Platónova nauka o idejích 1. Úvod Úvod O idejích V říši idejí Jednotliviny Účast Třetí člověk Poznání idejí Aristotelés

Požadavky ke kolokviu   Antická filosofie

Osnova: Prameny k nauce o idejích Význam nauky o idejích v kontextu dějin antické filosofie Význam nauky o idejích v kontextu Platónovy filosofie Pojem ἰδέα, εἶδος Počátky těchto pojmů v dialozích

Prameny k nauce o idejích Platón: Faidón, Symposion, Faidros, Ústava VI 507b-511e, VII 514a-518b (Podobenství o jeskyni), X 596a-598d; Parmenidés, Sofistés, Tímaios, Filébos. Aristotelés: Metafysika A 6, 9; M (opakování argumentů z A), N.   Význam nauky o idejích v kontextu dějin antické filosofie Ideje a předsókratikové Ve Faidónu ve známé pasáži o Sókratovu mladickém přírodovědném bádání a hledání příčin vzniku a zániku (96a-105b) se objevuje vysvětlení, jak se (ať už Platón nebo Sókratés) dostal k idejím. Vysvětlení zní: Ideje jsou lepším nástrojem pro určení příčin vzniku a zániku věcí. Zdůvodnění je následující. Sókratés chtěl znát u každé věci příčiny - "čím každá věc vzniká a čím zaniká a čím jest." (διὰ τί γίγνεται ἕκαστον καὶ διὰ τί ἀπόλλυται καὶ διὰ τί ἔστι - 96a9-10) Předchozí přírodovědné (tj. filosofické) zkoumání nepřinášelo jistoty, např. na otázku, "čím myslíme", podalo různé odpovědi - je to krev, vzduch, oheň, mozek (96b4-8). Sókratés tvrdí, že vzhledem k této situaci ztratil své dřívější jistoty ohledně příčin věcí. Dále mu nebyly jasné příčiny v oblasti matematiky. Máme dvě jednotky, dáme je dohromady a najednou je z nich jedna dvojka. Proč? Jak se z jednotky může stát dvojka? Je snad příčinou přidání? A když nějakou jednu věc naopak rozdělíme na dvě části - opět dostaneme dvojici, ale přitom příčina je úplně jiná (opačná) - rozdělení. Mohou být příčinou vzniku téhož protikladné děje? (96e-97b) Hlavní zklamání však Sókratovi připravil Anaxagorás (97c-99c). Sókrata velmi zaujalo tvrzení, že podle Anaxágory "rozum jest to, co působí řád a co je všeho příčinou" (νοῦς ἐστιν ὁ διακοσμῶν τε καὶ πάντων αἴτιος - 97c1). To pro Sókrata znamenalo účelový výklad - příčinou uspořádání všech věcí (např. toho, že Země je kulatá nebo že Slunce kolem ní obíhá určitou rychlostí) je jejich nejlepší stav - "co je pro každou zvlášť nejlepší a co je společné dobré pro všechny." (τὸ ἐκάστῳ βέλτιστον καὶ τὸ κοινὸν πᾶσιν ἀγαθόν. 98b2-3) Anaxagorás však v knize nepodával takové vysvětlení, ale zřejmě tradiční fyzikální výklad příčin ("k ničemu neužívá rozumu, ani mu nepřičítá žádné příčiny směřující k pořádání věcí, nýbrž že za příčiny uvádí vzduchy a aithéry a vody a mnoho jiných divných věcí." (98b8-c2) To je podle Sókrata stejné, jako by někdo tvrdil, že on zůstává ve vězení a neutíká z té příčiny, že jedna skupina svalů se při sezení stáhne, jiná se natáhne a všechno to drží pohromadě díky kostem a šlachám. To jsou však pouze podmínky, nikoli příčiny ve vlastním slova smyslu. Příčinou je přece to, že Sókratés považuje za lepší zůstat ve vězení než utéci do ciziny. Příčinou v pravém smyslu slova, jež věci drží pohromadě tak, jak jsou, je "dobro a potřebno" (τὸ ἀγαθὸν καὶ δέον - 99c5). Jelikož však takový výklad nemohl Sókratés u nikoho nalézt (dočká se jej až od postavy Tímaia ve stejnojmenném dialogu), užil "druhého způsobu plavby (ὁ δεύτερος πλοῦς 99c9-d1) k hledání příčiny." Rozhodl se totiž "utéci k myšlenkám" (καταφύγειν