Popelka, Kristian, kudlovské ateliéry…

Tiché šedesátiny brněnské filmové vědy

Jaromír Blažejovský

Letošní šedesáté výročí filmové vědy na Masarykově univerzitě zastihlo Ústav filmu a audiovizuální kultury v klidu soustředěné práce. Během uplynulých deseti let překonalo pracoviště náročná období: personální změny v letech 2014–2019, přestavbu budovy C včetně rekonstrukce kinosálu v areálu filozofické fakulty na ulici Arna Nováka, provázenou dvouletým útočištěm v budovách v ulici Údolní, covidovou pandemii.

Vedle bakalářského a magisterského studia Teorie a dějin filmu a audiovizuální kultury pro cca 160 českých a slovenských studujících plus studia doktorského nabízí ústav ve spolupráci s Katedrou divadelních studií a odborníky z Fakulty sociálních studií MU od roku 2022 také anglickojazyčný bakalářský program Culture, Media and Performative Arts, v němž aktuálně získává povědomí o středoevropské kultuře 33 zahraničních posluchačů.

Z publikací přítomných pedagogů se trvalému čtenářskému zájmu těší učebnice Radomíra Douglase Kokeše Rozbor filmu (MU 2015) a jeho monografie o seriálech Světy na pokračování (Akropolis 2016). Coby bestseller byla záhy rozebrána sličná monografie Šárky Jelínek Gmiterkové o Oldřichu Novém ON: Kristian v montérkách (NFA 2022). Kolektivní projekt výzkumu filmového Zlína, který řídí vedoucí ústavu Pavel Skopal, vyústil nejen v publikaci Filmové ateliéry ve Zlíně. Příběhy – fakta – mapy – souvislosti, ale i v inovativní webovou aplikaci). Zvláště o Vánocích média často citují z knížky editora Pavla Skopala Tři oříšky pro Popelku (NFA 2016), týž autor připravil v roce 2021 pro nakladatelství Palgrave Macmillan kolektivní monografii Film Professionals in Nazi-Occupied Europe. Průkopnickou disertaci Kritici, shromážděte se! Rétorické mody české filmové kritiky v digitální éře obhájil letos v září Ondřej Pavlík; brzy snad vyjde i ona. K obhajobě disertace o kariérách Jana S. Kolára se připravuje Martin Kos. Využívání nástrojů digitálních humanitních věd pak kultivují Terézia Porubčanská a Michal Večeřa.

Vizitkou ústavu je také Studentské kino v kině Scala – forma projektové výuky, kdy studující pro každý semestr připravují a realizují cyklus veřejných projekcí s přidanými hodnotami, jako jsou úvody, besedy, kvízy nebo výstavy. Právě znovuotevření Scaly, a to jako univerzitního kina, dalo v říjnu 2013 výuce a aktivitám oboru nový impuls. Tím smutnější je letošní uzavření velkého sálu bezmála stoletého brněnského biografu z důvodu jeho havarijního stavu. Studentské kino však úspěšně pokračuje i v této skličující situaci: pravidelně vyprodán byl letos na podzim cyklus Female rage, přestože jej studentský tým musel stísnit do malého sálku kavárny.

Už několik desetiletí se osvědčují blokové přednášky renomovaných zahraničních odborníků v angličtině, zážitkem byl v tomto semestru předmět Filmmaking in the Virtual Age: training, trends and perspectives akademiků a současně filmových profesionálů Alexe Boutelliera a Panose Raptise z Londýna. K útlumu zvolna míří kombinované studium, jakkoli se pracoviště může pyšnit jeho vynikajícími absolventkami a absolventy. Zájem o tuto formu poklesl v posledních letech natolik, že se o sobotách už nedaří vytvářet efektivní studijní skupiny. Proto letos nebyla v prvním ročníku bakalářského programu v kombinované formě ani zahájena výuka. O to více energie, elánu a zvídavosti ovšem přinášejí nadšení studenti a studentky studia prezenčního.

PhDr. Jaromír Blažejovský, Ph.D., je odborným asistentem Ústavu filmu a audiovizuální kultury FF MU.

