Platón
Platónova nauka o idejích

4. Ideje a jednotliviny

Úvod O idejích V říši idejí Jednotliviny
Účast Třetí člověk Poznání idejí Aristotelés

Požadavky ke kolokviu

 

Antická filosofie

Osnova:

1. Ontologický status jednotlivin

2. "τὰ μεταξύ"

  • Ontologický status jednotlivin
    John A. Brentlinger (University of Massachusetts), "Particulars in Plato’s Middle Dialogues", in: Archiv für Geschichte der Philosophie 54 (1972), s. 116-152.
  • "Ta metaxy"
    Julia Annas (St. Hugh’s College, Oxford): "On the 'Intermediates'", in: Archiv für Geschichte der Philosophie 57 (1975), s. 146-166.
  • Problém účasti - vztah idejí a jednotlivin (viz následující téma Účast).

 

1. Ontologický status jednotlivin

John A. Brentlinger (University of Massachusetts), "Particulars in Plato’s Middle Dialogues", in: Archiv für Geschichte der Philosophie 54 (1972), s. 116-152.

Jde především o dialogy Smp., Phd., Crat. a R.

Centrálním tématem pro teorii v této periodě je koncept stupňů reality:
jednotliviny jsou méně reálné než ideje.
Motivy či podněty k formulování této teorie představují:

  • Platónovy názory na objekty psychologických stavů,
  • na vnímání,
  • na změnu,
  • a jeho teorie participace.

Argument z opaků
(I. THE ARGUMENT FROM OPPOSITES)

Ústředním textem pro Platónovu teorii stupňů reality je R. V, 475e-480a, kde se výslovně říká, že jednotliviny jsou méně reálné než ideje, a také je uveden detailní argument na podporu tohoto tvrzení. Brentlinger jej nazývá argumentem z opaků (opposite).

  1. Každá odlišná duševní schopnost (δύναμις) má odlišnou třídu objektů.
  2. Protože ἐπιστήμη je neomylná a δόξα ne, jsou to různé schopnosti. Proto
  3. je nemožné, aby něco "věditelného" mohlo být předmětem mínění a naopak. Tyto dvě schopnosti nemají žádný společný objekt.
  4. ἐπιστήμη přebývá u skutečně jsoucího (τὰ ὄντα, Platón píše "čistě" - εἰλικρινῶς - nebo "zcela" - παντελῶς - jsoucího).
  5. Ovšem i mínění musí mít svůj předmět, musí tedy existovat třetí třída mezi čistou realitou a nejsoucnem.
  6. Do této třídy patří jednotliviny - mnohé spravedlivé skutky, mnohá krásná těla ... To jsou objekty mínění.

O jednotlivinách platí:

  • každá z krásných věcí se jeví i ošklivá;
  • i velké a malé věci, těžké a lehké nejsou víc jedním než druhým z těchto protikladů;
  • tyto věci nejsou více jsoucí než nejsoucí v tom, cokoli se o nich řekne;
  • mají dvě tváře a nelze je pevně přiřadit buď k jsoucnu nebo k nejsoucnu nebo k obojímu nebo žádnému;
  • proto jednotliviny tvoří jakýsi střed mezi jsoucnem a nejsoucnem.

Nejde tu o to, že by kvality (krása, velikost atd.) a jejich protivy byly logicky nekompatibilní nebo protikladné. Nemají takový vztah ke své protivě, protože to všechno jsou neúplné (incomplete) predikáty. Věc může být krásná F a zároveň ošklivá G, velká F a malá G, a to bez kontradikce. Protože je krásná a ošklivá v úplně jiných ohledech - květina může být krásná na pohled, ale nepříjemně vonět; nějaká zdobená věc může být krásnou ozdobou, ale nevhodným nástrojem.

To se zřejmě týká všech přívlastkových predikátů - vlastností, velikostí i vztahů. Úplným predikátem, který by opak nepřipouštěl, by byla aristotelská οὐσία - např. člověk.

Podle Smp. 210e nn. jednotliviny mohou mít protivné vlastnosti - v protikladu k ideji krásy. Jednotliviny mohou být krásné a ošklivé:

  1. protože se mění v čase,
  2. protože jsou krásné jen v určitém ohledu,
  3. nebo v určitém vztahu,
  4. nebo pro různé pozorovatele nebo podmínky pozorování.

