Platónova nauka o idejích 8. Aristotelova kritika Úvod O idejích V říši idejí Jednotliviny Účast Třetí člověk Poznání idejí Aristotelés

Požadavky ke kolokviu   Antická filosofie

Osnova: Zhodnocení Aristotelovy kritiky Metafyzika A, kap. 6 a 9 Číselné teorie Kritika ideje Dobra Aristotelés vs. Platón ve 20. st. (Cherniss, Düring, Gadamer)

Musím to říci, děl jsem; ačkoli mi brání mluviti jakási láska a úcta, jakou chovám již od dětství k Homérovi. ... Avšak nesmíme si člověka vážiti více než pravdy, a proto musím říci, co si myslím. Platón, Ústava X, 595b-c. ... lépe snad bude přihlédnouti k všeobecnému pojmu a zkoumati, jak se o něm mluví, ač takové hledání se stává nepříjemným, poněvadž přátelé zavedli ideje. Slušno však a nutno pro záchranu pravdy vyvrátiti i své vlastní učení, a to zvláště těm, kteří jsou filosofy, neboť i když jest obojí milé, jest mravní povinností více ctíti pravdu. Aristotelés, Etika Níkomachova I, 4, 1096a11-17. Stručné zhodnocení Aristotelovy kritiky (Podle MARIE V. WILLIAMS, SIX ESSAYS on THE PLATONIC THEORY OF KNOWLEGDE, Cambrigde: at the University Press 1908. Essay VI.: THE ARISTOTELIAN CRITIQUE OF THE IDEAS AND NUMBERS OF PLATO) Závěry ohledně Aristotelova vztahu k platónskému učení: Především Aristotelés si nebyl vědom jedné harmonizující teorie, která by smířila všechna stanoviska v dialozích, psaných v různých periodách Platónovy tvorby. Naopak dialogy mu poskytly stálou příležitost pro kritiku tím, že si navzájem protiřečí. Aristotelés proto nepovažoval teorii idejí za jednoduchou koncepci, která by zůstala v podstatných rysech naprosto táž. Rané dialogy, v nichž Platón líčí původní teorii idejí, četl Aristotelés zřejmě samostatně bez učitelova komentáře. Neznal tedy vývoj teorie. V čase, kdy přišel do Akademie, teorie už musela doznat reálné změny a zřejmě nebylo věnováno velké úsilí snaze sladit pozdní fázi s dřívější. Práce v Akademii v té době spočívala především v osobních rozhovorech s žáky o předmětu idejí jako ἀριθμοί - aspoň podle četných referencí (Phys. IV, 2, 209b15) k ἄγραφα δόγματα a k ἄγραφοι συνουσίαι u Aristotela a pozdějších pisatelů. Každopádně to jsou čísla, jimiž se Aristotelés nejvíce zabývá. Sami platónikové jeho doby se věnovali pouze číslům. Existovaly dokonce konfliktní názory na čísla. Je přirozené, že Aristotelés vtažený do soudobých názorů a diskusí školy nepostřehl podrobně vývoj Platónova myšlení mezi Phd. a Tim. a neuvědomil si hodnotu uvážlivého a korektivného procesu. Že počáteční fáze teorie idejí nebyla totožná s poslední, o tom nás ujišťuje (M, 4, 1078b9-11), ale o mezistupních neví nic. Proto není autoritou pro teorii idejí vůbec, ale je důležitý pro její poslední stupeň. Aristotelova kritika v Metafyzice A Kap. 6. Kritika Platóna jako pýthagorejce Kritika účasti: Mnohé věci jsou prý proto (mají jsoucnost), že mají účast na stejnojmenné ideji. Pýthagorejci říkají, že věci jsou tím, že napodobují čísla; Platón změnil pouze jméno, avšak ani on ani pýthagorejci účast či napodobení nevysvětlili. Pojetí idejí jako čísel: Kritika v této kapitole se zaměřuje právě na číselné teorie, jejichž základ tvoří nauka o dvou principech - jednom a neurčité dvojici. Z idejí se stávají čísla tak, že dvojice velikost a malost jako látka přijme účast na jednom, které je podstatou. Tato čísla jsou pak jako u pýthagorejců pro všechny jiné věci příčinou jejich podstaty. Platónovou zvláštností oproti pýthagorejské nauce jsou podle