Soubor článků a studií Danuty Muchové je podle poznámky Tatiany Stepnowské na zadní straně obálky fascinujícím čtením, v němž jsou akademické vědomosti z oblasti dějin literatury podány neobvykle atraktivně jak pro specializovaného odborníka v oboru, tak pro běžného čtenáře. Přesto, že autorka skromně uvádí, že její dílo není vyčerpávající vědeckou studií, statě obsahují bohaté informace o životě a tvorbě řady spisovatelů různých národností a období.

Do centra pozornosti Muchové se skutečně dostávají různorodí spisovatelé od baroka po současnost. Klíč k výběru těchto osobností musíme hledat v autorčině rusistickém vzdělání (ruštinu vyučuje na slavistice pobočky Akademie Świętokrzyské v Piotrkově Trybunalském), v tom, že výborně ovládá španělštinu (v roce 1978 žila v Guatemale) a snad i v psychologii tvorby – Muchová je autorkou řady sbírek poezie a zejména ji přitahují témata osobních vztahů významných umělců a literátů nebo problém tzv. génia, jenž překročil svou dobu, která ho nepochopila a jejíž konvence lámal. A tak se v tomto různorodém svazku setkáváme se jmény Jana Andrzeje Białobockého, Simeona Polockého, Jorgeho Luise Borgese, Augusta Strindberga, Rainera Marii Rilkeho, Tarase Ševčenky, Knuta Hamsuna, Federica Garcíi Lorcy, Davida Herberta Lawrence, Franze Kafky, Mileny Jesenské nebo Miguela Ángela Asturiase. Některé z příspěvků mají charakter vědecké studie, jiné prozrazují prvotní určení, kterým byl bezesporu popularizační článek do tisku, dodatečně vybavený poznámkovým aparátem a bibliografií.

Tam, kde Muchová popisuje život a dílo spisovatele nebo vztah dvou umělců, jenž ji fascinuje, ale neovládá přitom jazyk, v němž bylo dílo napsáno, staví své medailony na excerpci z literárních děl přeložených do polštiny a z dostupné sekundární literatury. Nepřináší tedy nic nového do diskurzu kromě drobných reflexí, které v ní četba vyvolala. Počíná si však s vkusem pro volbu materiálu, píše srozumitelně, přehledně a její komentované utřídění materiálu do ucelené podoby medailonku může pro běžného čtenáře literárního nebo kulturně-společenského časopisu být příjemnou a užitečnou lekturou. Přístup Muchové nepřekračuje běžné žánrové konvence kulturní žurnalistiky, takže lze jen stěží souhlasit s tvrzením Stepnowské, že v polské vědě zaujímají statě Danuty Muchové čestné místo a jsou dokonce unikátním jevem, když v sobě spojují badatelskou solidnost s postmoderní expresí výpovědi, která odhalením badatelových pocitů provokuje adresáta umění k hledání vlastních odpovědí na kladené otázky a ukázaná morální dilemata.