 

Jednotliviny jsou předmětem vnímání a mínění
(II. PARTICULARS AS THE OBJECTS OF PERCEPTION AND BELIEF)

Argument z protiv je založen na vztahu určitého druhu schopnosti a druhu objektu a specifického psychického stavu ke specifickému objektu (viz kroky 1 a 3 "argumentu z opaků").

Z R. 437-438d, 509d-511a, 533e-534a i z Phd. je vidět, že Platón považoval intencionální psychické stavy jako víra, přání a vnímání za relace mezi subjektem a odděleně existujícím předmětem.

Distinkce mezi smyslovými objekty a předměty rozumu je opakovaně zdůrazněna v Phd. O rozdílu mezi smyslovými a čistými jsoucny se říká:

  • jsou to různé třídy objektů (75b, 79a);
  • smyslové věci jsou kopiemi nebo napodobením idejí (74d-e, 75b);
  • mají jména podle idejí, protože se jim podobají, ale jsou nižšími instancemi vlastností, které jména zastupují;
  • existují účastí (μετέχειν) nebo podílem (παρεῖναι) nebo společenstvím (κοινωνεῐν) s idejemi (100c-d, 101c);
  • v každém ohledu jsou v neustálé změně (78e).

Z toho plynou podobné závěry jako z R.

  • dualismus entit, z nichž jedna řada má čestný titul "jsoucnost", ale druhá také nějakým způsobem existuje;
  • dualismus jsoucen odpovídá epistemické distinkci mezi poznávacími schopnostmi;
  • jednotliviny se jeví v protivných podobách - stejné kameny nejsou nikdy stejné jako stejnost sama (74b-c) - to je ještě rozhodnější vyjádření "vnímané relativity" než v Smp.

Cílem této argumentace je dokázat, že idea stejnosti je odlišná od jakékoliv jednotliviny. Ideje se nemohou jevit jinak, než čím jsou, jednotliviny se jeví protivnými způsoby.

 

Ontologie jednotlivin: změna
(III. THE ONTOLOGY OF PARTICULARS: CHANGE)

Je třeba zodpovědět dvě otázky:

  1. Proč Platón odmítá teorii empirického vědění?
  2. Proč identifikoval fyzikální věci a smyslové objekty?

Kratylos

Pasáž z Crat. 439b-440d je jediné místo před Tht., kde najdeme podrobné Platónovo stanovisko k problému změny. Tato pasáž je temná, ale jasné jsou tři hlavní body:

  1. Platón prohlašuje, že jednotliviny jsou v toku;
  2. domnívá se, že cokoliv je v toku, je nepoznatelné (unknowable), a dokonce nemůže být ani předmětem ostenzivního odkazu;
  3. domnívá se, že cokoli je v toku, je vnitřně neurčité - nemá žádné vlastnosti.

Ad (b)
Nemožnost vědění o objektech, které jsou v toku, je založena na dvou různých důvodech:

  1. nemůžeme odkazovat na nebo identifikovat nějaký objekt, který neustále uplývá;
  2. jsou neurčité - nemají žádnou vlastnost, podle níž by mohly být poznány.

Platón rozlišuje dva možné způsoby poznání věci: jako jsoucno jistého druhu (co to je) nebo jako mající určitý stav nebo charakteristiku (jaké to je). Ani jeden není možný pro věc, která stále uplývá. Taková věc se tedy mění jak ve své charakteristice tak i vzhledem ke svému druhu. Neexistují tedy pro něho věci, které se mění jen v určitém ohledu, ale v jiném zůstávají stálé. S tím souvisí i bod (c) - že věci v toku jsou vnitřně neurčité.

Tato pasáž, která nabízí dokonalý argument pro logickou nemožnost naprosté změny nějakého předmětu (stálou změnu ve všech ohledech - taková věc nemá žádnou určitou vlastnost, není "něco"), nevede Platóna k závěru, že nic není v naprosté změně. Neprohlašuje sice výslovně, že existuje něco, co je v neustálé změně, ale to jen proto, že chce ukázat, že měnící se věci nemohou být poznány.

Nepřipouští střední pozici mezi naprostou stálostí a naprostým tokem.

Jeho teorie změny má tedy ten důsledek, že jednotliviny nemají vůbec žádné vlastnosti. Pak se zdá, že se Platón dostává do rozporu: tvrdí, že jednotliviny existují a jsou popsatelné termíny pro vnímané objekty, ale podle Kratyla nemají žádný stav.