Aristotela dva momenty: Platón neomezené nechápal jako jedno, "nýbrž jako dvojitost a skládal ji z velikosti a malosti". (Velké a malé - více a méně - formuje neomezenost i podle Filéba. Jedno je základem všech čísel, takže z jejich spojení mohou čísla vzniknout. A pak dalším spojením čísel, tj. idejí, a látky, tj. velkého a malého, může vzniknout smíšený rod.) Dalším rozdílem oproti "starým" je to, že Platón čísla kladl mimo smyslovou oblast, zatímco oni je ztotožňovali s věcmi, a že Platón matematické předměty kladl mezi tato ideová čísla a smyslové věci. Chórismos jedna a čísel bylo výsledkem pojmového uvažování, dialektiky, jíž se zabýval právě až Platón. Kritika Platónova učení z hlediska Aristotelových příčin: Platón používá pouze dvou příčin - jedna odpovídá na otázku "co jest to" a druhá určuje látku. Pro ostatní věci jsou odpovědí na otázku "co jest to" ideje a pro ideje je takovou příčinou jedno. To znamená, že idea tvoří jednotu mnoha věcí majících totéž jméno a v dalším stupni jedno tvoří jednotu idejí. Jedno je "ideou idejí". Látkou je zmíněná dvojitost, velikost a malost, která je společná jak věcem, tak idejím. O ní "se u smyslových věcí vypovídají ideje a u idejí jedno". V těchto prvcích nalezl Platón také příčinu dobra (v jednu) a zla (ve dvojitosti). Kap. 9. Kritika Platónova učení o číslech a ideách. a) Kritika původního pojetí idejí Neužitečnost idejí z gnoseologického hlediska: Ideje byly zavedeny, aby vysvětlily příčiny viditelných věcí, avšak podle Aristotela tento účel neplní. Je jich totiž přinejmenším tolik, co věcí, neboť "pro každou jednotlivou věc jest stejnojmenná idea nejen pro podstaty, nýbrž i pro vše ostatní, kde jest jedno v mnohém..." (990b) Musí však být pouze ideje podstat, neboť každá věc má účast v ideji potud, pokud ta není přísudkem predikovaným o něčem jiném. Příklad: jestliže něco má účast v dvojitosti o sobě, má účast i ve věčnosti, ale jen v případku, protože dvojitost je věčná nahodile. Nezdařilo se tedy dospět k několika málo příčinám, jimiž by bylo možno vysvětlit vše. Jsoucnost idejí žádný důkaz jasně nedokazuje: Důkazy jsou nejasné a nevedou k nutným závěrům. Naopak často vedou k tomu, že by musely existovat ideje i pro to, pro co se nepředpokládají. Gnoseologický důkaz (viz Tim. 51d-e) vyžaduje, aby byly ideje o všem, co je předmětem vědění (což se jeví problematickým v Parmenidovi). Vychází-li se v důkazu z pojmu jako jednoho v mnohém, byly by také ideje záporů (podle vzoru ne-jsoucna, ne-klidu ... ze Sofisty) - o mnoha jednotlivinách lze říci, že jsou ne-člověk apod. Jelikož můžeme myslet i to, co už není, byly by také ideje věcí zaniklých a minulých, pokud o nich trvá smyslová představa - např. idea mamuta. Vztah idejí a věcí: To je podle Aristotela největší problém. Ideje totiž nejsou pro vznikající a zanikající věci ani příčinou pohybu, ani změny. Idea sama není hybným činitelem pro vznik věci. (991b) Naopak u věcí zjevně vznikajících jako jsou lidské artefakty (dům, prsten) existuje hybná příčina, i když jejich ideje neuznáváme. (Připomeňme, že Platón nejméně na dvou místech výslovně hovoří o idejích lidských výrobků - "lehátko" v X. knize Ústavy a tkalcovské brdo v Kratylovi. V Parmenidovi o tom není zmínka.) Ideje se vůbec nedotýkají dvou základních příčin - počátku pohybu a konečného účelu. Ideje jsou spíše záležitostí matematickou, kritizuje Aristotelés. (992a) Staví se zřetelně na pozici "fyzikální" oproti matematické