmě nemá smysl pro každého. Podle mě by člověk neměl jít na výšku jenom kvůli tomu, že to od něj čekají rodiče a okolí. Na výšce jsou potom lidi, kteří se zbytečně trápí a vůbec nemají zaujetí pro svůj obor. A pokud ho nezískají, tak pak vůbec nepracují v oboru, který vystudovali – anebo celý život dělají práci, která je nebaví.

Na druhou stranu, pokud by stát investoval jenom do prodavaček, popelářů a instalatérů, tak bychom určitě přežili, ale je otázka, jestli chce společnost skutečně jenom přežívat ze dne na den. A tím se dostáváme i k humanitním vědám. Samozřejmě, že hodně těžíme z různých technologických, chemických nebo fyzikálních objevů. Zároveň ale v dnešní době čerpáme z mnoha objevů sociologických a humanitních. Co je dnes je obzvlášť důležité a co se hodně dělá na fildě nebo na FSS, je učit se kriticky přemýšlet: odkud čerpám informace? Je to ten nejlepší zdroj? Můžu mu bezvýhradně věřit? Jak si můžu ověřit, jestli je to pravda? Jak si můžu utvořit vlastní názor? A musím si vůbec pokaždé utvářet vlastní názor? To všechno jsou věci, které nás sezení doma u zpráv nenaučí. 

Pokud společnost nechce skončit pod populistickými oligarchy, potřebuje se učit. Jak rozlišit, co je pravda a co není, jak vlastně vzniká poznání, co je moudré a co ne. Sami od sebe nejsme zvyklí kriticky přemýšlet o našich myšlenkových procesech, ale to je právě to, co zkoumají humanitní obory.

Co bys na závěr poradila svému mladšímu já, kdyby se teď chystalo na vysokou?

Naplno toho využít – myslím si, že studium na vysoké je strašně specifické životní období. Člověk má spoustu možností věnovat se svým zájmům, zkusit si předměty z jiných oborů, navazovat přátelství, vyjet na stáže, zapojit se do neziskovek… To, co se může dít na výšce, je něco výjimečného a myslím si, že je to opravdu privilegium, i když si to člověk občas vůbec neuvědomuje. Má totiž prostor, široký záběr a energii, které už potom mít nemusí.