Teď lze odpovědět na obě otázky z počátku kapitoly:

  1. Empirické vědění o jednotlivinách je nemožné, protože jednotliviny jsou neurčité.
  2. Jestliže jsou jednotliviny v neustálém toku, má Platón dobrý motiv, aby prohlásil fyzické věci za vnitřně (a ne jen epistemicky) nereálné.

 

Theaitétos

Vychází se od Theaitétova výměru, že vědění je vnímání. Ten je spojen s Prótagorovou větou, že člověk je mírou všech věcí. Na tomto základě se tvrdí:

Nic není samo o sobě jedno (152d, 153e, 157e), ani nic nelze označit jako "něco" nebo "nějaké". Kvality věcí jsou totiž relativní - co se označí jako velké, určitě se ukáže i malým, neboť nic nemá stálou kvalitu. Všechno totiž "vzniká ze změny místa, z pohybu a ze vzájemného míšení..." a o tom se nemá říkat, že to je, "neboť přísudek ‚jest‘ nenáleží nikdy ničemu, nýbrž všechno stále vzniká." (152d-e) "... všechny věci jsou dětmi proudění a pohybu..." (152e) Pohyb vede ke vznikání, klid k zanikání a nebytí (např. tělo bez pohybu a cvičení se ničí, zachovává se pohybem a cvičením - z příkladů je zřejmé, že to Sókratés nemyslí úplně vážně. Tělo se totiž ničí i příliš prudkým pohybem a přílišnou námahou. Zdůraznění významu pohybu však vychází z toho, že zde Platón spojuje uvedenou Prótagorovu myšlenku s Hérakleitovým dynamickým viděním skutečnosti.)

Jestliže nic není samo o sobě, je jasné, že veškeré smyslové kvality vznikají nárazem smyslového orgánu na určitý pohyb. Kvalita (např. barva) se pak ale liší od očí i od toho pohybu, který je vystaven aktivitě očí. Protože aktivita očí je individuální, individuální a subjektivní bude také viděná barva.

V neustálém vzniku, změně a zániku nejsou jen kvality, ale i celky kvalit - tj. jednotlivé věci (člověk, kámen... - 157b-c). Vlastně tedy ne-jsou. Všechno se tedy děje v pohybu a mimo pohyb nic není. Proto o tom nemůže být vědění, které je naprosto stálé.

 

Tímaios

I tady Platón tvrdí, že jednotlivé živly v sebe přecházejí:

  • Voda se zhušťuje v kameny a zemi, a naopak rozřeďuje v páru a vzduch a rozpálený vzduch se mění v oheň (49b-c).
  • Oheň se zase zhuštěním a zhašením mění ve vzduch a ten zhuštěním (πυκνούμενος) se mění v mrak a mlhu, jejich dalším zhuštěním vzniká voda a z ní země a kameny (49c).
  • Platón dodává, že tyto věci takto navzájem přecházjí v kruhu.

Proto tyto věci nejsou stálé, takže je ani nelze rozlišit, "že ta a ta věc jest kterýkoli určitý z nich a ne jiný". Platón ale uznává alespoň vlastnosti těchto živlů, takže lze říci, že nějaká věc je ohnivá nebo má vlastnosti vody či vzduchu (49d-e).

Později přece jen přiznává smyslovým jednotlivinám určitou stálost, a tím i uchopitelnost. Ta je možná díky tomu, že tvůrce našeho světa všechno materiální uspořádal pomocí čísel a tvarů, čímž vnesl do původně neuspořádané látky pravidelnost (53a-b).

Tím vytvořil v těchto věcech souměr (συμμετρία), čímž je teprve umožněno je pojmenovat ("oheň", "voda"), a tedy i poznat (69b-c). Proto lze poznat až uspořádaný svět, nikoliv pouhou látku. A smyslové jednotliviny jsou tímto uspořádaným světem.

 

Shrnutí

Dospíváme k identifikaci dvou druhů objektů: jevů, které Platón přijímá na základě různých psychických stavů, a fyzických věcí. Mohli bychom je rozlišit při trvání v čase, avšak to nenáleží žádnému subjektu změny. Dalším motivem je jednoduchost teorie - maximální redukce druhů entit, což bylo cílem řeckého myšlení od počátku. Dále Platón nemohl přijmout berkeleyovskou myšlenku, že předměty určitého druhu psychického stavu existují jen v mysli.

Že se jednotliviny jeví v protikladných způsobech, ukazuje jejich nižší status jako "smyslových jevů", o nichž nemůže být žádné jistoty.