Ukrajinistika je už třicet let komorním oborem se zájmem o individualitu studentů

Petr Kalina

Ukrajinistika na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity vznikla v roce 1993, tedy poměrně záhy poté, kdy Ukrajina získala nezávislost. Brno se tak po Praze stalo druhým ukrajinistickým centrem v České republice. Název tehdy zřízeného magisterského studijního oboru (bakalářské studium v té době ještě neexistovalo) byl Ukrajinský jazyk a literatura, z čehož vyplývá, že byl orientován výrazně filologicky. Pracoviště, na němž obor vznikl, se jmenovalo Katedra ruského jazyka a právě na ní bylo založeno Oddělení ukrajinského jazyka a literatury (Ústav slavistiky v podobě, jak ho známe dnes, vznikl až o dva roky později, tedy v roce 1995). Mezi zakladatelské osobnosti našeho oboru patří vlastně výhradně vystudovaní a vyprofilovaní rusisté, především doktorka Taťána Juříčková, za vydatného přispění profesora Iva Pospíšila a dále dvou bohužel již zesnulých našich kolegů: profesora Stanislava Žaži a docenta Aleše Brandnera, který zmíněnou Katedru ruského jazyka tehdy vedl. Ve druhém roce existence oboru byla na pozvání českého ministerstva školství z kyjevské Ševčenkovy univerzity povolána jako zahraniční lektorka docentka Halyna Mychajlivna Myronova, která pak už na oboru zůstala jako kmenová pracovnice Ústavu slavistiky.

V prvním roce existence oboru, kdy na něm studovalo pět frekventantů, zajišťovala jazykovou výuku pouze doktorka Juříčková, později se k ní přidala docentka Myronova a z pražské Karlovy univerzity dojížděl kvůli výuce ukrajinské literatury nejprve doc. Volodymyr Žytnyk a posléze profesor Václav Židlický. Od druhé poloviny 90. let až do svého odchodu do důchodu v roce 2015 pak přednášela dějiny ukrajinské literatury docentka Galina Binová. Na výuce ukrajinistů se samozřejmě podíleli i další pedagogové pozdějšího Ústavu slavistiky, učitelé z jiných kateder i externí vyučující.

První léta našeho oboru přinesla nutnost vytvoření učebních textů. Zde nezbývá než zmínit především dvoudílnou učebnici Praktický kurs ukrajinského jazyka Halyny Myronové a z oblasti literatury úctyhodné kolektivní dílo pod redakcí profesora Iva Pospíšila Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů, na kterém se za ukrajinistiku podíleli docentka Binová, doktorka Juříčková, docentka Myronova a magistra Reutová. Později byla vydána také učebnice ukrajinské syntaxe od autorské dvojice Halyna Myronova – Anatolij Zahnitko. Rád bych také zmínil další knižní publikaci našeho oboru, jíž je obrázkový slovníček s konverzačními tématy s názvem 1000 ukrajinských slovíček autorského kolektivu Halyna Myronova, Monika Ševečková, Petr Kalina, Oxana Čmelíková a Olha Lytvyňuk, který je určený pro širokou veřejnost. Mimo jiné – v době začátku současné ukrajinské krize – pomohl mnohým dobrovolníkům a sociálním pracovníkům k navazování základní konverzace s ukrajinskými uprchlíky v jejich rodném jazyce.

Významným momentem v dějinách našeho oboru byl červenec 2015, který se v Brně stal skutečným zjevením a opravdovým svátkem pro všechny ukrajinisty, obzvláště pro ty literárně orientované, nebo zkrátka pro všechny, kteří rádi četli současnou ukrajinskou literaturu. Tehdy totiž literární festival Měsíc autorského čtení, který již byl v oné době v Brně plně etablován, zvolil jako čestné hosty právě ukrajinské spisovatele, a my jsme tak měli možnost po 31 večerů chodit na autorská čtení těch největších ukrajinských literátů, včetně takových hvězd, jako je Oksana Zabužko, Serhij Žadan a další. A vlastně nejenže jsme mohli být přítomni na jejich čtení, ale hlavně jsme si s nimi potom mohli dát pivo nebo víno a tím pádem jsme měli jedinečnou možnost skutečně poznat osobnosti, které pro nás do té doby byly abstraktním učivem a pro některé jen součástí státnicového okruhu nebo otázkou z předmětu Dějiny ukrajinské literatury. Ale nejen to, při přípravě na tuto událost si mnozí z našich studentů vyzkoušeli umělecké překlady děl, které na tomto festivalu zazněly, a mnozí z nich byli příjemně překvapení, že dokážou kvalitně překládat významná literární díla. Někteří pak dokonce moderovali a tlumočili festivalová setkání s ukrajinskými spisovateli a poznali tak, že ani tlumočení významné osobnosti nemusí být složitou disciplínou. Kontakty s ukrajinskými spisovateli nám dále umožnily, že tito literáti k nám začali jezdit do výuky nebo na besedy, což je pro naše studenty nesmírněobohacující. V posledních letech jsme tak na půdě naší fakulty mohli přivítat např. Oksanu Zabužko, Anatolije Dnistrového, Oleksandra Irvance, Oleha Kocareva, Váno Kruegera a další.