Platónově. Nevidí totiž možnost působení mezi nehmotnými čísly a smyslovými věcmi. Nepřispívají k poznání věcí, neboť kdyby byly podstatami věcí, nemohly by být odloučeny. Z téhož důvodu nedávají věcem ani jejich bytí. Jestliže jsou ideje vzory a jiné věci na nich mají účast, jde pouze o metaforu a nevíme, co se tím říká. a) I bez ideje Sókrata může se objevit někdo podobný Sókratovi. -- Aristotelés používá úvahu z oblasti biologie proti dialektice. Dialektika pochopitelně nemůže vysvětlit působení ideje na rození lidí, může je pouze pojmově uchopit. Idea je totiž formální příčinou věci. Aristotelés se naproti tomu ptá na působící příčinu a tvrdí, že idea jí není. A tudíž není to idea Sókrata, která způsobila, že se narodil Sókratés. b) Další námitka proti idejím jako vzorům: i kdyby byla idea Sókrata, Sókratés by se nerodil pouze podle ní, vzorem pro něj by byl i člověk, živočišnost, dvounohost. A tím padá myšlenka, že idea je vzorem pro nějakou věc, protože je pouze jedním ze vzorů. Takže to není hlavním smyslem existence ideje. b) Kritika idejí jako čísel Čísla jako ideje nemohou být příčinami: Aristotelés si nedovede představit, jakým způsobem může matematické číslo působit na vznik a jsoucnost hmotných věcí. S čísly lze provádět matematické operace a vzniknou opět čísla. Ale jak si představit, že by bylo možné provádět podobné operace s idejemi věcí? - Pokud budeme z toho důvodu předpokládat jiný druh čísel pro matematické operace - odkud mají tato čísla počátek a proč jsou "uprostřed"? Také je otázkou, zda jednotky, z nichž se čísla skládají, jsou ve všech číslech stejné nebo zda jsou stejnorodé (ὁμοειδεῖς) aspoň jednotky téhož čísla. Čísla v Akademii a Aristotelova kritika číselných teorií (Podle MARIE V. WILLIAMS, SIX ESSAYS on THE PLATONIC THEORY OF KNOWLEGDE, Cambrigde: at the University Press 1908. Essay VI.: THE ARISTOTELIAN CRITIQUE OF THE IDEAS AND NUMBERS OF PLATO) Byly zde přinejmenším tři skupiny platoniků (M, 1, 1076a16 nn., 8, 8, 1083a21 nn., 9, 1086a2 nn, N, 3, 1090b16 nn): Jedna škola postulovala existenci dvou druhů čísel - ideálních a matematických, které byly velmi odlišné, i když stejně oddělené. Druhá tvrdila, že matematické předměty a ideje jsou stejné přirozenosti a že ideje nacházejí výraz v matematických termínech. Třetí zcela odmítla ideje a zabývala se pouze čísly, podobně jako pýthagorejci tvrdila, že věci jsou opravdu čísla.   Ad 1) Ideální čísla a matematická čísla První z těchto teorií byla komplikovaná, protože věřila, že ideální čísla jsouce v opozici k matematickým se liší jedno od druhého v kvalitě, a jsou nepřístupná matematickým operacím = ἀσύμβλητοι (nelze je spolu sčítat ani násobit). Zatímco matematická čísla jsou formována jako součet mnohosti jednotek, všech stejné hodnoty, jednotky ideálních čísel jsou v každém případě odlišné a nemohou být kombinovány s těmi jiných ideálních čísel. Jiný výklad pojmu ἀσύμβλητος: ani jednotky téhož ideálního čísla, pokud nějaké má, nemohou být přičítány jedna k druhé. Takže ideje čísel nemají vůbec vlastnosti čísel. Pak je ale problém představit si, jak může existovat číslo, které není součtem nebo násobkem jednotek. Při druhém významu pojmu ἀσύμβλητος by bylo nutné, aby nejen monády, nýbrž i triády, pentády a všechny jiné konstituenty čísel byly také ἀσύμβλητοι - což je opravdu komlikovaný úkol (M, 7, 1082a1). První doktrína je charakterizována ideami čísel, které jsou uspořádány podle vztahu "dřívější - pozdější" (M 1080b12), a dále matematickými čísly oddělenými od idejí a smyslových věcí. Tyto ideje jsou obecně nazývány πρῶτοι ἀριθμοί (M, 7, 1081a4,21) v protikladu k číslům druhé školy, a nevznikají (na rozdíl od idejí druhé školy) z jednoho a neurčité dvojice (ἓν καὶ ἀόριστος δυάς N, 3, 1090b34; M, 8, 1083a32). Kromě toho matematická čísla jsou chápána jako μεταξὺ τοῦ εἰδητικοῦ καὶ τοῦ αἰσθητοῦ. Mají tutéž pozici jako μαθηματικά v R. s tím rozdílem, že teď jsou pojímána jako něco výlučného mezi ideálními a materiálními čísly. Stará mnohost idejí jako predikátů ustoupila do pozadí a idejemi jsou pouze ideální čísla (αὐτοὶ ἀριθμοί), které jsou také idejemi materiálních věcí. (M, 8, 1084ab) Také se tu naznačuje, že ideální série končí desítkou, ale to není závazná část teorie. Ad 2) Ideje jsou totožné s matematickými čísly Druhá škola je Aristotelem nejméně komentovaná. Říká, že jedno je ἀρχή a στοιχεῖον všech věcí a že jeho kombinací s neurčitou dvojicí vzniká číslo (M, 6, 1080b6). Souhlasí s předchozí, že čísla jsou oddělená, ale nejsou ἀσύμβλητοι. Pravděpodobně tvrdila, že ideje přijímají formu čísel nebo jsou vyjádřitelné v číslech, neboť nesouhlasila s pýthagorejskou sekcí v tom, že čísla sama jsou úsia (M, 9, 1086a7, M, 9, 1086a2, N, 3, 1090b17). Zřejmě ospravedlňovala svou pozici spekulativní analýzou nejen čísel, nýbrž všech matematických předmětů. Po generaci čísla z jednoho a neurčité dvojice postupovala ke generaci velikosti z čísla a z ὕλη nebo z χώρα, protože přiřadila těleso ke čtyřce, plochu trojce, čáru dvojce ... Také generovala různé aspekty velikosti z růzností neurčité dvojice, která je poslední bází čísla a všech věcí. (M, 9, 1085a9) Ad 3) Žádné ideje, pouze čísla Ti, kdo se obávali rozdvojení, které obkličuje ideje obecně, uznávali pouze μαθηματικά. Byli ovlivněni pýthagoreismem, ale ne natolik, aby čísla činili materiální příčinou, jak to tvrdí Aristotelés (M, 1, 1076a35). Neanalyzovali čísla na jedno a neurčitou dvojici, nýbrž nechali všechna čísla vznikat přičítáním nebo násobením jednotky (M, 8, 1083a21). První z těchto teorií je nejkomplikovanější, protože vyžaduje rozlišení ideálních a matematických čísel a užívá odlišné pojmy pro dva druhy. Ideální čísla jsou první čísla, matematická jsou μεταξὺ a jsou subjektem matematických operací. Nepovažuje čísla za složená z jednoho a neurčité dvojice. Druhá skupina platoniků neviděla žádnou absurditu v tom, že ideje by byly reprezentovány obyčejnými čísly a že nejvyšší výraz reality univerza by měl být nalezen v matematických formulích. Položili velký důraz na odvození čísel z ἓν καὶ ἀόριστος δυάς, které byly στοιχεῖα nikoli pouze čísel, ale všech existujících věcí. Tato στοιχεῖα jsou skutečně prvky, protože poskytují jsoucnost vznikajícímu číslu - neurčitá dvojice působí jako ὕλη nebo δύναμις a jedno jako formující princip. Zprávy o těto pozdní mysteriózní koncepci jsou poněkud vágní, ne vždy konsistentní. Obecně řečeno je to možnost kvantity, přebytku a nedostatku. Obvyklá fráze pro dvojici, používaná Platónem, byla τὸ μέγα καὶ τὸ μικρόν, ale někteří platonici ji raději označovali obecným pojmem τὸ πλῆθος (N, 1, 1087b30), zatímco jiní volili původní Platónovu variantu, která se jim zdála více vyhovovat přirozenosti dvojice, totiž τὸ ὑπερέχον καὶ τὸ ὑπερεχόμενον (= přesahující a přesahované; N, 1, 1087b18). Pythagorizující škola odvrhla všechny kompromisy a tvrdila odvážně, že věci jsou čísla. Asi