 
!
? 		Pouvažujte, jestli lze myslet vztah smyslových vjemů a fyzických věcí ještě jinými způsoby! ?
!

 

Predikace a nápodoba
(IV. PREDICATION AND IMITATION)

Nyní je třeba se podívat na Platónovy názory na "incompleteness of predicates", protože ta způsobuje distinkci mezi idejemi a jednotlivinami.

Logika predikátů se liší podle toho, zda jsou aplikovány na ideje nebo jednotliviny. Krásná jednotlivina je tak nazvána proto, že má vztah k ideji, která je dokonalou (úplnou, complete) instancí nebo paradigmatem krásy a primární reference predikátu. Jinak by idea nemohla být univerzálním standardem krásy.

Tato distinkce, kterou dnes chápeme jako logickou nebo lingvistickou, pro Platóna znamená fundamentální ontologickou distinkci mezi paradigmatickou ideou a jednotlivinami, které jsou jejími kopiemi.

V tom se ukazuje vztah mezi teorií stupňů reality a logikou neúplných (v této souvislosti vztahu k ideji jako dokonalé reprezentaci daného predikátu se nabízí i překlad incomplete jako "nedokonalý") predikátů. Atributivní a vztahové predikáty jsou incomplete tam, kde označují nižší nebo nedokonalé instance vlastnosti, a complete, kde jsou použity k odpovídající ideji.

  • Incomplete = jedná se o vlastnosti nějaké věci - krásná je tvář, obraz, socha...
  • Complete = takový predikát, který stojí samostatně - krása sama. V tomto případě už nejde o krásu něčeho, co by bylo třeba doplnit, aby se predikát stal úplným.

Spojení neúplnosti predikátů s nižší jsoucností jednotlivin spočívá v teorii napodobení. Neúplnost jako vlastnost predikátů je charakteristická tím, že má vlastnost způsobem, který je omezen nebo závislý na vztahu k něčemu jinému.

Platón zdůrazňuje neúplné predikáty, aby ukázal, že jednotliviny, které jsou tím, čím jsou, jen na základě svého vztahu k ideji, jsou částečné nebo omezené instance té charakteristiky, kterou má idea plně. Jednotliviny proto nemají vlastnosti (protože nelze mít vlastnost částečně), ale jen napodobeniny vlastností.

Teorie nápodoby rekonstruuje všechny predikáty jednotlivin - atributivní i substantivní - jako jména nikoliv ryzích vlastností, ale kopií vlastností. Tato teorie je založena na analogii - vztahu vizuálního obrazu k reálné věci, kterou zobrazuje. Imitace věci je jiná věc, která postrádá jisté charakteristiky originálu, ale můžeme si o ní myslet, že je má.

Tedy ačkoli jsou jednotliviny pojmenovány po idejích, idea a její napodobenina nejsou extenzemi (logicky) jediného predikátu. Ideje, ne predikáty jsou doslovně popsatelné predikáty obvyklého jazyka. (Podobně jako o obrazu psa říkáme "to je pes", tak i napodobenině idejí říkáme "to je rovnost" atd.) Pro přesný popis jednotlivin bychom museli vynalézt nové predikáty, např. "bed-imitation", "man-imitation". Takže nic, co lze predikovat o idejích, není vypověditelné o jednotlivinách a naopak.
Platón však s výhradou používal tytéž predikáty k oběma druhům objektů.

Pak ovšem je otázkou, v čem spočívá podobnost významu ideje a jednotliviny, že mohou být stejným jménem. Ovšem taková podobnost by byla v konfliktu s kategoriální distinkcí, kterou Platón vytvořil svou teorií imitace.

J. Brentlinger to vysvětluje metaforickou extenzí termínu od jednoho použití - primární aplikace - k jinému, které není doslovně pravdivé (metaforická aplikace). Platón říká v Phd. - i když nemluví o metaforické instanci, že věci jsou pojmenovány po idejích (78e, 102b, 103b). Také výrok "to je postel" o obrazu postele je metaforickým použitím termínu "postel". Takže je tu nějaký společný význam mezi kategoriálně odlišnými predikáty "postel" a "napodobenina postele". Druhý je synonymní s prvním, použitým metaforicky.

Pojmenováváme věci podle idejí proto, že v předešlém životě jsme získali pojmový rámec, "jazyk idejí" a jiný nemáme (podle Phd.). Pak není důležité, jestli jednotliviny jsou podobné idejím nebo nejsou (Phd. 73c nn.).