εἰς τοὺς λόγους - 99e5) a věci zkoumat na nich. "Myšlenkou" se rozumí předpoklad, hypotéza (ὑπόθεσις), tj. tvrzení, jež se zdá být věrohodné. Další zkoumání pak tuto hypotézu používá k řešení položených problémů. Hypotéza ve Faidónu zní: "… jest jakési krásno samo o sobě a tak i dobro, velikost a všechno ostatní …" (εἶναι τι καλὸν αὐτὸ καθ' αὑτὸ καὶ ἀγαθὸν καὶ μέγα καὶ τἆλλα πάντα - 100b5-7). Pokud přijmeme tento předpoklad, Sókratés nalezne příčinu věcí (a jejich vzniku - o což běží od začátku této úvahy) a s její pomocí ukáže, že duše je nesmrtelná (o což běží od počátku Faidóna). Příčinou je účast (příčinou vzniku nabytí účasti) na příslušné ideji. Např. jakákoliv věc, kterou označíme za krásnou, je krásná jen proto, že "má účast v onom krásnu" (μετέχει ἐκείνου τοῦ καλοῦ - 100c5-6) a "všecky krásné věci jsou krásné krásnem" (τῷ καλῷ πάντα τὰ καλὰ καλά - 100d7-8). Podobně všechno velké nebo větší není takové "ničím jiným než velikostí" (101a2-3) a příčinou vzniku dvou je jedině "nabytí účasti ve dvojce" (ἡ τῆς δυάδος μετάσχεσις - 101c5).   Jestliže si položíme otázku, jaký smysl má tato pasáž, nabízí se taková odpověď: Platón (Sókratovými ústy) ukazuje úplně jinou cestu hledání příčin, než bylo obvyklé ve starší filosofii. Ta se snažila především říct, z čeho věci jsou nebo vznikají. Míléťané - jedna arché, z níž věci neustále vznikají. Hérakleitos - veškeré vznikání je vzájemnou přeměnou ohně, vody, země. Parmenidés v kosmologické části básně - vše je v různém poměru složeno z ohně a země. Pluralisté - věci "vznikají" a "zanikají" směšováním a rozlučováním základních stavebních prvků, jsoucen, a vlastnosti věcí jsou určeny poměrem jednotlivých jsoucen. Na související problém, působením čeho takto věci vznikají, odpovídají pouze někteří z uvedených myslitelů. Míléťané - (působící, hybnou) příčinou je sama proměňující se arché, např. Anaximenův vzduch se zřejmě sám zřeďuje a zhušťuje. Hérakleitos žádnou příčinu neuvádí, všechno se děje v neustálém boji protikladů. Parmenidés píše o bohyni práva a nutnosti, což ovšem není příliš filosofický výklad. Empedoklés a Anaxagorás jako první výslovně zavádějí příčinu míšení odlišnou od mísících se jsoucen (φιλία - νεῖκος; νοῦς). Avšak žádný z těchto myslitelů nedokáže udat příčinu toho, proč z téhož materiálního základu vznikne jednou stůl a podruhé lavice a proč se ze stejných staveních látek (maso, kosti, krev…) skládá člověk i kráva. A proč vůbec při všem tom zdá se živelném a neřízeném vznikání a dění se objevují stále tytéž druhy (např. dvojice) a ne vždy něco jiného? Proč lze v nespočetnosti věcí rozeznat podobnosti (různé věci jsou krásné, různé činy spravedlivé, různé děje jsou ohněm)? Proč vůbec určitá věc je tím, čím je? Jen částečně na tyto otázky odpovídali pýthagorejci (proto Aristotelés v Metafyzice A, 6 nachází mezi Platónem a pýthagorejci velké podobnosti). Jejich odpověď zněla kupříkladu - spravedlnost je 4 jakožto oplácení stejného stejným (2x2). Tedy určitá věc je určité číslo. Ovšem serióznějším způsobem si otázku "co to je" položil až Sókratés (u ctností) a Platón (u všech věcí ve smyslově vnímatelném světě). Platónovou odpovědí je - určitá věc je tím, na čem nabyla účasti. "Univerzem", na němž věci tohoto světa mohou nabývat účast, jsou ideje. Totéž dřevo se jednou stane stolem a jindy