Rok po pro nás památném Měsíci autorského čtení došlo k výrazné paradigmatické změně našeho oboru. Tehdy totiž končila ministerská akreditace oboru Ukrajinský jazyk a literatura a my jsme si byli vědomi, že po téměř čtvrt století bude nutné náš obor modernizovat a přizpůsobit jej měnící se odborné, společenské a ekonomické poptávce. Základní myšlenkou této inovace bylo, že ona čistá filologie, jak jsme ji znali z dosavadního vysokoškolského paradigmatu, přestala být z hlediska nejen potřeb společnosti, ale také z pohledu profesních a ekonomických nároků oborových absolventů dostačující. Ač se to tehdy mnohým kolegům nelíbilo, bylo nutné konstatovat, že dosavadní přílišný akcent na bádání o jazyce a literatuře měl tendenci přispívat pouze k tomu, co nazýváme „základním výzkumem“ (na čemž samozřejmě není vůbec nic špatného).Ukazovalo se ale, že společensko-politická poptávka směřuje spíše k výzkumu aplikovanému, a ještě více k uspokojení praktických potřeb většiny absolventů v jejich budoucích profesích. Když jsme si totiž vyžádali zpětnou vazbu od našich absolventů, celkem nepřekvapivě jsme zjistili, že po nich jejich zaměstnavatelé kromě výborné znalosti jazyka (méně už literatury) vyžadují spíše mnohem širší orientaci v daném geopolitickém prostoru v podobě kulturních, historických, politických a ekonomických souvislostí. Poznali jsme tedy, že z těch původních čistě filologických pozic by náš obor měl mít schopnost více než dosud vyzařovat do hájemství právě těchto souvislostí. Naší ambicí se stalo, že budeme mnohem snadněji vstupovat do masmédií nebo budeme moci častěji plnit případné státní zakázky v podobě oborových expertiz. V nové akreditaci byl tedy původní název oboru Ukrajinský jazyk a literatura změněn na přiléhavější Ukrajinská studia. Zásadní bylo zachovat úroveň kvalitního zvládnutí jazyka, který se u nás musí učit od samých počátků, jelikož po uchazečích nelze vyžadovat jakoukoliv jeho vstupní úroveň, ba ani znalost cyrilice. Byla tedy udržena dotace předmětů typu Jazyková cvičení, Konverzační cvičení, Cvičení z ukrajinského pravopisu apod. Tehdy však byly některé vyloženě teoretické lingvistické disciplíny přesunuty z bakalářského do magisterského studia a kurikulum bakalářského běhu bylo obohaceno o kurzy orientované obecně-historicky, kulturně-historicky, politologicky, ale také o obecněji zaměřené předměty z oblasti práva, ekonomie a technik administrativy. Zvýšený důraz byl ve studijním plánu kladen na předměty vedoucí k osvojení dovednosti překladu právních a administrativních dokumentů, což je oblast, s níž se naši absolventi ve své profesní praxi setkávají nejčastěji.

V roce 2018 bylo nutné inovovanou koncepci bakalářského studia Ukrajinských studií přizpůsobit novému vysokoškolskému zákonu, který předpokládal transformaci studijních oborů na studijní programy. Od platnosti této nové akreditace jsem po doc. Myronové převzal funkci garanta. Náš bakalářský studijní program je od té doby nabízen ve třech studijních plánech: jednooborovém, hlavním a vedlejším.