Veškeré predikáty idejí jsou jednotlivinám připisovány nepravdivě, mohou však na ně být rozšířeny v metaforickém užití. Může tedy být pravda, že nějaká jednotlivina je kulatá (metaforicky), a nepravda, že je pravoúhlá (metaforicky), a zároveň nepravda, že je kulatá nebo pravoúhlá (doslovně).

 

Avšak ontologická struktura u Platóna nezahrnuje pouze jednotliviny a ideje. Můžeme najít doklady o tom, že předpokládal ještě třetí rovinu jsoucen - jakési "střední věci", τὰ μεταξύ (doslova "věci mezi"), které se lišily jak od idejí, tak od jednotlivin.

 

2. "τὰ μεταξύ"

Julia Annas (St. Hugh’s College, Oxford): "On the 'Intermediates'", in: Archiv für Geschichte der Philosophie 57 (1975), s. 146-166.

Aristotelés dvakrát jmenovitě Platónovi přisuzuje názor, že existuje třetí třída jsoucen "uprostřed" - Met. A 6, 987b14-18 a 1028b18-21. V obou případech jsou tato intermediata označena za charakteristickou část Platónovy doktríny.

Aristotelés často hovoří o τὰ μεταξύ (987b16, b29, 991b19, 992b16, 995b17, 997b1, b13, 998a7, 1002b13, b21, 1059b6, 1077a11, 1090b35), ale nazývá je také "matematické věci" (τὰ μαθηματικά). V 992b16 říká, že τὰ μεταξύ jsou τὰ μαθηματικά, a v 997b2 se matematické vědy zabývají středními věcmi.

V souvislosti s "τὰ μεταξύ" je třeba zodpovědět dvě otázky:

  1. Čím se τὰ μεταξύ liší od idejí a jednotlivin - tedy jaký je jejich ontologický status?
  2. Proč jsou předmětem právě aritmetiky a geometrie?

Ad 1.) Ontologický status "středních věcí"

Odpověď na první otázku poskytují tři pasáže (987b14-18, 991a4, 1028b18-21), které μεταξύ nazývají "mnohé, ale věčné".

Intermediata jsou věčná a neměnná jako ideje, ale na rozdíl od nich nejsou jedinečná. Každá idea je jediná svého druhu, ale je zde mnoho výskytů každého typu středních věcí podobně jako u fyzikálních objektů.

 

Ad 2.) "Střední věci" a matematika

V základním rozlišení existují u Platóna dva druhy čísel -

  • čísla (počet) věcí nebo
  • čistá čísla (abstrakce od věcí).

Každé čisté číslo je jediné svého druhu. Tato čísla jsou totiž idejemi a každá idea je jediná svého druhu. Aristotelés dvakrát říká, že čísla jsou pro Platóna ideje (1090a4-6 + argument z Περὶ ἰδεῶν podle Alexandrova komentáře k Met. 990b17). Platón to neříká nikdy výslovně, ale z Phd. 101 a 103-105 je zřejmé, že čísla uvažuje způsobem, jako by měla stejný status jako jiné obecné pojmy, které považuje za ideje.

Ovšem při operacích s čísly - např. 2+2=4, 2x2=4 se objevuje zásadní odlišnost od těchto čistých ideálních čísel. Přitom se jistě nejedná o fyzikální objekty, neboť pravdivost takových tvrzení nezávisí na pozorovatelném chování fyzikálních skupin. Ale stejně jistě nemůže jít ani o ideu čísla Dvě, neboť ta je jediná, a proto nelze mluvit o jejím přičítání k ní samotné. Podobně nemá smysl říkat, že Dvojitost je částí Trojitosti. Proto 2+2=4 se musí týkat třetího druhu čísel, která jsou odlišná od čísel jako počtu určitých jednotlivin i od idejí. To jsou matematická čísla, s nimiž konáme matematické úkony.

Podobně v geometrii lze hovořit o dvou protínajících se kruzích. I v tomto případě to musí být "střední kruhy". Platón tedy zřejmě zavedl intermediata v matematických vědách, které pro něj byly modelem ἐπιστήμη.

Tento myšlenkový postup vedoucí k středním věcem je jediný možný, který připouštějí Aristotelovy zprávy. Vyhovuje jeho údaji, že intermediata jsou mnohá, ale věčná. Jsou odpovědí na specifický problém, který se týká pouze idejí z oblasti matematiky. J. A. to nazývá problémem jedinosti - idea je jediná svého druhu, intermediata ne.