lavicí, protože vždy nabude účasti v příslušné ideji. Sókratés a Stračena mají stejné látkové složení, ale on má účast na ideji člověka, a proto je člověkem, ona účast na ideji krávy, a proto je (ve filosofickém smyslu) krávou. Jelikož existují ideje přirozených druhů, vznikají nabytím účasti na nich stále druhově stejní jedince a ne např. Mínotauři. Květina, žena i socha mohou mít i při své materiální odlišnosti stejný přívlastek "krásný", neboť nabudou účast na téže ideji krásna. Tak Platónovy ideje podávají vysvětlení toho, proč věci jsou tím, čím jsou, a proč mají vlastnosti, které mají. (K otázce, jakým způsobem představují ideje příčinu smyslových věcí, se vrátíme v tématu "Účast".) Ideje mají své místo i v "první plavbě" - ve vysvětlení skutečnosti z hlediska Dobra v Tímaiovi. K tomu se vrátíme, až se bude hovořit o Dobru. Kromě toho se jedná o první výklad skutečnosti v dějinách filosofie, který za základ považuje nemateriální jsoucna. Můžeme se přít, zda výhody nemateriálního základu (u Platóna jsou důležité totožnost, jednoduchost, neměnnost, věčnost) převažují nad nevýhodami (problém dokazatelnosti, problém příčinného působení nemateriálního základu na materiální svět), ovšem bez ohledu na to ukazují dějiny filosofie, že zavedení tohoto výkladu bylo velmi inspirativní. Ideje z Aristotelova pohledu Řekne-li se "zkoumání příčin", musí nám na mysli vytanout mistr v tomto oboru - Aristotelés. Jak tedy hodnotí on ideje jakožto příčiny? Hodnocení najdeme v Met. A, 6 a je to hodnocení poměrně strohé: "... je zřejmo, že [Platón] užívá pouze dvou příčin, příčiny, jež se týká otázky co jest, a příčiny z hlediska látky..." (τῇ τοῦ τί ἐστι [αἰτίᾳ] καὶ τῇ κατὰ τὴν ὕλην [αἰτίᾳ] - 988a9-10) Ideje považuje za tu první příčinu, tj. příčinu formální vzhledem ke smyslovým věcem; látkou je neurčitá dvojice velkého a malého. Aristotelova zpráva ovšem tvrdí, že ideje pro Platóna nebyly tou poslední, nejzazší příčinou, jelikož samy byly zapříčiněny - jejich příčinou mělo být jedno a ona neurčitá dvojice.   Význam nauky o idejích v kontextu Platónovy filosofie Ontologie Phd., Phdr., Smp., R., Parm., Soph., Tim pravá stálá jsoucna (návaznost na eleaty). Gnoseologie R., Tim., Phdr. ideje jako vlastní předmět (protože stálý) rozumu v protikladu k proměnlivému světu smyslů. Psychologie Phd., Phdr., Tim. poznání idejí je nezbytné pro dobrý stav duše, tj. stav, kdy rozum v duši vládne. Etika R. duše, která poznává ideje, tak poznává především ideje dobra, krásy, spravedlnosti a ostatních ctností, a tím se sama stává dobrou, spravedlivou atd. Politika R. má být vedena poznáním ideje Dobra. Problematika idejí zasahuje i do dalších oblastí (estetika – idea krásy [HMa.]; teorie umění – nápodoba nápodoby [R. X]; teorie jazyka [Crat.]).   Pojem ΙΔΕΑ, ΕΙΔΟΣ εἶδος (lat. species) Řecko-český slovník: Vid; podoba; postava; tvářnost (Bild); způsob (Bildung). Způsob postavení, stav (Zustand, Lege). Způsob, druh. Povaha, vlastnost (Eigenschaft); podstata, bytost (Wesen, Wesenheit). Idea. JOU (Urmson, J. O., The Greek Philosophical Vocabulary, London 1990. Jedná se o slovník řeckých výrazů používaných jako filosofické termíny.): Způsob, jak věc vypadá; její tvar nebo forma; druh věci. U Platóna speciálně inteligibilní forma, idea. Pro Aristotela obecně forma v protikladu k látce a druh individuí (např. člověk). ἰδέα (lat. idea) Řecko-český slovník: Vnější podoba, jak se postava jeví oku. Způsob (způsob války). Povaha (vnitřní). Zvláštnost (čím se jedna věc liší od druhé). JOU: Pochází ze stejného kořene jako sloveso ἰδεῖν = vidět (stejně tak εἶδος). V běžném úzu znamená vizuální aspekt jakékoliv věci. Abstraktněji vzato je typem, formou nebo druhem. Pro Platóna je věčnou neměnnou formou ve světě bytí. Je předmětem myšlení, nikoli vnímání. V křesťanském myšlení se stává myšlenkou boží, a ztrácí tím svou samostatnost. Platón používá ἰδέα synonymně s εἶδος. Pro novoplatóniky ἰδέα označuje spíše to, co je odloučené, zatímco εἶδος může být odloučené i neodloučené od smyslových věcí. Ovšem podle Gadamera se v souvislosti s nejvyšší ideou Dobra vždy objevuje ἰδέα, nikoli εἶδος. εἶδος totiž znamená něco předmětného, zatímco idea i akt vidění - tedy ἰδέα τοῦ ἀγαθοῦ může znamenat i nahlížení dobra, výhled k dobru.   Počátky teorie idejí v dialozích Chronologie: Přibližná relativní chronologie dialogů zásadních pro nauku o idejích: Faidón - Symposion - Ústava - Faidros - Parmenidés - Tímaios - Sofistés - Filébos. První zmínky o idejích: Podle Thesleffa (Studies in Platonic Chronology, 1982) patří HMa. až někam do 60. let, Crat. do 70 let 4. st. př. Podle Ledgera je HMa. v 90., Crat. stejně jako u Thesleffa. První uvedení termínů εἶδος, ἰδέα, τὸ ἕκαστον αὐτό a nejranější indikace paradigmatismu: Euthr. 6d-e, HMa. 287d-e (krásno - τὸ καλόν + 289c), 289d - εἶδος. Problém Platón x Sókratés... Bogdan Dembiński. Teoria idei. Ewolucja myśli Platońskiej. Katowice 1997. Sókratés hledal obecné - to, co je totožné v mnoha jednotlivých případech, např. statečnost či zbožnost. Zajímala jej však pouze "esenciální" rovina obecného - jaký je význam slova "spravedlnost", co to obnáší? Platón si pak v téže souvislosti položil i "existenciální" otázku zasahující do ontologické roviny - jakým způsobem to obecné existuje? Použití termínů ἰδέα a εἶδος a vztah k pojetí idejí ve středních dialozích: Ani v raných dialozích nejde pouze o logická zkoumání pojmů bez ontologických důsledků. Otázka "co" totiž vždy předpokládá, že vymezované je něčím skutečným pro sebe, co může být označeno jako ὄν nebo πρᾶγμα a co má vlastní mohoucnost, δύναμις. Když se Sókratés táže po tom, díky čemu nebo skrze co jsou všechny zdatnosti zdatné nebo všechny zbožné věci zbožné, je to otázka po jedné identické formě samotné. Nic takového nelze říct o obecném pojmu jako logické abstrakci. "... zdatnosti a etické pojmy jsou, právě v obecnosti své identické bytnosti jsoucny, která zakládají takovost toho, co je podle nich pojmenováno." To také znamená tvrzení z Phd., že skrze krásno jsou krásné věci krásné (τῷ καλῷ τὰ καλὰ καλά 100d-e). Obecno už tady tvoří jednost, identitu oproti rozmanitosti, mnohoznačnosti a protiřečivosti pojmenování, mínění, jednotlivých případů. V logických určeních jsou implikována ontologická. Nelze tedy v Platónových raných dialozích oddělit obecný pojem a jsoucna pro sebe, jak to tvrdil Aristotelés (Gundert, První stopy nauky o idejích). S tím lze souhlasit přinejmenším z toho důvodu, že jak v tom HMa. tak i v Crat. je krásno a dobro a všechno ostatní označováno jako jsoucno, τὸ ὄν. V Euthr. to není, tam se hovoří o εἶδος zbožnosti jako o vzoru, který slouží při rozhodování o tom, co je zbožné a co není.