K zásadnějším změnám tehdy došlo v navazujícím magisterském studiu ukrajinistiky, které již pátým rokem nabízíme pod názvem Ukrajinská studia jako specializaci šířeji pojatého studijního programu Slavistika. Nepochybnou výhodou takto koncipovaného studia je, že posluchači získávají široký slavistický přehled, který je v jejich studijním plánu zajištěn množstvím obecnějších jazykovědných, jazykových, historických a kulturologických předmětů, které (každý ze svého hlediska) reflektují problematiku slovanského areálu.

Značný vliv na naši práci a náladu mělo zahájení ruské invaze na Ukrajinu 24. února 2022. Již v ten den se ukázalo, že je ukrajinistů nejen v Brně, ale v celé republice příliš málo na to, aby dokázali uspokojit narostlou poptávku po tlumočnících, překladatelích a rovněž po těch, kteří by poučeným způsobem mohli v médiích reflektovat a analyzovat situaci, která nastala. V té době jsme byli zapojeni skutečně všichni – pedagogové i studenti. Jisté pozitivum však v tomto stavu vidět lze. Naši posluchači, kteří měli mnohdy pochybnosti o svém budoucím uplatnění, nyní kolem sebe jasně vidí, že jejich bezprostřední okolí Ukrajina zajímá a že své jazykové dovednosti a znalosti o Ukrajině mohou velmi účelně zúročit. Nemůžeme sice nyní jezdit na Ukrajinu, nemůžeme tam studovat, bádat, přednášet, ani se setkávat s našimi ukrajinskými kolegy a přáteli, máme ovšem mnohem více Ukrajiny kolem sebe v našem každodenním životě. Škoda jen, že tato pozitiva můžeme konstatovat jen vinou ruské válečné agrese vůči zemi, kterou jsme si tak oblíbili.

Já sám jsem na brněnské ukrajinistice „pouhých“ 27 let (v roce 1996 jsem nastoupil do mimořádného studia, o rok později do řádného a po promoci jsem už na oboru zůstal), takže její úplné začátky nepamatuji. Za celou tu dobu si však nevzpomínám, že by se náš obor nacházel v takové personální nejistotě, v jaké jej nalézáme nyní. Někteří kolegové odešli do důchodu (naposledy v loňském roce docentka Halyna Myronova), jiní za lepším výdělkem, jelikož zejména překladatelé administrativních dokumentů a soudní tlumočníci mohou nyní plnit jednu zakázku za druhou. Jejich stavy se doplňují jen velmi těžce. O náročnou akademickou práci, kdy je po zaměstnanci vyžadována nejen pedagogická, ale i vědecká a také stále narůstající administrativní činnost, nemají za stávajících finančních podmínek humanitního vysokoškolského vzdělávání kvalitní kolegové příliš zájem. Nezbývá tedy než doufat, že zítřky našeho oboru budou nakonec světlejší, než se jeví dnes.

Na samotný závěr bych chtěl zmínit vlastně to nejdůležitější. Nikdy se nestaneme masovým oborem. Jednak to není reálné, jednak o to ani neusilujeme. Největší devízou naší ukrajinistiky bylo to, že byla vždycky malým, komorním oborem, v němž si měli a mají jeho vyučující i studenti navzájem velmi blízko. Je především zásluhou docentky Halyny Myronové, že na ukrajinistice vytvořila neobyčejně pohodovou rodinnou atmosféru, se zájmem o každou individualitu, která naším oborem prošla. Toto čerstvé ovzduší celý náš kolektiv stmelilo a mnohdy i inspirovalo ke společným aktivitám, které překračovaly rámec běžného vysokoškolského vzdělávání (nejnověji jde o organizaci ukrajinského studentského pěveckého sboru). Za to jí patří velký dík. A pro nás ostatní je pokračování zdaleka nejen v této tradici důležitým závazkem.

PhDr. Petr Kalina, Ph.D., působí jako odborný asistent na Ústavu slavistiky a Ústavu hudební vědy FF MU a je garantem studijního programu Ukrajinská studia.

Fotogalerie z oslavy

K třicátinám Ústavu religionistiky Filozofické fakulty MU

Dalibor Papoušek

K 1. květnu 1993 byl na Filozofické fakultě MU zřízen Ústav religionistiky. Za touto lakonickou větou se skrývá barvitá historie pracoviště, které ze skromných počátků se čtyřmi kmenovými pracovníky vyrostlo do dnešní podoby ústavu s 31 zaměstnanci, dvěma výzkumnými centry (LEVYNA, CEDRR), badatelskou a pedagogickou aktivitou opřenou o prestižní granty a mezinárodní síť kontaktů. Zatímco o současném ústavu jsou dnes na webových stránkách snadno dostupné veškeré informace, jeho raná minulost se propadá do šera osobních vzpomínek a skromných archiválií. Věnujme tedy onomu primordiálnímu času větší pozornost.