k nim patřil Xenokratés. Ten při interpretaci Tim. 35a tvrdil, že vznik duše z neomezeného a omezeného jsoucna je jednoduše generování čísla z jednoho a plnosti (τὸ πλῆθος), a že duše byla proto jednoduše číslem, které se samo pohybovalo. Aristotelés je velmi nespolehlivý při upřesňování rozdílů škol, a často se mu nepodaří určit, kde končí Platón a začíná platonismus. Proto je třeba nejvyšší opatrnosti, když chceme Platónovi samotnému přisoudit nějakou z doktrín o číslech, i když mu ji Aristotelés sám přisuzuje. Musíme vždy najít potvrzení v dialozích. Aristotelova kritika ideje Dobra O dobru se mluví jak u jsoucnosti, tak i při jakosti a vztahu. Ale podstata je přirozeně dřívější než to, co je vztažné. a) Kategoriální argument Protože se o dobru mluví u mnoha kategorií (Bůh a rozum jsou dobrem - tedy podstata; ctnost - tedy kvalita; míra - kvantita, užitečnost - relace, vhodná doba - čas, útulek = kategorie místa), nebude dobro něčím společným, všeobecným a jedním, neboť pak by se o něm mluvilo jen v jednom přísudku. Kdyby dobro bylo jednou ideou, bylo by také o něm jedno vědění. Ale takto jsou mnohá vědění i o dobru v jednom přísudku: o vhodné době ve válce ví vojevůdcovství, v nemoci lékařství ... Avšak dobro o sobě nemá být každým jednotlivým dobrem, nýbrž jeho základem, od něhož jednotlivá dobra mají jména, posledním účelem. Je tedy třeba rozlišit dobro o sobě a dobro, které je k němu jen prostředkem. b) Nadbytečnost ideje dobra Aristotelés dále neví, proč by "dobro o sobě" mělo vynikat nad konkrétním "dobrem". V obou musí být tentýž pojem, pokud to je dobro. Rozdíl by pak byl jen v tom, že ono je věčné, ale proto ještě není větším dobrem, nýbrž jen delším. Podobně je v "člověku o sobě" a v "člověku" tentýž pojem člověka. c) Nedosažitelnost ideje dobra A i kdyby bylo jedno nějaké dobro, jež by se přisuzovalo všem jednotlivým dobrům a bylo samo o sobě, člověk by je nemohl svým jednáním uskutečnit ani získat. Idea dobra nemůže sloužit ani jako vodítko pro poznání jednotlivých dober, protože je příliš abstraktní. Žádná praktická nauka nepotřebuje znát ideu dobra, aby mohla vykonávat vlastní dobro. Lékař nehledí při léčení ke zdraví vůbec, nýbrž ke zdraví člověka a ke zdraví určitého člověka, protože léčí jednotlivce. Aristotelés právě chápe to nejvyšší dobro jako to, o co člověk usiluje ve svém praktickém každodenním jednání. A to nemůže být idea. Aristotelovo vlastní pojetí dobra Hledané dobro se zdá být jiné v lékařství, ve vojevůdcovství i v ostatních odborných činnostech. Je jím zdraví, vítězství, ve stavitelství dům. Je to však vždy účel a cíl, pro něj se koná vše ostatní. To je formální vymezení a Aristotelés chce nalézt i vymezení obsahové. Jde o to, zda existuje nějaký cíl všeho, co máme konat. Jestli ano, on bude uskutečnitelným dobrem, jestli ne, pak zvláštní cíle jednotlivých činností. Nejdokonalejší je ten cíl, který je žádán sám pro sebe a nikdy pro něco jiného - a to je především blaženost. Tu si žádáme vždy pro ni samu a pro nic jiného. Cti, slasti a rozumu si žádáme i pro ně samy, ale i pro blaženost, že jimi budeme blaženi. Ale pořád ještě neurčil, co je to blaženost. Takové dobro je i soběstačné, a to ne jen pro jednoho člověka, nýbrž i pro nejbližší příbuzné a přátele (ne pro všechny a pro přátele přátel, protože to bychom šli donekonečna) a pro obec, neboť člověk je přirozeně určen pro život v obci. Právě blaženost činí život žádoucí a ničeho nepostrádající, soběstačný. A tím je podle Aristotela "skutečná činnost duše a jednání ve shodě s rozumem, u zdatného pak muže vše to způsobem dobrým a krásným". (1098a) To je činnost duše z hlediska zdatnosti, a to z hlediska té nejlepší a nejdokonalejší. Moderní hodnocení Aristotelova vztahu k Platónovi H. Cherniss, Aristotle's Critisicm of Plato and the Academy, 1944. Chernissův závěr o Aristotelovi jako kritikovi Platóna je přísný: Námitky spočívají na chybných interpretacích nebo na objektivních těžkostech, které nedokázal vyřešit ani Aristotelův systém. Proto historická hodnota Aristotelova svědectví o naukách Akademie i filosofický význam jeho kritických výroků jsou malé. Cherniss totiž nemá Aristotela rád. V celé knize není ani slovo chvály. Tím ovšem Cherniss upadá vůči Aristotelovi do stejné chyby jako ten vůči Platónovi. Ingemar Düring, Aristoteles, Heidelberg 1966 Spor o nauku o idejích a akademické alternativní teorie zřejmě probíhal během celého Aristotelova akademického období. Když přišel do Athén, našel už Platónovu nauku o principech, jak je třeba v R., jako hotovou a uzavřenou nauku. Jeho prvním učitelem byl Eudoxos, který stejně jako Speusippos a Xenokratés měl proti teorii idejí jiné mínění. V Akademii na rozdíl od jiných škol nevládlo αὐτὸς ἔφα. V této společnosti měl mít každý na každou aktuální otázku vlastní opodstatněný názor. Léta po Platónově návratu do Athén po 365 jsou dobou rozkvětu Akademie. V těchto letech psal Platón své filosoficky nejdůležitější dialogy. Četní učenci sice v Akademii nesídlili, ale často do Platónovy školy docházeli. Aristotelés se rozešel s naukou o idejích už ve svých nejranějších spisech. Ve spise O idejích kritizoval Platónův názor o nejsoucnu, takže musel znát Sofistu. Takže je možné, že tři rané dialogy (O idejích, Protreptikos, O pýthagorejských naukách) byly napsány až po seznámení se se Sofistou. Aristotelovo myšlení bylo od počátku zaměřeno na reálný smyslový svět. Věci existují, protože je vidíme. οὐσία je τόδε τι. U Platóna smyslové věci nebyly "to", nýbrž jen tak a tak uzpůsobeny. Pojem οὐσία je proto od počátku u Aristotela zcela odlišný, a proto je jeho nejdůležitější zbraní ve sporu o ideje. Je s Platónem zajedno v tom, že musí být z noeticko-teoretických důvodů a důvodů spjatých s psychologií pro myšlení postulováno něco obecného mimo smyslové věci, pouze nechce přijmout χωρισμός. Oddělené (tj. samostatně existující) jsou věci, nikoli ideje a univerzálie. Uznává i to, že ideje jsou ontologicky nutné, aby ohraničily a určily beztvaré. Hlavní otázka není pro něj jako pro Platóna, že něco dospělo k existenci, nýbrž jak se má vysvětlit γένεσις εἰς οὐσίαν. Dva principy mají u něj charakter platónských idejí - princip pohybu, to πρῶτον κινοῦν ἀκίνητον, a Dobro a Krása jako konečný cíl přírodního dění, τἀγαθόν nebo τὸ ἀΐδιον καλόν. Oba tyto principy označuje jako ἀΐδιοι οὐσίαι ἀκίνητοι; existují stejně jako Platónovy ideje odděleně, χωρισταί. V raných spisech se často vyjadřuje hrubě, v pozdějších spisech je tón klidnější. V Met. M 1-9 uvažuje nauku o idejích jako staromódní a překonanou teorii. Hans Georg GADAMER Idea dobra mezi Platónem a Aristotelem OIKÚMENÉ, Praha 1994. Gadamer používá pojmy jako "platónsko-aristotelská jednota působení" nebo "jednota filosofie logu". Říká, že už dávno mu byla zřejmá konvergence platónských myšlenkových intencí s aristotelskými pojmovými distinkcemi alespoň na poli praktické filosofie. Aristotelova