K samotnému počátku ústavu se váže spletitá souhra mnoha okolností. Výuka religionistiky byla totiž na fakultě zahájena už v podzimním semestru 1992, ještě z půdy Ústavu pro etiku a religionistiku jako společného pracoviště Filozofické fakulty MU a Filozofického ústavu ČSAV v Praze. Z tohoto ústavu pak přešli v následujícím roce zmínění čtyři pracovníci (Iva Doležalová, Dušan Lužný, Dalibor Papoušek a Jiří Svoboda, kterého záhy vystřídal Luboš Bělka) plně na Filozofickou fakultu MU, přičemž předchozí společný ústav zanikl. Hrstka religionistů, která se ocitla mezi zavedenými pracovišti fakulty, stála před nelehkým úkolem postupně etablovat obor, jenž před listopadem 1989 v Československu neexistoval. Situaci neusnadňovala ani okolnost, že mnoho oborových cest prošlapával ústav jako první v republice.

Důležitou veličinou pro rozvíjející se pracoviště od počátku byla mezinárodní spolupráce, zakotvená členstvím ve světové religionistické asociaci (IAHR), kterého se za přispění členů ústavu podařilo dosáhnout již v roce 1990. Vstup do mezinárodních diskusí zásadně pomáhal nejen při obsahové obnově oboru, ale také v řešení řady institucionálních otázek. Díky pořádání mezinárodních konferencí se o brněnské religionistice brzy vědělo i v zahraničí, což pozvolna vytvářelo podmínky pro mezinárodně založený výzkum.

Několik počátečních let pohlcovaly značné kapacity zaměstnanců přípravy stále nové výuky, které zpravidla vrcholily v noci před každou přednáškou nebo seminářem. Tento dlouhodobý maraton pracovníci vydrželi snad jen díky mimořádné vděčnosti prvních studentů, kteří lačnili po jakýchkoli solidních informacích o náboženství, jichž se jim předtím nedostávalo. Radost z novinek v době bez internetu ostatně pedagogové se studenty intenzivně sdíleli. Nad každým balíkem s knihami, které bylo možné díky podpoře Sorosova Open Society Fund ve velkém nakupovat, se členové ústavu setkávali ve vánočním rozechvění a obřadně je posouvali k výuce či výzkumu. V oblasti výuky je na místě připomenout také vydatnou pomoc externích vyučujících, ať už přicházeli ze sesterských pracovišť fakulty, nebo z jiných institucí.

Ústav mohl postupně zahájit spolupráci s dalšími religionistickými pracovišti, která s nepatrným časovým odstupem vznikala v Praze a Bratislavě. Ve spolupráci s Českou společností pro religionistiku začal v roce 1993 vydávat časopis Religio: Revue pro religionistiku, k němuž po deseti letech přibylo studentské periodikum Sacra. Oběma časopisům poskytuje ústav redakční zázemí dodnes.

Během devadesátých let se podařilo v Brně etablovat religionistiku natolik, že mohla vstoupit do dalších etap svého rozvoje, přesahujících úzce oborová hlediska. Ústav přispěl k založení dalších oborů a pracovišť, která fakultě přinášejí širší interkulturní rozkročení (čínská a japonská studia) i větší otevřenost interdisciplinaritě (HUME Lab). To už jsou však změny, jež vstoupily do obecného povědomí a učinily religionistiku pevnou součástí fakultního života.

Je tedy načase opustit vzpomínky na mytické bezčasí a skončit s lehkým etablujícím dovětkem: Úsměvným zadostiučiněním pro nás po letech je, že ve veřejném prostoru přestala být religionistika zaměňována za regionalistiku. Popřejme proto religionistice mnoho zdaru i v budoucnu!

PhDr. Dalibor Papoušek, Ph.D. je odborným asistentem na Ústavu religionistiky Filozofické fakulty MU.

Fotogalerie z oslavy