kritika v jeho etikách se nedotýká vůbec pozdních dialogů jako Phlb. a Polit. Postihuje ovšem pýthagorejskou tendenci Akademie. To podle Gadamera znamená, že Aristotelés si byl vědom v "praktické filosofii" své spřízněnosti s pozdními dialogy. Sókratovo vědění o nevědění Dobra přivodilo obrat k λόγοι (Phd.), a to mají Platón a Aristotelés společné. Jejich filosofie se opírá o εἶδος, jež je odpovědí na sókratovskou otázku "co". Platón dává odpověď "dialektickou", Aristotelés "analytickou", která vrcholí oddělením praktické filosofie od teoretické. Aristotelova kritika je spíše dokumentací jediné věci, o niž oběma jde. Werner Jaeger viděl Aristotelův myšlenkový vývoj zjednodušeně: platonik - kritik Platónových idejí - empirik. Ve skutečnosti Aristotelés vždy byl kritikem platónského učení o idejích, na druhé straně nikdy nepřestal být platonikem. Gadamer nesouhlasí ani s tím, že by Platón v pozdějším období odvolal nebo aspoň oslabil dogmatické učení o idejích, jak se to myslí o dialogu Parmenidés. Antická tradice nám totiž nepřináší ani o Platónovi ani o Aristotelovi zprávu, že by tak výrazně změnili své názory (kromě Met. M, 4, 1078b - učení o číslech jako pozdější forma nauky o idejích). Aristotelés cituje stejně Phd., Parm. i Tim., aniž by hovořil o nějakých Platónových vlastních pochybnostech o dogmatické teorii idejí. Aristotelovu kritiku idejí lze nalézt už v Parm. V etice jdou dialogy Filébos a Politikos hodně za počátky aristotelské etiky (Protreptikos). Aristotelés ve srovnání s předsokratiky i helénistickou filosofií patří k eidetické filosofii, kterou založil Platón zavedením idejí a dialektiky. V 1. knize Metafyziky přiznává hledání τί ἐστι pýthagorejcům a především Platónovi. Předchozí určovali ὕλη a ὅθεν ἡ κίνησις. V rámci celkové orientace na λόγοι zůstává skutečnost, že Aristotelés proti ontologickému vyzdvihnutí ideje zdůrazňuje primát jednotlivého τόδε τι. Existuje totiž neodlučný vztah mezi druhou substancí ve smyslu εἶδος a první substancí τόδε τι. Aristotelova kritika právě chórismu vychází z jeho "fyziky" a ontologického primátu jednotliviny. Kritika ovšem neznamená totální roztržku s platónským zaměřením na λόγοι. Bylo by třeba vyřešit otázku, co znamenala aristotelská kritika uvnitř platónské školy a mezi platoniky. K tomu by bylo třeba vypracovat společný základ, na němž spočívá jak aristotelské tak platónské učení o λόγος τοῦ εἴδους. Teprve pak by bylo možno určit odlišnost Aristotelova učení. Aristotelés na platónské filosofii neodmítal uspořádanou strukturu celku jako takovou, nýbrž její odvozování z jednoho a ontologický primát matematiky. Matematizaci, která viděla svět v analogiích, viděl Aristotelés především u Speusippa. Za ním ovšem stojí Platónovo učení o číslech a jednotě, jak to vidíme z Met. A, 6 (jednotka a neurčitá dvojice), z Filéba a z Porfyriova svědectví, který měl před sebou originální aristotelské poznámky z přednášky O dobru. "Že by struktura bytí měla být strukturou čísel, to je pro Aristotela kritický bod, v němž Platón zůstal až příliš pythagorejcem." Aristotelés přesto musel klást metafyzickou otázku Dobra a "toho Nejlepšího". Přitom mu jde o jednotný řád pohybů univerza, o primát fyziky nad matematikou - proto vyčítal Akademii, že tam filosofii proměnili v matematiku. To První pro Aristotela nemůže být nic matematického, jednička, nýbrž musí to být hybatel (ὡς τὸ κινοῦν ποιεῖ). Toto První je pak skutečně τὸ ἄριστον πάντων.